Balkan trip 4/5

Něco málo o tripu na Balkán. Koupili jsme jednosměrnou letenku do srbského města Niš. Busem a stopem jsme se vydali přes Kopaonik a přírodní rezervaci Uvac do městečka Prijepolje, kde jsme se zúčastnili závodu Jadovnički ultramaraton. Následně jsme pokračovali stopem do Černé Hory, navštívili Žabljak, přejeli pohoří Durmitor a pokračovali stopem do Sarajeva v Bosně a Hercegovině. Z Tuzly jsme pak letěli zpět domů.

Pro srpnový měsíc jsem zvolil výlet na Balkán. Důvodů proč zrovna Balkán bylo hned několik.
1) K 31. červenci jsem ukončil téměř 5leté zaměstnání v auditorské firmě a nebyl jsem tak omezen určitým počtem dní dovolené.
2) Balkán jsme měl v hledáčku už několik let, a když se objevila jednosměrná letenka z Bratislavy do srbského Niš za 10 EUR, neváhal jsem a letenku hned koupil.
3) Chtěl jsem zkusit stopovat, cestovat nalehko a poznávat kulturu místních lidí.
4) Lákalo mě Srbsko, Makedonie, Bosna, hory, venkovská chudoba, jídlo, mentalita lidí a poznání míst, které ještě před několika lety sužovala válka.
5) Bonusem byl Jadovnički ultramaraton, na který jsem narazil listováním v termínovkách trailových závodů. Když už tam člověk bude, proč to nezkusit, že?
6) Potkal jsme fajn holku, která měla jet na Balkán taky, s bandičkou autem a v podobném termínu jako já. Nakonec koupila letenku a odletěla se mnou 🙂

DEN 1)
Do Bratislavy jsme jeli ranním vlakem v 6:20. Dali jsme si větší rezervu, ačkoli jsme mohli jet klidně později. Jelikož jsme tam ještě ani jeden pořádně nebyl, zvolili jsme dopolední obchůzku centra a kafe u nábřeží Dunaje. Kolem poledne už jsme se seděli v busu č. 61 z hlavního nádraží na letiště. Letíme lowcostovým Ryanairem. S objemnými příručními zavazadly a dvěma karimatkama jsme neměli žádný problém. Rozměry jsme splnili a nikdo nic nekontroloval. Let do srbského města Niš trval něco kolem hodiny a půl. Hned na pravé straně po východu z letiště je úplně na konci malá autobusová zastávka, ze které jezdí busy do centra. Krom nás jela jen hrstka zahraničních turistů. Lokálové odjeli buď vlastními auty nebo využili taxi, kterých je kolem letiště spousta. V centru jsme zamířili rovnou do infocentra, kde jsme dostali mapku a tipy na zajímavá místa (památky, restaurace a pivní bar). Následovalo hledání ubytka, které nakonec nebylo tak jednoduché, jak se předem zdálo. Na druhý pokus ovšem vše klaplo a za 18,5 EUR jsme vzali dvě postele ve sdíleném pokoji pro 8 lidí a spalo nás tam opravdu osm. Odpolední průzkum města, pleskavice v bistru na streetu a točené pivko v podniku Beergarden patřily k těm nejlepším zážitkům prvního dne. V knihkupectví jsme koupili turistickou mapu Srbska a v DMku doplnili chybějící výbavu.

Letiště Niš

Niš

Pljeskavica v Niš

DEN 2)
Ráno jsme sedli na bus do Kruševacu a ještě před odjezdem jsme stihli návštěvu pekárny a místní tržnice. Cesta trvala zhruba 1,5 hodiny a po svižné prohlídce centra města a uspokojení espressem v nádražní putice jsme se rozhodli pokračovat busem až do horského centra Kopaonik, což hodnotíme s odstupem času jako správnou volbu. V Kopaoniku jsme byli ještě před polednem a měli jsme dostatek času na obhlídku okolí, lehčí oběd a první výběh srbským terénem. Věci jsme nechali v kiosku IC, kde jsme se mohli převléct do sportovního outfitu. Cílem byl nejvyšší bod pohoří Pančićev vrch, jehož nadmořská výška činí 2.017 m. Zpočátku krásná horská stezka se změnila v drsný náročný terén, jelikož jsme museli obcházet celý vrchol díky ostnatému drátu ohraničujícímu vojenský prostor. Ačkoli jsme udělali spoustu skvělých fotek, zejména v prostředí zakázaných zón, po kontaktu s hlídkou a kontrole jsme o všechny přišli. Jen by mě zajímalo, jak dopadl borec, který zrovna lezl na přilehlý stožár udělat selfie fotku, zatímco já pečlivě promazával fotky pod dohledem hlídky. Po seběhu zpět do areálu jsme pobalili věci a vyrazili vstříc prvním stopařským zážitkům. Po chvíli nám zastavil chlápek s dobrou angličtinou a posunul nás o několik km dál až k vyhlídce, kde jsme podnikli ještě malý trek horskou stezkou a údolím zpět k silnici. Tam nám hned zastavil srbský pár mířící do Kosova a posunul nás do Rudnice, kde jsme si nakonec stopli bus do Rašky. Bez domluveného ubytka jsme zamířili nejdřív na čévapi se srbským salátem a vínkem do restaurace Mali Raj, kde jsme se seznámili s majitelem restaurace. Po skvělém večeru nám domluvil spaní na místním fotbalovém stadionu, kam nás nakonec i v noci zavezl.

Kopaonik

Kopaonik

trip z Kopaoniku

Stopujeme bus do Rašky

Fotbalový stadion Raška

Tipy rady:
– směnárny & měničky jsou všude ve městech, na letišti špatný kurz, stačí vyměnit jen minimum na bus a zbytek až v centru města.
– bus z letiště do centra Niš jezdí z pravého rohu při východu z letiště, č. 34A, cena byla 60 RSD za osobu
– wifi je téměř v každé restauraci
– pivka točí Nikšičko, Jelen, Zaječarsko. Nám chutnalo nejvíc Zaječarsko
– angličtina moc nefrčí mezi lidmi
– busy jezdí docela dost, stačí se doptat na autobusových nádražích a předem si zjistit možnosti, např. přes stránku rome2rio.com
– z jídel určitě vyzkoušet čevapi a pljeskavicu

DEN 3)
Na stadionu v centru městečka jsme se proloupli asi v šest ráno, pobalili věci a vyrazili na stopa směrem na Novi Pazar. Zpočátku se moc nedařilo a trochu jsme klepali kosu ve stinném místě za mostem, ale po cca 30 minutách nám zastavili mladý hoch, který nečekaně uměl dost dobře anglicky. Během cesty jsme fajnově pokecali o práci, cestování a zajímavých místech v okolí. V Novém Pazaru jsme cestou po hlavní ulici potkali luxusní pekárnu, kde jsme koupili rozpálené pity přímo z pece. Společně s delikátním sýrem jsme si vychutnali hodně dobrou snídani. Po kafíčku v kavárně s příznačným názvem Djezva (dostali jsme presso) jsme pokračovali opět na stopa. Podle offline map jsme zvolili místo u křižovatky s benzínkou. Po chvíli jsme se posunuli kousek dál za křižovatku, kde nás místní chlápek poslal ještě o dalších 500 m dál k jiné křižovatce s tím, že tady nám nikdo stavět nebude. Kolem poledne byl hic jak blázen, ale celkem brzo nám zastavil muslim a ochotně vyklidil zadní sedačku plnou bedýnek s keramikou. Anglicky nemluvil vůbec, ale snažil se nás upozornit na několik zajímavých míst, které jsme cestou míjeli (uhelný důl, Pešter – planina, srbskou sibiř – nejchladnější místo Srbska a horu Crni vrch). V cílovém městečku Sjenica nás zavezl do kavárny, kde nám koupil kafe a baklavu (sladký desert). Překvapila nás ochota místních lidí, jejich pohostinnost a laskavost. Ve Sjenici jsme obešli autobusové nádraží ohledně informací o spojení do Prijepolje a místní obchod se sýrem. Oběd jsme si dali ve stejné kavárně, kam nás vzal náš řidič, a barman nám domluvil odvoz k jezeru s jeho kámošem Lindou. Linda byl hodně veliký pohodář a svou škodu Fabia rozhodně na prašné cestě k jezeru nešetřil. Domluvili nám další kámoše v kempu, se kterými jsme dali pivko a sýr. Kromě bandy hipíků, kteří přijeli k jezeru popít několik vychlazených piv, byla v kempu hrstka postarších důchodců, mezinárodní skupinka děvčat zastupující země Srbska, Austrálie a Německa a odpoledne přijel na vyprahlé kopce potrénovat biatlonový tým Srbska. Odpolední program byl ve znamení koupání a výběhu přírodní rezervací Uvac až k úžasné vyhlídce do údolí. V podvečer už byl kemp téměř prázdný a teplota také výrazně poklesla. Naštěstí byl nablízku místní kapitán, který nám nabídl přespání v jeho volném stanu vybaveném měkkými matracemi. Nabídku jsme bez váhání využili.

s Lindou

kemp Uvac

na pivku s lokálama

Přírodní rezervace Uvac

podvečerní trailrunning

DEN 4)
Vstali jsme zase v šest a ačkoli jsme měli z předchozího dne nabídku svozu hummerem zpět do Sjenice, rozhodli jsme se vyrazit pěšky, jelikož čas odvozu byl pouze teoretický a značně nejistý. Ranního výletu se účastnil i místní potulný pes, který nás po očku sledoval téměř k silnici. Stopli jsme hned druhé auto a ve Sjenici byl dostatek času na nákup sýru a návštěvu tržiště před plánovaným přejezdem busem do Prijepolje. Chvíli jsme zkoušeli i stopa, ale chuť na čerstvý sýr byla prostě silnější. Do Prijepolje jsme dojeli před polednem a rovnou jsme zamířili do kavárny u Domu kultury, kde byla plánovaná i prezentace a registrace závodníků do závodu Jadovnički ultramaraton. Ano, je to tak, jestli jsem se ještě nezmínil, tak jsme si na termín Balkán tripu naplánovali i účast v místním běžeckém závodě. Po krátké výměně zpráv s organizátorem jsme už všichni společně seděli u kafe a ladili detaily našeho 3 denního pobytu. Seznámili jsme se s Markem, který uměl skvěle anglicky a který se stal našim strážným andělem. Cokoliv bylo potřeba, tak vyřešil, stačilo jen napsat nebo zavolat. Ubytko jsme měli domluvené v Monastery Mileševa, což je jeden z významnějších a hodně navštěvovaných klášterů v Srbsku. Rozhodně nejvíc luxusní ubytko, které jsme za celý trip měli. Odvoz mezi městem a monastýrem zajistil Marko, stačilo jen zavolat. Na večer jsme měli tip na vyhlášenou rybářskou restauraci kousek nad klášterem, kde měli opravdu dobré jídlo.

jezero v ranním oparu

jezero v ranním oparu

trek od jezera Uvac

Monastery Mileševa

Rybářská restaurace

Tipy a rady:
– Sjenica = sýr, kajmak apod. rozhodně ochutnejte, jestli tam budete.
– zmrzlina = sladoled
– chleba= nejvíce nám chutnala pagača nebo pita
– jestli máte chuť na sladké pečivo s tvarohem co se na vás směje přes vitrínu, tak věřte, že tvaroh to není, ale jedná se o závin se sýrem 🙂
– obchody s čerstvou zeleninou a ovocem jsou na každém rohu, stejně tak obchůdky s pivem.
– kavárny jsou všude a je jich moc

DEN 5)
Páteční ráno bylo ve znamení lehčího běžeckého tréninku. Chtěli jsme najít cestu ke zřícenině hradu, ale skončili jsme nakonec jen u muslimské mešity, která stojí pod hradem. Na hrad jsme se vrátili až v pravé poledne před plánovaným obědem v rybárně. Nebyl to zrovna rozumný nápad a polední slunce nás docela zničilo. Na oběd volíme pastrmku, salát a „rižoto“ v domnění, že půjde opravdu o pořádné srbské rizoto, na které jsme zvyklí ze školních jídelen. Opak byl pravdou, rizoto to sice bylo, ale jednalo se o jednu polévkovou lžíci rizota jako přílohu k rybě. Nevím, jestli jsme se jen nepochopili s obsluhou, nebo to tak prostě mají a rýži ve větším množství tady nejedí. V 16. hod byl plánován technický meeting v domě kultury, registrace závodníků a výklad trati. Tady jsme se seznámili s českou delegací z partnerského města Prostějov ve složení Josef, Libor a Radim. Vzali si nás pod svá křídla a my měli najednou startovné zadarmo. Tímto ještě jednou dodatečně děkujeme, jak organizátorům, tak zástupcům naší země. V rámci technického meetingu a rautu jsme ochutnali další místní speciality a ze zdvořilosti jsme zůstali ještě na večerní křest knihy.

trip na hrad

mešita s hradem

s Markem

s českou delegací

Technický meeting a registrace

DEN 6)
Sobotní den byl závodní. V šest ráno startovala kategorie 66 km a 111 km a ve startovním poli kromě mě a Terez nechyběli ani Libor a Radim, kteří si s Terezkou střihli trasu 66 km. Já se pokusil o 111 km. S odstupem času můžu říci, že to dopadlo dobře. Terezka vyhrála svůj první ultra závod a jen dvě minuty ji dělili od celkového vítězství v kategorii 66 km, což je opravdu vynikající výsledek. Já naopak dostal pořádnou školu a sáhl jsem si na dno. Asi nejlépe to vystihne report ze závodu nebo popisek z instagramového účtu, kterým jsem se snažil shrnout své pocity ihned po závodě. Krajina Jadovníku byla naprosto úžasná a z hlediska přírody a krás to patřilo k těm nejlepším zážitkům.

Jadovnički ultramaraton

DEN 7)
Po třech dnech v Monastery Mileševa jsme pobalili věci a zaveleli k dalšímu přesunu. Nejdříve do Prijepolje na vyhlašovací ceremoniál a společný oběd, kde jsme chlapům z Česka nabalili do auta vítězného medvěda a dvě igelitky nepotřebných věcí. Po rozloučení jsme vyrazili na stopa do Černé Hory. Nečekaně jsme zvolili zase špatné místo a na radu lokála jsme se přesunuli o pár stovek metrů k další křižovatce, kde nám hned zastavilo auto s rakouskou posádkou mířící k řece Tara. Přejezd přes hranice proběhl hladce a my začali domlouvat setkání s českou bandičkou, která už byla touto dobou také v Žabljaku. Po krátké zastávce u mostu přes řeku Taru nám zastavil chlápek v jeepu a svezl nás do Žabljaku. Ještě večer jsme si domluvili ubytko v Apartmánu u Nely (hned vedle kempu Ivan Do), která nám ochotně uvařila i domácí večeři. Podávalo se kuře na kari s těstovinami, vínkem a panákem slivovice. Příjemné posezení a skvělý zážitek. Večer jsme pokecali s českou bandičkou z Blanska, která zrovna jela roadtrip přes Srbsko, Makedonii, Albánii, Černou Horu, Chorvatsko a Bosnu.

pozávodní ceremoniál

stop do Černé Hory

U Nely

DEN 8)
Konečně jsme si taky trochu pospali. Počasí celkem přálo a vypadalo to, že vysvitne i slunce. Dopoledne bylo ve znamení turistiky do pohoří Durmitoru a k Crnému jezeru. Horská stezka byla super a dost nám to připomínalo Vysoké Tatry. Mít více času, určitě bychom vyzvali nějakou okružní horskou stezku. Odpoledne už jsme zase stopovali a našim cílem bylo dostat se ze Žabljaku asi 8 km jižně k silnici P-14, která vede napříč pohořím Durmitoru přes sedlo až k městečku Plužine a Piva lake. Hodin bylo dost a my neměli moc štěstí. Po prvním neúspěchu jsme nakonec vyrazili po svých. První stop nás přiblížil jen o pár kilometrů k zimnímu resortu Savin kúk a pak zase po svých. Hned na začátku silnice P-14 se na nás štěstí usmálo. Zastavil nám francouzský páreček a vyvezl nás v camper vanu až do Sedla, které je zároveň výchozím bodem pro pěší výstup na vrchol Bobotov Kuk (2.523 m). Škoda že jsme neměli stan, výbavu a nemohli přenocovat. Tady v horách byla fakt zima a my neměli ani žádné jídlo. Nicméně ranní výstup na vrchol, který měli v plánu frantíci, musel opravdu stát za to. Po rychlé pauzičce v sedle jsme sešli k dřevěným salaším a potkali domorodce, pasáka koz a krav, který nám nabídl přespání v jeho salaši a vzal nás i do kuchyně k jeho matce, která nám nabídla pečené papriky s chlebem. Měli jsme tak možnost nahlédnout na chudobu a drsný pastevecký život v horách. Po delším zvažování pro a proti jestli zůstat, nebo ještě pokračovat dál, jsme nakonec zvolili tu druhou variantu, ačkoli zbývala asi hodina do západu. Krom ovcí vracejících se z pastvy a zdivočelého býka jsme nepotkali téměř žádné auto a oba jsme v duchu trochu litovali, že jsme nezůstali v salaši. Štěstí se ale nakonec opět přiklonilo a zastavil nám maďarský pár mířící do Tršy, což byla vesnička kousek od Plužine. Bez váhání jsme nasedli a zbytek P-14 jsme si užili za okýnkem auta. V Trši byla jen hospoda a dva kempy s bungalovi. V jednom jsme dostali solidní cenu díky naší národnosti a spokojeně usnuli v teple na měkké posteli.

Durmitor

Durmitor

Durmitor

Crné jezero

Durmitor

Sedlo na cestě P-14

chatky pod Sedlem na cestě P-14

na cestě P-14

na cestě P-14

Tipy a rady:
– na pohoří Durmitor si nechte víc dní. Mít více času a nějaké zázemí na uskladnění věcí, určitě bychom vyrazili na Bobotov kuk nebo okružní trek kolem Žabljaku
– v Černé Hoře je trochu víc draho, než např. v Srbsku
– turistika docela valí a Čechů je tady taky dost
– silnici P-14 určitě stojí za to projet, minimálně do sedla
– Černohorci nám nezastavili na stopa 😀

DEN 9)
Ačkoli se v bungalovech spalo dobře, vstali jsme co nejdřív a vyrazili na stopa do Plužine. Chytli jsme hned dodávku se slovinskou rodinkou, která nás svezla až do města. Celkem znavení dosavadním průběhem tripu a možná i doléhající únavou z víkendového závodu jsme dali rest day v nejvíce lowcostovém ubytku s válením u jezera na pláži. V obchodě jsme dokoupili vínko a užili si fajn zewlovací den.

Pivsko jezero

DEN 10)
Stopujeme do Bosny a opět jsme zvolili místo, které by asi leckterý stopař považoval za nerozumné, ale i tak jsme měli (ne)štěstí, jelikož nám asi do pěti minut nabídl odvoz srbík mířící za kámošem kousek od Sarajeva. Anglicky spíš neuměl, ale snažil se konverzovat a stíhal u toho dělat i spoustu dalších věcí jako kouřit, jíst, telefonovat a psát smsky. Zpočátku jsme byli trochu nedůvěřiví a zvažovali výstup hned za hraničním přechodem u soutoku řeky Piva a Tara. Silnice za hranicemi byla ale v dost bídném stavu, což by se dalo zhodnotit jako „katastrófa“ a jelikož jsme nepotkávali ani moc aut, rozhodli jsme se v cestě pokračovat a dojet až do Sarajeva, což znamenalo asi 100 km a zhruba 2 hodiny cesty. Vše proběhlo v pohodě a vystoupili jsme na okraji Sarajeva hned u trolejové a autobusové zastávky. Peníze jsme vyměnili v pekárně. Na kafíčku u wifi jsme dohledali potřebné informace o dopravě a zarezervovali ubytko přes booking.com. Vybrali jsme skromný byt kousek od historického centra starého města a legendární čtvrti Baščaršia. Chvíli nám trvalo, než jsme cílovou lokaci našli, jelikož gps lokace apartmánu neodpovídala přesnému místu a my si zapomněli opsat číslo popisné. V muzeu v sousední ulici jsme na wifi vše dohledali a ubytko úspěšně našli. Abych byl přesný, jednalo se o dost epesní, klasický východňácký komunistický kvartýr, který odpovídal spíš nižší cenové, ačkoli nás to stálo dohromady 19 EUR, ale nám to nevadilo a naopak jsme v tom viděli atmosféru nějakých 90.let minulého století a přišlo nám to docela fajn. Našim cílem tohoto dne byla Baščaršia a pořádný jídlo v Ćevabdžinica Željo, které nám doporučil barman ve Sjenici. Dali jsme si vyhlášené čevapi a pljeskavicu a nic víc už nebylo potřeba řešit. V uličkách plných turistů, kaváren a restaurací jsme se proplétali celý podvečer a podnikli jsme i okružní jízdu místní trolejkou. Na autobusovém nádraží jsme koupili dopolední jízdenku do Tuzly a večer si zavdali ještě jednu zastávku v Ćevabdžinica Željo. Když musíš, tak musíš. Unaveni dosavadním průběhem cesty jsme už nic víc nezvládli a v rytmu bouřky nad městem usnuli.

trolejka v Sarajevu

Baščaršia

čévapi a pljeskavica

DEN 11)
Sofa v sarajevském bytě nebyla nejpohodlnější, ale vyspali jsme se. Po skvělé domácí snídani ze zbytků surovin (banán, ovesné vločky, jogurt, ořechy a zdravá semínka) jsme dali ranní kávičku v Baščaršii a znovu ji křížem krážem prolezli. Smluvená schůzka s předáním klíčů na desátou hodinu se nekonala. V časové tísni jsme opustili byt s klíčem položeným na konferenční stolku a spěchali na trolejku a na bus. V nádražní restauraci jsme si dopřáli poslední nezdravé jídlo, nečekaně šlo o čevapi a pljeskavicu, a jen tak tak, že jsme stihli bus. Oba jsme se shodli, že tohle jídlo bylo TOP. Busem do Tuzly jsme jeli asi 3 hodiny a prozíravě jsme zvolili cestu přes poledne, kdy se stejně kvůli teplu nedalo nic moc jiného dělat. V Tuzle jsme prošli centrum a v info centru ověřili dopravu na letiště. Autobus č. 11 nás dovezl až do vesničky Dubrave, ze kterého to bylo asi už jen 500 m k terminálu druhého největšího bosenského mezinárodního letiště. Místní chlápek si všiml dvou znavených čecháčků a po krátké konverzaci nám hned dodal dva vychlazené radlery. Zbývající peníze jsme do poslední kačky utratili v jediné restauraci u zastávky a útočiště k přenocování poskytl místní fotbalový stadion, kde nám zprvu dělala společnost místní omladina a nakonec i lehce bázlivý pes. V 04. hod ráno jsme dali přesun k odletové hale, která spíš připomínala malý autobusový terminál. Wizzairem jsme odletěli zpět do Bratislavy, kde jsme přistáli po neuvěřitelně rychlých 50 minutách letu.

Prosím ohodnoťte

Umístění

Bosna a HercegovinaČerná Hora

Budget a časový rozsah

Budget: 0-10 tisíc

Časové rozpětí: 10-14 dní

Oblíbenost

Počet shlédnutí: 304



Booking.com

Klokan

Počet příspěvků: 17

Externí odkazy

cestujsvetem.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *