Čtyřitisícešestset 5/5

5
Kvě
2016
story

Čtyřitisícešestset lezeckých prolézaček na californském hřišti Joshua Tree

Čtyřitisícešestset

4 600 je přibližný počet lezeckých cest v americkém národním parku Joshua Tree. Číslo samo o sobě si nežádá více komentářů. Srdce každého lezce musí zaplesat. Mé srdce plesalo také; a jak! A tak tento výlet mezi „Stromy Joshui“ si vyžaduje více slov než pouhý výčet číslic 4-6-0-0-0.

Joshua Tree je jedno z californských lezeckých hřišť; Lezci se zde můžou vyblbnout na nespočetném množství prolézaček. Balvany různých velikosti jsou roztroušeny po rozlehlé poušti nabádající k otázkám: „Kde se ksakru vzalo tolik šutrů?“ Hold, když se dá geologie s milionovým časovým odstupem dohromady, příroda čarodějka dokáže neskutečná kouzla. Park Joshua Tree, jenž je vzdálen dvě hodiny autem od LA, je lezecký ráj prostupující bizarní pouštní krajinou. Celkový dojem tohoto snového světa doplňují všudypřítomné stromy Joshua. Keře stromovitého vzrůstu, vzpínající své větve k nebesům, jako paže kněze vztahující se k  oblakům k velebení boha.

Moji lezeckou skupinu tvořila partička z celého světa. S naším rozmanitým národnostním poměrem: Írán, Belgie, Maďarsko, Austrálie, Francie, Kanada, Brazílie, Japonsko, Amerika a Česko, bychom směle mohli vytvořit nové OSN. Pokud bychom v parlamentu následovali naše lezecké nasazení, byli bychom velmi produktivní politici.

Zip stanu se otvíral v 6 hodin ráno a následovalo rychlé kafe, které se nestačilo ani vypít. Bláhově jsem si myslela, že se z zpovzdálí objeví můj taťka s čerstvými rohlíky, (či doughnuty), koupí se Mladá Fronta (či New York Times), otevře se průvodčík a snídaně se příjemně protáhne. Kdepak. Ani na klasická slova českého lezeckého kamaráda Johnyho „JeDEM“ nebyl čas. Snad proto, že slovo „go“ je jednoslabičné a než by se vyslovilo, auto by bylo v „prdeli jak ty želvy“.

V 8 ráno jsem stála před svým prvním nástupem a nade mnou se klikatila dlouhatánská spára. „Nuže“, řekla jsem si při pohledu na ni, „když jsem se spáry nenaučila lézt v Adru, v kraji spárařům zaslíbeném, naučím se je lézt tady“. Bez spárařských rukavic bosa, houkla jsem na kolemjdoucí lezce, s krásně zatejpovanýma rukama a poprosila je, zda by tentýž um nezopakovali na mých horních končetinách.

Jeff se tohoto počinu ujmul bez otálení. Během tohoto tejpovacího řemesla jsme si krátili chvíli nenucenou lezeckou konverzací. Když jsem se ho zeptala, jak dlouho je v JT, odpověděl, že sem poprvé přijel před 20 lety a od té doby tu žije. „Kamarádi mi řekli: Tam musíš jet, tam je tolik skal“. A při těch slovech “tolik skal” se kamarádi zamilovaně koukali do nebe představující si ten lezecký ráj, že jsem věděl, že ono místo musí mít tu správnou lezeckou auru“. Jeff ten příběh vyprávěl s tímtéž zamilovaným pohledem upřeným vzhůru.

Abych se i já mohla do toho místa zamilovat, musela jsem ho okusit na své vlastní odřené ruce. Spára střídala spáru a žába žábu. Žába, ten lezecký fígl, jemuž jsem v Česku nikdy nemohla přijít (doslova) na (odřený) kloub, se stal mým oblíbeným pohybem. Ne nadarmo se říká, že když umíš žábu, je to tutovka. Když se žába změnila z obojživelníka na spárařskou tutovku, výzva v podobě „lezení na prvním“ na sebe nenechala dlouho čekat. Že prý si mám vzít pár “friendů” (lezeckého sparařského jištění) a jít vyvádět.

Já se ale zdráhala. Sice už jsem nějakého toho “přítele” někdy již držela za ruku, ale ještě nikdy jsem ho nestrkala do spáry. Nemám zkušenosti, bojím se, spadnu…

Vzápětí jsem si ale řekla, proč ne, vždyť “boyfriend” se odstěhoval do Japonska a že si vlastně můžu začít s jiným. Vzala jsem tedy pár “friendů”, omaglajzovala žábu a vyvedla svoji první 5.9. Kolem čtvrté hodiny odpolední, tedy přesně hodinu před západem slunce, jsem jak Popelka musela opustit onen lezecký bál. Lezecké střevíčky se totiž pomalu začínaly měnit na běžecké tenisky, protože i v poušti je nutno plnit tréninkové vytrvalostní dávky. Nicméně, běh pouští během západu slunce měl taky něco do sebe. Naskytlo se mi “Ad Infinitum”, fantastický zážitek “nekonečnosti”, kdy kolem Vás je nic a přece všechno. Siluety modlicích se Joshua stromů najednou nabývaly podobu armády děsivých přízraků vzývající ducha Manitu, chránící tento odlehlý podivný kraj.

Na noční obloze se začaly objevovat první hvězdy a těžko říct, zda jich je tam bylo více než 4600.

Prosím ohodnoťte

Umístění

Oblíbenost

Počet shlédnutí: 624



Booking.com

Czechers

Czechers

Já jsem Eva a ty jsi ty. Byla jsem narozená v raném věku. Ač nemám vosí pas, cestuji. Někdy s pasem cestovním, mnohdy i bez něj. Proč nepřekročit (své) hranice?!

Počet příspěvků: 2

Externí odkazy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *