Klokan a Kiwi 5/5

10
Říj
2017
blog

Klokan a Kiwi je blog o mojí cestě a životě na Novém Zélandu.

#19 Měsíc únor 2/2018: Masochistický Sentinel Peak a hitparádní Mt Armstrong
Po pěti dnech práce jsem měl opět dva volné dny a spoustu plánů. Chtěl jsem dát Routeburn trek, ale nepodařilo se mi domluvit nějaký odvoz či spolujízdu na začátek treku. Routeburn je logisticky hodně složitá záležitost, jelikož začátek a konec treku jsou na dvou různých místech. Chtěl bych to přeběhnout za jeden den, na lehko a rychle. Otázkou ale je, co pak. V úvahu připadal i Kepler trek, jelikož předpověď slibovala docela pěkné slunné počasí. To bych ale nesměl brzo ráno zamáčknout budík. Nicméně, po 4 hodinách spánku, by asi nebylo rozumné jet 170 km do Te Anau a zkoušet 60 kilometrový Kepler Challange za jeden den. Tyhle dva významné „Great Walky“ mi opět zůstaly na waiting listu. U snídaně jsem si otevřel notebook a zkoušel vymyslet něco jiného. Nabízelo se hned několik možností. Už jsem byl rozhodnutý pro jednodenní trek Queen’s Drive v Remarkables hned nad městem. Pak jsem ale na mapě zabrousil do oblasti kolem Wanaky a palec padl na Sentinel Peak. Podle trailrunningového webu wildthingsnz mělo jít o docela dobrodružný trail s krásnými výhledy. Jelikož jsem měl k dispozici i gpx trasu do hodinek, nebylo co řešit. Naházel jsem již pobalené věci z předchozího večera do auta a vyrazil přes Cardronu do Wanaky a k jezeru Hawea. Auto jsem nechal v kempu hned u začátku treku a kolem půl třetí odpoledne jsem vyrazil na kopec. Tenhle masochistický trek začal pěkně z ostra a bylo mi jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Co jsem ale nečekal, že po cca 2 km v podstatě skončí vyšlapaná stezička a začne boj s hledáním té správné cesty k vrcholu. Několikrát jsem si myslel, že domnělý peak už vidím, ale pokaždé jsem byl vyveden z omylu, jelikož za obzorem se objevil další hřeben a další peak. Neustále jsem si kontroloval hodinky a správnou cestu. Došlo i na několik horších traversů přes suťová pole a bez gps bych rozhodně nenašel ten kuloár, kterým se vystoupalo na další hřeben. Když už jsem si myslel, že jsem skoro v cíli, vynořil se poslední hřeben a pravděpodobně i vysněný summit. Při pohledu na sestup do sedla a vzdálený štít jsem to chtěl otočit. Po chvilkovém rozhodování jsem to nevzdal a pokračoval dál. V závěru mě čekal už jen suťovitý kuloárek a exponovaný hřebínek až na vrchol. Zpětně to hodnotím jako zajímavou zkušenost, hlavně s orientací v otevřeném terénu. I cestou zpět jsem v jednom místě celkem snadno ztratil směr a musel se vracet do sedla, abych sestoupil tím správným kuloárem k obzvláště nepříjemnému traverzu. Tenhle trek si na soupisku těch nejlepších asi nedám, ale celkových 15 km na vrchol a zpět s výstupem 1.870 m se počítá.

Cesta k domnělému vrcholu Sentinel Peak

Sentinel Peak Ridge a pohled na jezero Lake Hawea

Na vrcholku Sentinel Peak

Přes noc jsem zůstal v DOC kempu Kidds Bush u jezera Hawea a během příjemného posezení s Američanem u rýže s rajčatovou passatou jsem si naplánovat lahůdku na další den. Mým cílem byl Brewster trek na chatu Brewster Hut a případně i výstup na Mount Armstrong s nadmořskou výškou 2.170 m.n.m. Už jenom ty 3 km na Hut s převýšením přes 1000 m slibovaly další masakr. A ono to fakt tak bylo. U auta jsem promazal nohy kosmetickou vazelínou, kterou mi stejně hned smyla řeka. Zapomněl jsem na brod na začátku treku, asi 50 m od parkoviště. Pak začalo strmé stoupání buší po kořenech stromů až na hřeben. Na každém kilometru 330 výškových metrů až na Hut. Oproti předešlému dni a trápení na Sentinel Peak jsem si tento hike užíval. Pak se mi otevřel pohled na horské masivy a Brewster ledovec. Na hutu mi vyradil jeden ostřílený horal cestu na vrchol Mt Armstrong a já se pustil do finálního výstupu. Logický směr rovnou za nosem k obzoru mě dovedl až na exponovaný hřeben a summit. V euforii z dobře odvedené práce jsem si všiml obřího kamenného mužíka asi 50 metrů vzdušnou čarou ode mě. Nezdálo se mi, že by byl výš, než jsem stál já, a gps mi taky zrovna nepomohla. Nedalo mi to a přelezl jsem hřebínek až k onomu mužíkovi. Pohled do okolí nebyl o nic lepší, než z předchozího vrcholku, ale nadmořskou výšku mi hodinky ukázaly o několik metrů nižší. Po chvilkovém chilloutu jsem zavelel k sestupu zpět na Brewster Hut. Svižným poskakováním po kořenech jsem doskákal až dolů k řece, kde jsem musel zchladit nohy v ledové průzračné vodě. Mount Aspiring National Park má něco do sebe.

Brewster Hut

Cesta k vrcholu Mt Armstrong (Mt Brewster v mracích)

Mt Armstrong Summit

Mt Armstrong Summit – pohled na Mt Brewster a Brewster glacier

Mapka oblasti

#18 Měsíc únor 2/2018: Mcintosh Loop Track
Po devíti dnech práce jsem měl konečně dva dny off. Jelikož mi práce začíná kolem jedné hodiny odpoledne, mám k dobru ještě půl dne navíc, což se dá docela dobře využít. Smolík je ten, když vám zrovna nevyjde počasí a začne pršet. Tropický cyklon a bouře přinesla silný déšť a docela slušné ochlazení. První odpočinkový den byl tedy ve znamení válení se v posteli, pospávání a hraní si s fotkami a videem na pc. Teplota spadla pod 10°C a vrcholky okolních hor pokryl bílý sníh. Odpočinek byl sice fajn, ale druhý volný den už jsem nechtěl proflákat. Po zvážení nabízených možností jsem zvolil Mcintosh Loop Track v Glenorkách. Z Queenstownu to bylo kousek, něco kolem 50 km autem podél jezera. Trek sám o sobě je hodnocený jako jeden z těch náročnějších, díky svému výškovému profilu a brodu řeky. Zejména ten brod řeky mě trochu strašil, díky silnému dešti z předchozího dne a postupnému tání sněhu na vrcholcích hor. Když se k tomu přidaly ještě výstražné cedule na začátku treku, rozhodně to ke klidné duši nic dobrého navíc nepřidalo. Měl jsem za to, že co napršelo včera, to už odteklo, a co postupně odtávalo, to se pomalu vsakovalo. Brod byl k tomu na programu až následující den, protože jsem se rozhodl na treku spát. Možnosti byly dvě, a to Mcintosh Hut nebo Mcintyre Hut. Něco málo po poledni jsem vyrazil na svůj první dvoudenní trek.

Klokan a Kiwi – Mcintosh Loop Track

Už jsem zapomněl, jaké to je táhnout do kopce narvaný těžký batoh, jelikož jsem byl zvyklý v poslední době popobíhat spíš nalehko. Kromě spacáku, karimatky a nějakého oblečení na převlečení jsem táhl termosku s čajem, dva litry vody, pánvičku, vařič, plechovku fazolí, vajíčka a litrové pivo. Ani nevím proč, ale kdy jindy jsem si měl vychutnat darovaného Žateckého Guse, než právě někde v horách na chatě při západu slunce. Zvolil jsem variantu po směru hodinových ručiček, s náročným stoupáním na začátku treku. Trek jsem začal na parkovišti Whakaari Conservation Area carpark, kousek před městečkem Glenorchy. Šel jsem severní stranou údolí řeky Buckler Burn přímo na hřeben a do sedla Long Guly Saddle, ze kterého jsem pokračoval na Mcintosh Hut. Něco přes 1.000 výškových metrů na 7 km mluví za vše. Celkem jsem se v kopci zapotil a dost jsem funěl. Ve strmém výstupu na hřeben mi dost často pomáhal i natažený plot podél cesty.

Klid před bouří

Hřebenovka před sedlem

Trek po hřebeni do Long Gully Saddle

Glenorchy mountains

Na chatě (Mcintosh Hut), která je free, jsem nechal většinu svých věcí a pokračoval na vrchol Black Peak (1.989 m). Závěrečný výstup byl trochu nepřehledný a hlavně kluzký, jelikož travní porost a kameny byly stále pokryty mokrým sněhem. Hřebínek na nejvyšší bod s kamenným mužíkem byl zas docela exponovaný a chvíli jsem váhal, jestli tam vůbec jít. Hlavou se mi hned promítly vzpomínky z francouzského dobrodružství ve známém Grand kuloáru, ale nebylo to tak hrozné. Moc jsem se tam nahoře nezdržoval a mazal zase zpět na hut, kde jsem se potkal s klukem z Izraele. Chvíli jsme pokecali u kalíšku čaje a byl jsem dost překvapený, že týpek cestuje bez telefonu, jen se svým batohem. Mohl jsem přespat už tady, ale mým cílem byla chata Mcintyre Hut, položená trochu níž, pod sedlem Long Gully Saddle.

Zasněžené vrcholky hor cestou na Black Peak

Pohled do hor z Black Peak

Black Peak

Sestup mi netrval ani hodinu a udělal jsem dobře. Chatka byla luxusní a útulná, jen pro 4 lidi a byl jsem tam sám. Výhled do údolí a na protější hřebeny hor v kombinaci se zapadajícím sluncem byl naprosto úžasný. Žatecký Gus z Ruska mi taky přišel k chuti, stejně tak fazole s volským okem.

Mcintyre Hut

Relax na Mcintyre Hut

Brzy ráno jsem sestoupil do údolí k onomu překročení řeky Buckler Burn. Chvíli jsem stepoval kolem a přemýšlel kudy a jak, jestli s botami a nebo bez. Zvolil jsem variantu s botami a pak jsem toho trochu litoval. Nebylo to tak zlé a zvládl bych to i na boso. K autu už to pak bylo jen kousek po Mount Judah Road.

The Buckler Burn

V plánování treku mi hodně pomohl popis s naskenovanou TOPO mapou z webu southernalpsphotography.com a informace z DOC. Originální Topo mapu lze zakoupit v info centru DOC v Queenstownu. Dle vlastních zkušeností si troufnu říci, že by to šlo pojmout i jako jednodenní trek, včetně výstupu na Black Peak (celková vzdálenost 27 km a cca 2.300 nastoupaných výškových metrů). Pak by jste ale byli ochuzeni a parádní noc v horách.

#17 Měsíc leden 1/2018: Queenstown
Už zase makám a nejsem ani na stavbě, ani na sadu. Moje, v pořadí již třetí, práce je nyní v oblasti „Hospitality a Tourism“. Během poflakování kolem Queenstownu jsem zkusil reagovat na několik nabídek práce. Vesměs šlo inzerce přes webový portál trademe.nz.com/jobs. Oslovila mě práce na farmě se zvířaty, zejména díky zajištěnému ubytování. Zajímavou nabídkou byla i práce v domově seniorů na pozici kitchenhand & cleaner. Jelikož mi čirou náhodou poskytla kamarádka azyl ve čtvrti Frankton, kde byla i nemocnice s domovem seniorů, zašel jsem tam osobně a vyplnil žádost rovnou na místě. Bylo skvělé si popovídat se zaměstnanci a byl jsem rozhodnutý, že pokud tu práci dostanu, tak ji i vezmu. Přes Trademe jsem zaslal ještě jednu žádost, a to na pozici Kitchen steward v korporátu Skyline, do vyhlášené a velmi vytížené restaurace v horní stanici lanovky nad Queenstownem. Zřejmě se potýkali s nedostatkem zaměstnanců, jelikož jsem rovnou postoupil do užšího výběru a ihned jsem byl pozván na job interview. Místo výběhu stezkou Tiki trail jsem tedy ladně obešel frontu čekajících asiatů a na pozvání vyjel lanovkou nahoru. Abych pravdu řekl, do kuchyně jsem se chtěl jednou podívat a tuto variantu jsem už delší dobu na Novém Zélandu zvažoval. Job interview v podstatě znamenalo představení této společnosti v těch nejkrásnějších větách samotným šéfem kuchyně, který mě poté provedl všemi pracovními prostory. Ještě před vyplněním všech vstupních formalit mě rovnou zapsal do rozpisu směn. Smlouvu a členskou kartu jsem si měl vyzvednout za pár dní. Cestou zpět k autu jsem si všiml dalších dvou nabídek práce v kuchyni a v obou restauracích jsem se na ně osobně poptal. A jak to nakonec vše dopadlo? Z domova seniorů se mi dodnes neozvali. Stejně tak ani z farmy se zvířaty. Z restaurace Prime v centru Queenstownu mi přišla nabídka na zkušební dobu. Ve Skyline na mě v pondělí čekala smlouva k podpisu, přesně tak, jak mi řekl Didier na pohovoru. Nebylo co řešit a já vyrazil do práce ve Skyline. Nafasoval jsem dress code, dvoje černé kalhoty, dvě trika, botky a rovnou se zapojil do pracovního procesu.

Skyline – moje nové pracovní působiště

Kitchen stewardi

První pracovní den přinesl i spoustu nových pocitů. „Práce je výživná a zřejmě bude i každý následující den. Směny mi začínají v jednu/ve dvě odpoledne a končí se kolem dvanácté. Jsem ve skupince úklidové čety, která má na starost dvě vytížené kuchyně. Myjeme nádobí a myje taky myčka, do které vše posíláme na plastových podnosech, a pak myjeme tu myčku. Je to práce se špinavým nádobím, s vodou a spoustou lidí všude kolem. Nespornou výhodou je jídlo, které máme v několika chodech k dispozici po celý den. Stejně tak nápoje všeho druhu. To nejlepší přichází kolem desáté večer, kdy můžeme jíst i ostatní jídla z restaurace. Sushi, čerstvé ryby, steaky, kari, saláty, polévky, deserty, no prostě vše, co bylo v nabídce. To, co mi trhá srdce nejvíce, je následné vyhazování všeho do koše. Politika je ale taková, že to, co se nesní, se musí vyhodit. Benefitů je ale víc. Horská kola, MTB, motokáry, paraglide, bungee jumping, no prostě vše, co Skyline poskytuje, může poskytnout i nám. A ten výhled na Queenstown z práce je prostě k nezaplacení. Na celkové hodnocení je ale příliš brzy. Nejdřív ty všechny možnosti musím objevit.“
Jelikož jsem doposud neměl ubytování, přespával jsem na parkovišti pro zaměstnance hned za lanovkou ve svým autě. Byl jsem možná jeden z mála, kterému se to v Queenstownu dařilo praktikovat bez pokuty od policie několik dní. Jelikož jsem si ale nemusel už vařit a sprchu jsem měl v práci, bylo to celkem v pohodě. Veřejné záchody jsem měl u lanovky a také všude po městě a mnohdy v lepším stavu, než třeba v Backpackeru. Nebylo lehké najít ubytování a já se o to snažil více jak týden. Přespávání na parkovišti mi nevadilo, ale v kombinaci s prací, nutností častého praní dress codu a vzhledem k vlastním koníčkům by to  nešlo moc dlouho praktikovat. Alternativou byl sice kemp, nebo hostel, ale nastavené ceny mě vždy utvrdily v myšlence buď vlastního pokoje v domě, nebo punku v autě. Ubytování jsem nakonec našel, a to v domě kousek od centra s krásným výhledem na jezero Wakatipu.

#16 Měsíc leden 1/2018: Cromwell & Queenstown
Týden poflakování po třešních nepatřil k těm nejlepším dnům na Zélandu. Řešil jsem svoji následující budoucnost, práci a cestování. Zároveň jsem byl limitován prasklým čelním sklem u auta od malého kamínku. Hned po Novém roce jsem si domluvil výměnu v servisu Smith&Smith v Alexandře a vykomunikoval s pojišťovnou snad 100 % úhradu všech nákladů. Pojištění jsem měl a střední zvolená varianta u AA by měla pokrýt i výměnu čelního skla. Ačkoli měl být původní termín kolem 14. ledna, tzn hned po třešních, sjednali mi termín až na pondělí 22. ledna. Měl jsem tedy týden mezeru a cestování někam daleko s prasklým sklem jsem nepovažoval za rozumný nápad. Zkoušel jsem najít ještě nějakou další práci na sadech v okolí, ale bez větších úspěchů. Na sadu v Purepack, kde mi měl Martin domluvit pár dní, to také nevyšlo. Co mi naopak vyšlo bylo kempování u jejich packhousu. Mohl jsem tam využít teplou sprchu, skvěle vybavenou kuchyň apod a přespával jsem tam několik dní.  V Queenstownu jsem potkal kamarádku Ditu, kterou jsem poznal na Highline festivalu v Christchurch. No ona spíš poznala mě, když jsme oba seděli v Queenu v knihovně. Poskytla mi azyl na dvě noci v jejich domě, což mi taky dost pomohlo. Jednu noc jsem ještě společně s Martinem a jeho kamarády z třešní strávil ve Skippers kaňonu za Queenem. Byl to v podstatě i takový malý rozlučkový večírek. Martin odjel do Nelsonu a já zůstal v Queenstownu.

Skippers Canyon

Po krásným trailu s výstupem na Ben Lemond jsem kempoval jednu noc u jezera Moke Lake. Skvělé místo s parádním koupáním. Kemp stál 13 $ na noc a k dispozici byla pitná voda, sprcha a záchody.

Blue Lake

Moke Lake

Jezero Wakatipu

Hory a pohled ze summitu Ben Lemond

Summit Ben Lemond

Horské stezky nad Queenstownem

Výměna skla se nakonec nekonala ani 22. ledna, protože mi objednali špatné sklo.

#15 Měsíc leden 1/2018: Arrowtown
Po rozlučkovém obědě, kdy Lukáš s Pavlínkou uvařili skvělý guláš, jsem vyrazil do Cromwellu za Martinem. Pořád byla malá naděje, že bych mohl ještě chvíli pracovat pro Pure Pac. Vyplnil jsem vstupní elektronický formulář a ačkoli se mi nikdo neozval, vyrazil jsem tam. Nenápadně jsem zaparkoval auto vedle ostatních a šel obhlídnout zázemí. Tohle bylo jiné kafe. Luxusní jídelna vybavená několika vařiči, dřezy, mikrovlnnými troubami a obří lednicí se nedala s tím naším malým a věčně zaprášeným kutlochem vůbec srovnávat. Všude spousta asiatů, ale taky čistým záchodů a sprch. Zázemí luxusní pro dělníky z packhousu. Abych to uvedl na pravou míru, zůstal jsem tam přes noc a ráno se pokusil vyjednat job přímo s manažerkou Katie, kterou mi měl trochu zpracovat sám Martin. Věděla o mně, ale stejně tak hladce, jako jsem se já zabydlel v kempu, mi řekla, že práce už není a ani nebude. Čekal jsem trochu jiné závěry, ale se sklopeným ocáskem jsem si pobalil pár svých švestek a místo plánované teplé sprchy, oholení fousů a přípravy anglické snídaně jsem vyrazil na výlet do městečka Arrowtown. Měl jsem tam vybraný jeden trailový okruh a jelikož počasí slibovalo slunný den, nebylo co jiného řešit. Cestou jsem ještě zastavil u Suncrest Orchadu a nechal jsem jim tam vyplněnou pracovní poptávku, kdyby náhodou třeba potřebovali výpomoc.
V Arrowtown jsem vyběhl na zhruba sedmi kilometrový okruh a jelikož jsem neplánoval nic velkého, vzal jsem si jen mini batůžek s náhradním tričkem, doklady, gopro kamerou a mobilem. Na vodu už nezbylo místo, ale na hodinový běh si stejně nikdy vodu neberu. Po dvou kilometrech krásným kaňonem jsem se dostal k rozcestí s mapou a na chvíli se zastavil. Okruh byl sice doleva, ale zalíbila se mi myšlenka si to ještě protáhnout kaňonem až k rozcestí s Hayes Creek Walkway na kopec s příznačným názvem Big Hill. Neváhal jsem a pustil se rovnou za nosem. Trochu mě mrzelo, že jsem stále stoupal kaňonem nahoru a nepobíhal dole kolem řeky, když jsem tam shora pořád viděl cestu.

Arrowtown Canyon

U rozcestí s trekem mě překvapila zarostlá buš a žádný trek. Chvíli jsem tam stepoval okolo a nakonec nezbývalo nic, než se zkusit prodrat buší tam, kam ukazovala šipka s nápisem Hayes Creek Walkway. Ani brod řekou mě nezastavil pokračovat dál, neboť drápat se buší a trním zpět na cestu jsem opravdu už nechtěl. Úzká vyšlapaná cestička za řekou mě vedla do kopce, bohužel opět zarostlého buší. Postupoval jsem pomalu, ale jistě. Jednou jsem podklouzl a byl jsem moc rád, že jsem zrovna nedržel v ruce phone a nehledal gps lokaci v mapě, protože pak už bych nemohl hledat nic a žádný telefon bych neměl. Dostal jsem se až ke staré chatě Shamrock Cottage, která byla bohužel zamčená. Čím výš jsem stoupal, tím více ubývalo houští a konečně se mi otevírala před očima i horská krajina. Nikde nikdo nebyl, jen já, kopce porostlé trávou a v ní jedna malá úzká stezička vinoucí se někam nahoru. Z vrcholu Big Hillu jsem měl parádní výhled do údolí, do kaňonu a na okolní horské masivy. Byla vidět část Queenstownu, jezera Hayes a myslím, že jsem viděl i druhou stranu Roys Peaku. Big Hill mi trochu připomněl Stoh na Malé Fatře, holý plochý kopec. Sedl jsem si na zem do trávy, koukal a chvíli odpočíval.

Shamrock Cottage

Big Hill

Big Hill

Pod Big Hillem jsem se napojil na trail vedoucí zpět do městečka Arrowtown a pravděpodobně to byla nejhezčí část úseku. Šlo o pozvolné klesání po exponovaném trailu s lesními pasážemi a horskými potůčky, kde jsem mohl několika doušky uhasit rostoucí žízeň. Výlet se mi protáhl z plánované jedné hodiny na tři.

#14 Měsíc leden 1/2018: Alexandra & Clyde
Jó třešně zrály, tak by se dala shrnout moje další pracovní zkušenost ze Zélandu. Sbíral jsem třešně na sadu El Pedregal u městečka Clyde, vzdáleného asi 10 km od Alexandy. Manažerem byl Tim a jeho pomocníkem Jordáno. Oba byli dost v pohodě a ačkoli to nebylo vždy úplně růžové, bylo fajn s nimi řešit třešně. Oni se nás snažili vést k dokonalé práci, tzn. trhat třešně tak, aby bylo co nejméně škody a nemuseli na nás doplácen ani nás přeplácet. V konfrontaci s našim pohledem na sběr, tzn. vydělat peníze a sbírat co nejvíce bucketů, občas došlo k rozporu, ale vždy jsme to vyřešili rozumnou domluvou. V podstatě šlo o malou farmu se skvělou přátelskou atmosférou. Zázemí bylo trochu punkové, ale po několika dnech jsem se otrkal a užil si třešňový tábor na sadu. Když už jsem mluvil o těch polních podmínkách, tak všude byl prach. Každé projetí traktorem, autem nebo čtyřkolkou znamenalo spoustu vířícího prachu, který byl prostě všude. Malá venkovní kuchyňská linka se dřezem, dvě ledničky s mrazákem, dva plynové barbecue vařiče, rychlovarná konvice a jedna velká prodlužovačka poskytovaly zázemí všem pickerům včetně mě. Toiku jsme měli mobilní a sprcha byla s plynovou karmou. Spali jsem v autech, někdo ve stanu a někdo prostě jinde, pokud chtěl. Vstávali jsme brzo a spát chodili taky brzo. První dva týdny jsme přejížděli mezi dvěma sady. Někdy jsme používali žebřík, někdy postačili jen plastové buckety. Někdy jsme sbírali bomby, někdy jsme nedali ani minimálku. Ale bylo to prostě fajn. Kdo nezažil, tak asi nedokáže pochopit, kdo zažil, tak ví. Měli jsme skvělou partu a skvělého šéfa. Dvakrát nám udělali snídani, někdy zas večeři. Někdy s námi sbírali, jindy s námi seděli u pivka a kecali. Lukáš, Petra a Domča odjeli dřív. Ani Martin tady nezůstal až do konce. Z vlastních důvodů změnil farmu a odjel hledat štěstí o kus dál do Cromwellu. Já jsem rád, že jsem zůstal a mohl tu být s bandičkou kiwáků, šíleným Belgičanem, pohodovýma frantíkama a jedním českým párem až do konce. Posledních pár dnů jsme o dost víc kecali na sadu nebo u pivka a já mohl konečně zas trochu víc speakovat.

Naše skupinka

Naše skupinka

Makali jsme od 22. prosince do 13. ledna a měli jen dva volné dny, Boží hod a Nový rok. Oba dny jsme využili k výletům, nejdříve do Queenstownu a na Nový rok do Wanaky. V Queenstownu nám z počátku nepřálo počasí, ale odpoledne se vyjasnilo a my mohli vyrazit do Skippers kaňonu, který nám představil sám guru dobrodružných výprav Martin. S neohroženým řidičem Lukášem, cestovatelkou a fotografkou Petrou a neustále překvapující Dominikou jsme projeli kaňonem až k řece, kde se točila scénka pána prstenů. Za vysokým mostem jsme obdivovali výhledy a chatu, která o týden později lehla popelem a v pokračujícím dobrodružství k vytoužené osamocené chatě nás zastavil až hluboký brod, jen necelých pár km před cílem.

Skippers Canyon

Skippers Canyon

Naše skupinka

Na Nový rok jsme zvolili Wanaku a já si vybral Roys Peak, který mimo frekventovaného chodníku od parkoviště až na vrchol nabídl absolutně fantastické výhledy na jezera a zasněžené vrcholky Jižních Alp s dominantním masivem Mount Aspiring. Zatímco jsem se drápal v parném slunci k summitu Roys Peaku, ostatní se váleli u jezera Hawea a relaxovali před dalším pracovním dnem. Po novoročním výběhu jsem dostopoval zpět do Wanaky, kde jsme se zas všichni potkali a okoukli ještě strom, osamoceně stojící u břehu jezera. Místo čočky jsme si dali burito a zmrzlinu. No prostě trochu jiný Nový rok, než jsem měl ve zvyku.

Roys Peak

Wanaka a strom

Wanaka lake

Hned u kempu byl kaňon, kterým se dalo dojít k jeskyni a dále brodit řekou až k vodopádu a přehradě. Já si víc užíval cestu vrchem s výstupy na okolní kopce. Několikrát jsem se vydal prozkoumávat hřebínky hor a vždycky jsem si to užil. Když jsem zrovna neválčil s ovčími stezkami, seděl jsem na vrcholcích a koukal, někdy jsem zas volal a naháněl signál a někdy jen vnímal přítomnost a dumal. S Martinem, Lukášem a Domčou jsme pak sjeli i část řeky Clutha River z Clydu do Alexandry. Stačilo k tomu jen koupit ve Warehousu nafukovací čluny. Když bylo parné sluníčko, jeli jsme po třešních k řece. Voda byla studená, ale dobrá. Někdo musí platit v bazénu za protiproud, my ho tady měli zadarmo.

Výstup nad kempem

Conroy Dam

#13 Měsíc prosinec 12/2017: Cesta na jih, třešně a PF 2018
Poslední den v letošním roce 2017 a poprvé v životě žádný sníh ani žádná zima. Naopak, do teď jsem si v Golden Bay užíval vesměs sluníčka a krásného počasí, které se neustále zlepšovalo. Poslední víkend na severu Jižního ostrova jsem si užil na baráku s přáteli a na profláklé Marahau Beach, kde jsem konečně vyzkoušel skimboard – malé lehké dřevěné prkno, podobné surfu, ale bez ploutviček, které se používá ke klouzání v mělké vodě na písečné pláži. Poprvé jsem to viděl ve Francii, ale možnost vyzkoušet ho jsem měl až teď. Skimboard mi tady nechal Kašpi a docela mě mrzí, že jsem toho nevyužil už dřív, protože to bylo fakt super. Kluci se tetelili v moři a já tam lítal na boardu z leva do prava, než jsem se úplně zničil.

Marahau Beach

Klokan a skimboard

Mám za sebou také první novozélandskou pracovní zkušenost. Celkem 8 týdnů jsem makal ve stavební firmě. Stavěli jsme Sportovní komunitní centrum ve Stoke, kousek od Nelsonu, a dle vedení firmy se jednalo o jednu z největších staveb za několik let v tomto regionu. Měli jsme dobrou partu, v podstatě takovou jednu velkou českou rodinku, ale byli mezi námi i Filipínci a Maoři. Přiučil jsem se spoustě novým věcem a když bych to měl zhodnotit, jsem za tuto příležitost a skvělou novou zkušenost moc rád. V ruce jsem měl spoustu různých tools, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Místo klávesnice a myši se mými nejzákladnějšími pracovními nástroji stalo kladívko a metr.

Naše partička

Stoke – Sport Community Centre

Od 22. prosince jsem měl domluvený pracovní kontrakt v Otagu na sadech, a to na třešních. Podle prognóz a vývoje počasí měla být opravdu povedená sezóna. Na stavbě jsme nakonec skončili o dva dny dříve a dokonce došlo i na společné firemní pivko a nějakou tu mlsku k tomu. Nebylo to sice jak na vánoční besídce HCS, ale byla to příjemná rozlučka. Odjezd o dva dny dříve mi tak trochu nahrával do karet. Cestou jsem chtěl udělat zastávku v Arthur‘s Pass, kde jsem měl vybraný Avalanche Peak. Počasí ale mému plánu moc nepřálo a po telefonu s Martinem, se kterým jsem se měl potkat na třešních, jsem zvolil variantu co nejrychlejšího přejezdu se společným nástupem do práce hned následující den. Svižnou autoturistikou mi cesta dlouhá 960 km zabrala celý den. Projel jsem část West Coast a část vyhlášené Rd SH 8 kolem jezer Pukaki a Tekapo. V dálce jsem zahlédl Mount Cook, nejvyšší horu Nového Zélandu. Přejel jsem několik sedel, pohoří a řek. Chvíli jsem jel s deštěm, chvíli se sluncem a kolem desáté večer jsem dorazil na farmu, která se stala mým následujícím domovem. Abych pravdu řekl, nechtěl jsem jít na sad. Okolnosti kolem ale nahrály tomu, že přede mnou najednou stál koš se žebříkem a já šel sbírat třešně, které jsem ještě neviděl. A to myslím jako vážně (občas se mi mezi prsty objeví fakt obří šťavnaté kousky a jestli si někdo myslí, že je posílám v bucketu někam dál, tak se opravdu mýlí, protože ty nejlepší jdou rovnou do mých úst).

Klokan na třešních

Na farmě je nás spíš méně než více. Každý den v 6.30 vyrážíme do stromových řad plnit buckety třešněmi, se snahou nasbírat víc než denní minimum. Mně se to podařilo asi po čtyřech dnech. Když jsou dobré stromy a je nálada, dá se nasbírat víc a přímou úměrou roste i radost z výdělku. Jsem rád, že jsem se tady potkal se svým kamarádem Martinem. Je to punkáč a hlavně dobrodruh, což se kladně podepisuje na společném volném čase, který máme k dispozici po třešních. Když byly fakt teplé dny, jeli jsem jen k vodě, no spíš k řece, potrénovat třeba plavání v protiproudu. Když bylo víc času, šli jsem splavit řeku na dětských nafukovacích člunech za 20 dolarů. Když jsme jeli někam na delší výlet, prozkoumali jsme i ty nejzapadlejší a nejdivnější místa, kde by nás samotné ani nenapadlo zastavit. Vše ale pěkně popořádku a hlavně si musíte chvíli počkat.

S Martinem ve Skippers Canyon kousek za Queenstown

Polní podmínky na sadu a minimální technické zázemí znamenají i méně času u pc. Ale brzy se zas ozvu.
Užívejte, cestujte a hodně štěstí do nového roku Vám všem!!

#12 Měsíc prosinec 12/2017: Kaiteriteri
Léto je v plném proudu a jelikož máme barák jen kousek od těch nejlepších pláží, byla by chyba toho nevyužít. Bazén na baráku už je takovým bonusem navíc 😛

Relax na pláži

Sunday time v Kaiteriteri

Sunday time v Kaiteriteri

#11 Měsíc prosinec 12/2017: Kahurangi National Park
V Kahurangi National Park jsem měl vytipované dva kopečky – Mt Arthur a Mt Owen. Na Arthura jsem vyrazil v sobotu ráno po páteční akci a nemohl jsem si vybrat lepší načasování. Opět jsem se pokoušel o rychlo výstup na lehko, po anglicku bych to označil termínem „fast and light“. Tak se mimo jiné jmenuje i náš budoucí projekt, na kterém už s Terez usilovně pracujeme. Abych to ještě upřesnil, k běhání používám aplikaci Strava, která má v sobě několik zajímavých vychytávek. Jednou z nich je i databáze segmentů, které vytvářejí sami běžci a kde jsou zaznamenávány hodnoty všech úspěšných pokusů, analýzy a výsledkové tabulky. No a já si vybral segment na summit i s návratem zpět dolů a ještě se při tom pokoušel o CR (course record). Počasí přálo a díky krátké vzdálenosti nad hranici lesa jsem si mohl užívat parádní výhledy na skalní útvary a horská pohoří. V horní části treku byl terén docela exponovaný a technický, prostě přesně tak, jak to mám rád. Jelikož jsem to hrnul co možná nejrychleji, moc jsem nefotil. O to víc jsem si to užíval sám. Jestli někdo váhá, tak tento trek rozhodně doporučuji. Trochu problém může být možná příjezdová cesta na parkoviště Flora Car Park, kde je doporučováno vozidlo 4WD, o čemž jsem ani nevěděl a dal jsem to i se svým Chariotem.

On the way to Mt Arthur summit

Road to Flora Carpark

Mt Owen už nebyl tak veselý, jak bych si představoval. Stejně jako na Arthura, i na Owena jsem vyrazil v sobotu, po lehce prodlouženým pátečním večeru, tentokrát ale trochu později, než by se hodilo a počasí mi taky zrovna moc nepřálo. Dle předpovědi mělo být polojasno s občasnými přeháňkami a odpoledne snad bez deště. Příjezdová cesta se opět nesla v duchu „gravel road“ s občasnými přejezdy malých brodů. Jeden z nich může být za deště docela problémový, tak jsem doufal, že to klapne i teď. Tak ostrý nástup na trek, jako tady, jsem snad ještě nešel. Mt Owen je s výškou 1 875 m nejvyšším vrcholem Kahurangi National Parku. Na prvních 3 km jsem měl přes 600 nastoupaných výškových metrů a vzhledem k abnormální vlhkosti jsem byl zplavenej jak prase hned na začátku. Vrcholky hor byly v mracích a vypadalo to všelijak. Snad posledním problémkem byla voda, kterou jsem si šikovně nechal na kuchyňské lince v baráku. Měl jsem jen 500 ml lahvičku, která byla po hodině skoro prázdná. Po osmi km a hodině a půl pocení jsem na Granity Pass Hutu dal sváču a snažil se doplnit vodu z barelu, kterou jsem tam ale nenašel. Na summit Mt Owenu s návratek zpět na Hut to dle DOCU mělo být dalších cca 12 km a 7-8 hodin. Ochladilo se, přišel deštík a padlo rozhodnutí otočit se a jít zpět. Tenhle trek mi zůstal v hlavě a něco mě táhne zpět..

Trail to Mt Owen a jeden z mála běhatelných úseků

Kahurangi National Park

A závěrem něco k těm pátečním večerům. Občas prostě nastane situace, kdy se posedí a popije. Občas posedíme i my a lehce popijeme. Pivka se dají koupit buď v marketech, nebo ve speciálních „Liquer store“. Dá se koupit v podstatě vše. Pivka mají všeho druhu. Mají třetinky, což mi vyhovuje a asi nejvíc mi chutná japonské Asahi nebo pak různé Pale Ale.

I na Zélandu se občas posedí a popije

#10 Měsíc listopad 11/2017: New Zealand Highline Festival – Christchurch
Koncem listopadu jsem měl tip na lajny. Kousek od Christchurch byla v plánu víkendová akce pod názvem New Zealand Highline Festival. Jestli zrovna netušíte, o co jde, tak se jedná o chození na slackline ve výšce, nejlépe mezi vysokými skalami pěkně v úvazku. Z Riwaky jsme to měli pěkných 470 km a kolem 5-6 hodin jízdy. Sám bych tam asi nejel, ale připojila se ke mně Míša a mohli jsme sharovat náklady na cestu společně. Vyjeli jsem už v pátek navečer a přespali, nebo spíš přenocovali, za Murchisonem, kde nás skoro sežrali silně obtěžující komáři. Highliny byly natažené v kopcích u Omahu Bush Reserve, kousek od silnice Summit Rd. Celkem jich bylo sedm, nejkratší měla cca 18 m, nejdelší asi 220 m. Ostatní byly kolem 40 – 60 m. Highliny jsem zkusil zatím jen dvakrát v Ádru a těšil jsem se na nějaké další pokusy. Počasí nám přálo a místo bylo naprosto skvělé. Potkal jsem zas Floriána a spousta dalších lidí ze všech koutů světa se postarala o pohodovou atmosféru. Zkusil jsem dvě lajny, poslal tam pár kotrmelců a konečně jsem zvedl čongo a balancoval ve vzduchoprázdnu asi 40 vteřin. Krok jsem sice nedal, ale byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Zas jsem se posunul dál a doufám, že příště už něco přejdu. Klokaní tanec najdeš pod tímto linkem.

New Zealand Highline Festival 2017

New Zealand Highline Festival 2017

S Míšou, New Zealand Highline Festival

Večer jsme poseděli u čecháčků v Christu a ráno jeli zas do kopců. Byli jsme tam první, ale zima, mlha a silný vítr nás na lajny nepustily. Jako alternativu jsem zvolil krátký výběh po stezce Crater Rim Walkway. Zpáteční cesta domů byla trochu zajímavější. Vyjeli jsme s časovou rezervou, aby jsme stihli ještě v Motuece nákup a večeři na baráku. Co se ale nestalo. Po přejezdu Lewis Passu jsem v zatáčkách trochu přehlídl zúžený pruh vozovky přes mostek a souběžně s vyslovením onoho sprostého slovíčka a stočením volantu doprava zazněla rána nárazu. Hlavou mi hned proběhly trochu černé myšlenky o totálně zničeném autě, ale naštěstí jsem prorazil jen zadní kolo a auto bylo v pohodě :D. Problémek tím ale nekončil. Po uklidnění, že to je opravdu jen kolo, jsme popojeli na odstavnou plochu o několik metrů níž a hned nám začaly zastavovat projíždějící auta s nabídkou pomoci. O rezervě a heveru jsem věděl, že je mám. Stejně tak jsem věděl, že klíč na povolení šroubů nemám. S postupem času a rostoucím počtem ochotně zastavujících posádek aut jsme začali zjišťovat, že normální klíč prostě fungovat nebude a je potřeba ořech z gola sady (moc úzký prostor kolem šroubů :/ a to nechceš). Když asi desáté auto mělo v kufru konečně tu ráčnu, nemělo zas ten správný ořech a to taky nechceš. Nakonec ale vše klaplo a po cca hodině a spoustě zastavených aut jsme našli to, co jsme hledali. Vyměnili jsme velké kolo za malé a já mohl dojet asi 220 km průměrnou rychlostí 70 km/hod zpět na barák.

Rezerva

#9 Měsíc listopad 11/2017: Nelson Lakes National Park
Sídlo naší company je v Christchurch a na pátek připadl pro tento distrikt svátek. Využil jsem den volna a vyrazil na prodloužený víkend konečně do hor. Národní park Nelson Lakes mám z Motueky asi 110 km, což je docela blízko. Cesta mi zabrala asi hodinu a půl a kolem poledne jsem vyrazil na první trail – St. Arnaud Ramge Track. Podle mojí oblíbené aplikace Stravy mělo jít o pěkně ostrý výstup s VK segmentem. Opřel jsem se do toho hned od začátku a za hodinku jsem byl nahoře na hřebeni. V podstatě jakoby můj první Vertical Kilometr, kdy do 5 km nastoupáš 1000 výškových metrů. Pak už to byla krásná hřebenovka až na peak, kterou jsem si užil úplně nejvíc moc. A co mě ještě dostalo? Tak určitě koupačka v dost břitké vodě v jezeru po doběhu, nespočet důchodců, nespočet důchodců na trailu a dotěrné sandflies, které mě skoro ani nenechaly dovařit večeři a vyhnaly mě pryč od jezera!

Hřebenovka na Peak St. Arnaud, Nelson Lakes

Hřebenovka na Peak St. Arnaud, Nelson Lakes

Nelson Lakes National Park – koupačka

Odpoledne jsem si musel najít útočiště na přespání a jelikož jsem věděl jen o placených kempech (dva z nich silně okupovaly sandflies, ), hledal jsem v zapadlých uličkách malé vesničky. Popovídal jsem si s příjemnou babčou sekající trávu manuální sekačkou, stejnou, jakou jsme měli doma asi před 15 lety. Ukázala mi pozemky, ale přenocovat mě stejně nenechala. Místečko jsem nakonec našel ve slepé ulici, kde mimo prázdných holiday housů nebylo skoro vůbec nic. Pro mě ideál, ačkoli to bylo jen asi 300 m od centrály GOV.

Můj kempík v Saint Arnaud

Na druhý den jsem měl v plánu větší okruh, konkrétně z parkoviště Mt. Robert Car Park přes Pinchgut Track a Robert Ridge Route na Angelus Hut (12 km). Z Angelus Hutu zkusit výstup přes Sunset Saddle na Angelus Peak (2.075 m), vrátit se zpět na Hut (cca 7 km) a přes Speargrass Creek Route, Speargrass Hut a Speargrass Track doběhnout zpět k autu (12 km). Celková vzdálenost slibovala 31 km s převýšením kolem 2.300 m (odkaz na mapy.cz). Začátek byl pěkně z ostra, ale netrvalo dlouho a byl jsem nad peřinou mraků. Hory se mi ukázaly ve své plné kráse a já si mohl užívat absolutně boží trailrunning. Místy šlo o hodně technické pasáže po ostrých kamenech. Přes Julius Summit jsem doběhl na Angelus Hut, kde jsem dal sváču, nasadil návleky a pokračoval po neoficiální cestě značené jen kamennými mužíky do Sunset Saddle. Při pohledu na Angelus Peak, sněhová pole a sporadicky stavěné mužíky jsem zvažoval otočení zpět, ale sluníčko, fajnový čas a touha vrcholového výstupu mě nutily pokračovat dál. V sedle jsem potkal dva Čechy, kteří se taky chystali nahoru. Prohodili jsme pár slov a mazal jsem nahoru. Tady už nebylo cesty zpět a po chvíli jsem si mohl užít zasloužený pocit radosti z dokončeného výstupu. Výstupem ale cesta nekončí a po několika selfíčkách jsem mazal zpět dolů, po kamenech, po sněhu a rozvodněnými potůčky k jezerům na Hut. Speargrass Creek Routu už nebyla tak moc záživná, zato plná brodů řek a přebíhání z jednoho břehu na druhý. K autu jsem se dostal po šesti a půl hodinách, z toho čas pohybu ukazoval hodin pět. Národní park Nelson Lakes mě úplně dostal, konečně hory, parádní traily a docela blízko. Rozhodně jsem tu nebyl naposled. Stejně jako v ČR, kde se staly mojí srdcovkou Beskydy a Lysá, tak na Zéloši to bude nejspíš Nelson Lakes. I found my new playground.

Robert Ridge Route

Mt. Angelus Peak

Mt. Angelus Peak panorama

Místy byl výstup i trochu scary, ale o to víc jsem si to nahoře užil!

Podrobné info o Nelson Lakes National Park najdeš na stránkách GOV.

#8 Měsíc listopad 11/2017: Běhání a lezení
O víkendu jsem vyrazil přes kopec do Takaky (55 km) a do severního cípu národního parku Abel Tasman. Chtěl jsem si oběhnout okruh kolem Gibbs Hill a trochu vylepšit žebříček na Stravě v segmentu o délce 22 km. Chtěl jsem jít pod 2 hodiny, ale neúspěšně. Trochu mě překvapil onen nejvyšší Gibbs Hill, ze kterého stejně kvuli buši nebylo skoro nic vidět. No prostě běžecký škodík, který mi trochu otrávil úmorné trápení v poledním sluníčku. Korunu tomu všemu nasadil rozbublaný žaludek. Ještě že mají na parkovištích DOC (Department of Conservation) skvěle vybavené kempy s čistými záchody, protože tohle bylo za pět minut dvanáct.

Gibbs Hill v Abel Tasman National Park

Po krátké siestě jsem vyrazil prozkoumat lezecké oblasti. Měly tady být dvě a našel jsem je obě. První skalky jsou mezi vesničkou Pohara a Ligar Bay. Potkal jsem tam několik lezčíků a prohodil s nimi pár slov. Nasměrovali mě do druhé a více frekventované oblasti Paynes Ford, kousek od Takaky a hned vedle lezeckého kempu Hangdog Camp. O této lokalitě jsem věděl už z internetu a vyrazil jsem hledat štěstí a parťáka tam. Prošel jsem první dvě skalky a hned jsem našel skupinku lezců, ke kterým jsem se na chvíli přidal. Dal jsem s nimi 3 cesty a konečně si užil lezení na skvělém kompaktním vápenci. S počtem kolem 250 cest se jedná pravděpodobně o nejpopulárnější lezeckou oblast Nového Zélandu. Průvodce, informace a lezecký materiál lze získat v Hangdog kempu, kde se schází i celá lezecká komunita. Trochu mě to atmosférou připomnělo Ádr a legendární kempík U Stránských. Ve skalách jsem se seznámil s Floriánem a dalšími, vesměs německými lezci. Večer jsme se přesunuli do „Hippies“ Takaky a přespali v autě u řeky. Kluci německý ví, co je po ránu nejlepší, a já si mohl pochutnat na skvělém coffe z moka konvičky, která mi tu jinak docela chybí. Před dopoledním lezením jsem ještě prolezl okolí řeky a měl možnost zkouknout jednoduché dřevěné a bambusové chýše, kde přežívají lidé prostým a jednoduchým životem. Opět jsem zamířil s klukama do Paynes Ford a vylezl dalších pár cest. Ačkoli mám s sebou jen sedák a lezky, neměl jsem problém sehnat někoho s matrošem a socknout se na lano. Už teď se těším na další lezecký trip.

Paynes Ford

Paynes Ford lezení

Takaka hippies vesnička na břehu řeky

A něco na závěr, ujíždím si tady na avokádu:P a když se zadaří, tak je fakt moc dobré, asi už mám závislost.

Avocado na rozpečeným chlebu

#7 Měsíc listopad 11/2017: Práce a Tasman Bay
Ano, je to tak, mám práci a musím si něco zase vydělat, abych mohl dál cestovat a poznávat. Kašpi mi pomohl sehnat práci na stavbě, kde už několik měsíců maká s bandičkou dalších čecháčků, kiwáků a maorů. Ačkoli jsem si občas přivydělával výškovými pracemi a mám nějakou zkušenost s manuální prací, posledních několik let jsem byl spíš kancelářský zaměstnanec a hlavním pracovním nástrojem mi byl notebook s myší. Tady na Zélandu jsem se ale nominoval do práce, kde hlavním nástrojem jsou tools na práci se dřevem. Makáme na Situ ve Stoke a stavíme Komunitní sportovní centrum. Docela slušná stavba a všude spousta dřeva. Jako začátečník jsem nafasoval základní toolbelt, vestu a helmu a něco mi tu nechali i kluci. Pracovní hadry a boty s ocelovou špicí jsem koupil ve Warehousu, kde člověk sežene spoustu užitečných a levných věcí. V pondělí 30.října jsem nastoupil do práce a mám za sebou první pracovní týden. Ubytování jsem našel u kluků na baráku v Riwaka-Kaiteriteri Rd. Abych byl přesnější, jedná se o severní část Jižního ostrova a region Tasman Bay, nejslunnější oblast Zélandu s krásnými plážemi a horami v okolí. Kousek od baráku máme jeden z nejznámějších parků Abel Tasman National Park a Kahurangi National Park. Přímo nad Nelsonem a Stoke je zase Mount Richmond Forest Park. Je toho dost a mám co dělat, abych to vše stihl proběhat:)

Stoke Sports and Community – střecha

Stoke Sports and Community – střecha

Během pracovního týdne toho člověk ale zas tak moc nestihne a zbývají zejména víkendy. Jelikož jsem na místo dorazil už v pátek, stihl jsem s Tomem zajet na ryby, okouknout místní pláže a nasbírat mušle v zálivu kousek od hippie vesničky Takaka, kde jsme konečně ochutnal Fish & Chips, docela oblíbené novozélandské fast food. No a mušle byly taky hitparádní, prostě luxus od šéfkuchaře Toma. Škoda že s Jiřím odjíždějí a na Zélandu končí. Bylo fajn pokecat s kámošem, kterého jsem několik let neviděl a který mi do začátku na Zélandu moc pomohl. Ještě jednou díky Kašpi. Jirka mi zas nechal nějaké pracovní věci, za což mu taky moc děkuji, prostě fajn kluci. První větší výlet jsem nasměroval do Abel Tasman parku, kde jsem proběhl krásný okruh s parádními výhledy na oceán, zálivy a žluté písečné pláže. Původně jsem si myslel, že Zéland bude hlavně o horách, sněhu, dešti, farmách a ovcích, ale zatím to vypadá na slunce, pláže a metr s vodováhou. Ale ty hory taky přijdou!

Na mušlích v Ligar Bay

Fish & Chips – Takaka

Kašpi griluje ryby – Red Gurnard, Snaper, Hoki

Abel Tasman National Park

Abel Tasman National Park

Abel Tasman National Park

Abel Tasman National Park

#6 Měsíc říjen 10/2017: Cesta z Aucklandu na Jižní ostrov.
Po dvou týdnech v Aucklandu nastal čas na přesun. Rozhodnutí padlo po telefonu s Tomášem, který už delší dobu pobývá v oblasti kolem Motueky a Nelsonu. S bandičkou kluků tam makají na stavbě a měla by tam být práce i pro mě. S Tomášem jsem se chtěl potkat a jelikož se mu už blíží konec na NZ, neváhal jsem a zabookoval trajekt na Jižní ostrov. Po návratu z Pihy jsme měl 5 dní na cestu do Wellingtonu. Naplánoval jsem si několik zastávek a přes aplikaci Wicky Camps dohledal několik free kempů a míst, kam se podívat a kde by se dalo přespat. Rozloučil jsem se s Robem a vyrazil na cestu v neděli odpoledne. První zastávkou byla vesnička Karangahake, kde jsem ještě před setměním stihl výběh po trailu Windows Walk Loop. Byla to taková veliká soutěska s několika tunely, vodou a bahnem po předchozích deštích, ale dalo se to. Přespal jsem na schovaném a klidném parkovišti kousek od hlavního vstupu a vše proběhlo v pohodě. Následovala zastávka ve městě Rotorua, známé díky gejzírům a vyvěrajícím horkým pramenům. V infocentu jsem nabral mapky a vyrazil do Redwoods, kde jsem za deště proběhl krátkou úvodní část ultráče Tarawera. O závodě jsem už něco četl a docela jsem se těšil na trasu v pralese. Ani mě už moc nepřekvapilo, že to bylo zase v morku a s bahnem.

Rotorua – Redwoods

Rotorua – Redwoods

Trochu vymrzlý jsem poté zamířil do Waiotapu, kde jsem měl vyhlídlé horké prameny. Zkusil jsem Twin Streams a Kerosene Creek. V obou případech se jednalo o tekoucí potok s teplou vodou a volným přístupem. Nejlepší koupačka ale byla v Butcher‘s Poolu, kam jsem se čistě náhodou přesunul poté, co mě místní správci parků vyhnali v noci z parkoviště v Kerosene Creek kvuli zákazu nocování. Rozespalý a lehce podrážděný jsem listoval aplikací Wicky Camps v mobilu a hledal nejvhodnější a nejbližší místo k přespání a volba padla právě na parkoviště u Butcher‘s Poolu. Kouzlo tohoto místa jsem objevil až ráno při úsvitu, kdy jsem se probudil u krásného, uměle vytvořeného bazénu s horkou průzračnou vodou. Tahle ranní koupačka po chladné noci byla k nezaplacení.

The Butcher’s Pool

Klokan a raní koupačka v poolu

Po snídani jsem dojel až do Taupa, kde jsem neodolal vietnamské polévce v Noodle Canteen a kávě ve vyhlášené BodyFuel Cafe. Po dopoledním odpočinku jsem vyzval nedaleký kopec Tauhara s pěkným rozhledem na město a jezero. Nocoval jsem ve  freecampu Reids Farm Camping, kousek u Taupa. Večer jsem měl možnost posedět u táboráku se skupinkou dalších turistů, vesměs Evropanů, což bylo taky fajn.

Taupo – pohled z nedalekého kopce Mt. Tauhara

Brzo ráno jsem vyrazil ke svému hlavnímu cíli, parku Tongariro, který je nejstarším národním parkem na Novém Zélandu. Měl jsem dva dny, středu a čtvrtek, a předpověď počasí zpočátku nevypadala příznivě ani na jeden z nich. První zastávku jsem udělal na severní straně parku, tzn na Ketehahi carpark, kde začíná, nebo spíš končí profláklý přechod Tongariro Alpine Crossing. Je označován za nejlepší jednodenní trek na Novém Zélandu, zatímco jiní říkají, že patří mezi deset nejlepších jednodenních treků na světě. Chtěl jsem jen vyběhnout nahoru k jezerům a zmapovat trochu terén a počasí vládnoucí ve vyšší nadmořské výšce. Jelikož to šlo dobře a počasí přálo, protáhl jsem to až k jezerům Emerald Lakes s finálním výstupem na Red Crater, který je nejvyšším bodem přechodu již zmíněného Tongariro Alpine Crossing. Tam už nebylo tak pěkně, zato slušně foukalo a pocitová teplota padala k bodu nula. Otočil jsem se a mazal zpět k autu. Kdybych to věděl dřív, protáhl bych to až do konce a stopem bych se zkusil dostat zpět k autu, nebo jsem mohl využít shuttle bus zpět na parkoviště k autu, ale za těžké prachy (to jsem zjistil až následně poté). Ve finále z toho byl krásný dopolední výběh. Následoval přesun do Whakapapa Village, kde jsem si předem domluvil povolení na přespání v autě na parkovišti, jelikož to trochu omezili a za normálních podmínek to nelze. Na info centru se paní trochu cukala, ale když jsem jí ukázal email, s úsměvem mi vypsala kartičku a nasměrovala na parkoviště, kde můžu v poklidu nocovat. V Holiday Parku jsem vyprosil heslo na wifi a začal plánovat pokus o přeběhnutí severního okruhu kolem Mt. Ngauruhoe – The Northern Circuit. Přes noc dost pršelo a trochu jsem zvažoval, jestli se do toho vůbec pouštět, ale šel jsem si za svým. S sebou jsem nabalil litr vody, tři tyčinky, jablko, dva sandwiche, nějaké oblečení navíc a vyběhl. Z počátku to bylo korýtkem s bahnem a zvažoval jsem otočení zpět, ale nevzdal jsem to a udělal jsem dobře. Po 9 km jsem se napojil na Tongariro Alpine Crossing a vystoupal na Red Crater z druhé strany. Počasí se vyjasnilo a konečně jsem měl možnost si užít krásné rozhledy do vulkanické krajiny. Úplně mi to připomnělo La Palmu a Transvulcanii. V podstatě šlo o aktivní vulkanickou krajinu, ledovcové údolí, sopečnou pouštní krajinu, alpské louky a smaragdově zbarvená jezera. Po šesti hodinách a 45 km v nohách jsem doběhl zpět do Whakapapa Village. Dva dny v horách mi daly celkem zabrat. Pobalil jsem věci a spokojený po výkonu vyrazil na 330 km cestu do Wellingtonu.

Tongariro National Park viewpoint

Tongariro National Park – Blue Lake

Tongariro National Park – Emerald Lakes

Tongariro National Park – Mount Raupehu

Za tmy jsem dojel na tiché a schované parkoviště The Dogpark Carpark, v kopcích asi 5 km od terminálu trajektu Bluebridge. Na osmou hodinu ranní jsem měl zabookovaný trajekt do Pictonu. Plavba trvala něco kolem 4 hodin a na lodi byl k dispozici veškerý servis jako wifi, kantýna, kino, dětský koutek, tichá odpočívárna a pochopitelně i paluba s krásnými výhledy. Z Pictonu jsem pokračoval rovnou do oblasti kolem Nelsonu a Stoke, kde bych měl od pondělí nastoupit do práce.

Bluebridge ferry z Wellingtonu

Pretty close to Picton

 

Video edit no.3

#5 Měsíc říjen 10/2017: Výlet na Piha beach a okolí
Piha leží západně od Aucklandu a rozhodně stojí za návštěvu. Cesta z Devonportu (Auckland) mi trvala asi hodinu a bylo to něco málo přes 50 km. Když chodí vlny, je to oblíbený spot surfařů, ale vlna patří spíše k těm těžším. Já jsem ale nepřijel surfovat, chtěl jsem trochu běhat a během dvou dnů zkusit prozkoumat co nejvíce z okolních trailů a treků. Výchozím bodem prvního trailu bylo parkoviště na konci ulice Glen Esk Rd, kde kromě volných parkovacích míst byly i free záchodky, piknikové stoly a informační tabule s přehlednou mapkou cest. Ačkoliv bylo značení celkem fajn, občas jsem byl nucen využít i GPS mapu v mobilu, protože ztratit se dalo opravdu lehce. Kromě parádního počasí, zajímavé flóry a krásných výhledů bylo na trailech i spoustu bahna, které značně znepříjemnilo rychlejší tempo.
Druhý den už nebylo tak pěkně, bylo pod mrakem a s občasným lehčím mrholením a pofukujícím větrem. Vyběhl jsem k letovisku Piha North a pokračoval Hillary Trailem po tzv Anawhata Coast Tracku na Fishermans Rock, The Waha Point Lookout, Whites Beach a Lion Rock. Hodně pěkný výlet s několika parádními vyhlídkami, prudkými výstupy, úzkými traily a písečnými plážemi.
Po odpolední siestě jsem zvolil Cliff And Coastal Lookouts s několika dalšími super vyhlídkami. Den jsem zakončil návštěvou vodopádů Kitekite Falls, kde bych se hned vykoupal, ale voda byla dost ledová.
Útočiště na nocleh jsem našel u Honzy Vítka, který na Piha už delší dobu pracuje. Parádní místo s trochou toho punku, díky moc!

Panorama Hillary Trail

White Beach

Piha Coastal

Lion Rock selfie


Video edit no.2
Ačkoli jsem koupil auto včetně konstrukce na postel, nebylo to podle mých představ. Dřevo bylo hrubé, všude koukaly ostré hřebíky, konstrukce byla zbytečně vysoká a bylo vidět, že to byla narychlo ušitá věc. S Robinem jsme se pustili do práce. Cílem bylo vylepšit konstrukci, lehce odlehčit a hlavně pěkně upravit.

#4 Měsíc říjen 10/2017: Auckland a okolí
První dny byly ve znamení objevování okolí a zařizování nezbytných formalit apod. Robin, u kterého momentálně bydlím, mi ukázal spoustu zajímavých a užitečných míst. Začal bych asi volně přístupnou knihovnou, kde celkem spolehlivě frčí wifi. Chodí sem spousta lidí všech věkových kategorií, někdo si čte, někdo pospává, někdo studuje a já si řeším svoje úkoly. Hned vedle knihovny mám pobočku banky ANZ, kde jsem dořešil plnou aktivaci svého bankovního účtu, internetové bankovnictví, vyzvedl si platební kartu a dostal potvrzení o „fully functional bank account“, které je třeba doložit při žádosti o IRD number. O IRD neboli daňové identifikační číslo jsem si požádal online přes stránku Inland Revenue. Do 48 hodin jsem ho měl v emailu, což znamená, že můžu z vesela hledat práci a nechat se legálně zaměstnat. Na to ale zatím ještě není čas.
V okolí je spousta kaváren, restaurací a obchodů. První kafe jsem si dal v Cornellis cafe & baru a bylo opravdu boží. Příště zkusím na doporučení bankéře buď Manuku nebo Carram coffe. Nakupovat chodím do New World supermarketu, kde se dá koupit opravdu vše, včetně hotových teplých jídel za poloviční cenu oproti docela drahým restauracím. Asiatů je tady strašně moc, stejně tak jako čínských a jiných asijských restaurací.
Domy v okolí jsou dost podobné, většinou dřevěné a některé vypadají dost chatrně. Robin má starý dům, který se mu pomalu rozpadá před očima. Kdyby přišlo nějaké zemětřesení, pravděpodobně půjde k zemi. V blízkém okolí je snad jediný větší kopec Mount Victoria s parádním výhledem na Auckland, záliv a ostrov Rangitoto. Za zmínku pak určitě stojí Stanley Bay, Takapuna Beach, Milford Beach a Lake Pupuke.

Cornellis cafe & bar

Robin’s house

Auckland

Stěžejní náplní mých posledních dní bylo hledání auta. V podstatě celé tři dny jsem strávil projížděním facebookových skupin zaměřených na Nový Zéland a webových stránek jako Trademe a Backpackerboard. Výsledkem bylo několik schůzek s prohlídkou nabízených aut, tři výlety do centra a nespočet zpráv s různými backpackery, snažícími se prodat svého čtyřkolového miláčka. Ačkoli jsem měl vybrané modely jako Honda Odyssey, Mazda MPV nebo Toyota Estima, vítězem se stalo Mitsubishi Chariot. Nevím proč, ale něčím si mě to auto získalo a prostě si mě vybralo. Nákup jsem uskutečnil přes dealera Travel Cars Nz Ltd. Po úhradě depositu ve výši 300 NZD mi předali Customer Information Notice „CIN“, které shrnuje základní informace o autě a prodejci. Jelikož jsem se chtěl ještě ujistit o počtu předchozích vlastníků, nechal jsem si na webu Carjam vyjet report, ze kterého lze vyčíst další užitečné informace o vozidle. Po nákupu stačilo zajít na poštu, kde mi po vyplnění formuláře MR13B zapsali změnu vlastnictví vozidla. Pojištění jsem sjednal u společnosti AA, která je považována za jedničku tuzemského trhu. Díky Robinovi a jeho členství ve skupině AA jsem si odnesl i celou řadu map Traveller, které mi snad pomohou na budoucích cestách. Pěkný návod a podrobnější popis o nákupu vozidla najdeš na czechkiwis.cz.
Jediná věc, co mi chyběla, byly novozélandské dolary na úhradu kupní ceny vozidla. V podstatě jsem měl čtyři možnosti, jak peníze na nákup získat (podrobně viz níže – bankovní převody), ale světe div se, zvolil jsem tu nejrychlejší a pochopitelně nejméně výhodnou variantu, a to zaplacení českou VISA kartou. Odměnou je ale moje super kruté Mitsubishi, zaparkované na dvorku před domem, a to přesně týden po mém příjezdu na Zéland. Ačkoli mi tam už ztloukli konstrukci na postel, nebylo to podle mých představ a s Robinem jsme se konečně pustili do práce. Cílem bylo vylepšit konstrukci, lehce odlehčit a hlavně pěkně upravit. Robin pracoval se dřevem celý život v loďařském odvětví a byla to skvělá možnost, jak se přiučit novým věcem a využít potenciál zázemí, materiálů, nářadí a všeho kolem. Moje první backpackerské auto se pomalu chystá na svět.

Makáme na konstrukci postele do auta

Makáme na konstrukci postele do auta

Robin maká, já se koukám 🙂

Bankovní převody
Během nákupu auta jsem řešil, jakou metodou nejlépe zaplatit, nebo převést větší obnos peněz.
V podstatě sem zvažoval následující možnosti.
a) nejjednodušší a nejrychlejší variantou byl nákup platební kartou VISA z České banky, tzn platba českou debetní kartou. Ačkoli jsem si myslel, že nákup bude bez poplatku, byl jsem upozorněn obchodníkem a následně jsem si i na internetu ověřil, že k ceně bude připočten poplatek ve výši 3% z placené částky. Tady na Zélandu to tak funguje. 
b) převodem z českého BÚ na BÚ vedený u novozélandské banky, v mém případě ANZ. Dle ceníku a informací byl poplatek za převod ve výši 1 % z převáděné částky, maximálně však 1 500 Kč. K tomuto poplatku bylo třeba započítat i poplatek, který si vezme banka, kam peníze přijdou. Po návštěvě ANZ pobočky mi bylo sděleno, že příchozí zahraniční platba je za poplatek cca 18 – 20 NZD. I přes to se jednalo v mém případě o levnější variantu, bohužel ale s delší časovou prodlevou transakce. V obou uvedených variantách hrál roli i kurz, který měl být započítán ve výši deviza prodej.
c) Alternativou bylo využití služby Transferwise, kde lze získat podstatně lepší kurz i nižší poplatky. Pokud máte dobrý link, můžete získat i slevu na poplatek z první transakce do výše 500 GBP.
d) Poslední a dle mého názoru nejvýhodnější variantou bylo sehnat nějakého známého, který by byl ochotný ze svého novozélandského účtu přeposlat peníze na můj a já bych mu ekvivalentní částku přeposlal z českého běžného účtu na jeho český. Kurz by mohl být stanoven např. ČNB a mimo to by odpadly poplatky za transakce. Ačkoli jsem se snažil, domluva s českou holčinou nevyšla a této lákavé varianty jsem využít nemohl.
Vzhledem k výši částky, nezkušenosti se službou Transferwise, nadcházejícího víkendu a dlouhé čekací době z převodu peněz mezi bankami jsem nakonec zvolil asi tu nejméně výhodnou variantu a to platbu kartou. V důsledku toho jsem zaplatil zhruba o 40 – 60 NZD navíc. Transferwise určitě vyzkouším, ale nejdříve s menším obnosem peněz, např ve výši 1000 NZD.

 

Video edit no.1
Něco málo z cesty na Nový Zéland. Let s přestupem v Hong Kongu, rychlá prohlídka města, přelet do Aucklandu a přesun do Devonportu. Natural video without any music, just a few video shots together 🙂

#3 říjen 10/2017: Cesta do Prahe, let přes Hong Kong a první den v Aucklandu
Ani se mi to moc popisovat nechce, ale něco málo snad napsat musím. Do Prahy jsem zvolil cestu vlakem a to z Blanska. Loučení nebylo veselé, spíš naopak a tomu odpovídala i nálada ve vlaku. Seděl jsem a koukal dvě hodiny do prázdna dokud nás v Kolíně neodklonili z důvodu výjimečné situace směr Poděbrady. Jindy by mi to asi zas tak nevadilo, ale proč zrovna teď, když mám jen 3 hodiny do odletu a s sebou dva mega batohy. Airport Express jsem chtěl stihnout ve 12:30 a kolem 13:15 být na letišti, prostě dvě hodinky před odletem. Teď jsem se začal bát, jestli stihnu vůbec AE ve 13. hod. Pak už by to byl asi problém. Vlak měl nakonec zpoždění „jen“ asi 40 minut a mě to stálo spoustu nervů a pár šedivých vlasů navíc. Na letiště jsem doběhl kolem druhé hodiny. Odbavení proběhlo hladce a na dotaz ohledně přestupu v Hong Kongu jsem byl ujištěn, že mi batoh opravdu doletí až do Aucklandu. Pasová kontrola byla taky bez problémů a vše jsem nakonec stihl v pohodě, i s akademickou čtvrthodinkou na poslední mobilní telefony s nejbližšími.
To, s čím jsme letěli z Prahy do Vídně, jsem opravdu nečekal. Byl to takový drobek pro asi 85 lidí, s jedním nástupem a dvousedadlovou řadou po každé straně. Co mě trochu vyděsilo byl opravdu silný vítr a spousta lan, která držela letadlo na svém místě. Let byl svižný a rychlý, myslím něco kolem 40 minut, přistání bylo tvrdé. Hodinový transfer proběhl hladce a my se mohli nalodit do trochu většího stroje. Škoda jen, že jsem vyfasoval místo v prostřední čtyřsedadlové lajně. Spát se moc nedalo, a tak jsem koukal na akční film, nečekaně z prostředí Hong Kongu a z míst, která jsem chtěl během následujícího desetihodinového čekání navštívit. Jen doufám, že se nebudu účastnit obdobné hongkongské přestřelky v ulicích, kterou jsem s napětím sledoval u popíjení jablečného džusíku a pivečka. Po deseti hodinách a dvou chodech jídla jsme přistáli na ostrovním letišti. Cestou jsem se stihl seznámit s několika Čechy a s Filipem jsme vyrazili na krátkou prohlídku centra. Vyměnili jsme nějaké hongkongské dolary a metrem frčeli za 115 HKD do centra (zpáteční lupen). Cílem byla vyhlídka Victoria Peak, ale šílená masa lidí čekající na starou tramvajku nás úplně odradila. Asi bychom to ani nestihli a jelikož jsme měli jen pár hodin, zvolili jsme toulky centrem. Zapadli jsme do jedné restaurace hned vedle rušné křižovatky, ochutnaly jídlo a pozorovali okolní šrumec. Trochu mě zamrzelo, že jsem neměl delší stopover, protože večerní Hong Kong musí být opravdu hustý.

Letiště Hong Kong

Ulice Hong Kong

Hong Kong

Hong Kong

Po několika hodinách venku jsme zpět na letišti a čekáme na další let, který měl trvat 11 hodin a zase přes noc. Doufal jsem, že se už konečně trochu vyspím a kupodivu jsem se zase moc nevyspal. Letěli jsme s Air New Zealand, letadlo zhruba stejné jako s Austrian Arliness, ale tentokrát jsem měl trochu lepší místo, na trojce a do uličky. S jídlem a pitím to nebylo tak svižné jako s Rakušany, ale chuťově to šlo. Po 11 hodinách jsme dosedli na letiště v Aucklandu. Pasová kontrola proběhla rychle, ale při celní/imigrační prohlídce jsem musel vybalit celý batoh a ukázat všechny boty, jestli tam nemám nějaké známky nečistot. Neměl jsem a nic už nebránilo k úspěšnému vstupu do země. Podle instrukcí od Wayna a Roba jsem poslušně nasedl na Skybus mířící do centra. Ze zastávky č. 12 to bylo asi 150 metrů k přístavu, odkud jsem přejel záliv do Devonportu, kde mě vyzvedl Robin. Robin je postarší chlápek, Novozélanďan, žijící ve skromném baráku zarovnaném spoustou věcí. Hned první den mi ukázal několik zajímavých míst kolem Devonportu, včetně knihovny, kde frčí free wifi.

Ferry to Devonport

Plán na několik dalších dní je projezdit okolí, kouknout na trh s auty a případně pohledat nějakou práci, kam bych mohl hned nastoupit. Bydlení mám prozatím u Robina, musím si zvyknout na trochu jinou komfortní teplotu, chybějící wifi, deštivé počasí, trochu méně jídla a změnu životního stylu, protože Zéland je opravdu drahý 😀

#2 Měsíc říjen 10/2017: Necelý týden do odletu
Odhlásil jsem se z pracovního úřadu a jelikož plánuji zůstat v zahraničí více jak 6 měsíců, odhlašuji se i ze zdravotního pojištění a platit si budu v ČR jen sociální.

Díky využití několika služeb u czechkiwis.cz jsem získal i novozélandskou simkartu SKINNY s návodem k aktivaci. Přes webové stránky jsem před odletem provedl aktivaci čísla a za 16 NZD mám balíček včetně 1 GB dat. Po příletu budu mobilní 🙂

Bankovní účet
Pokud chceš legálně pracovat na NZ, potřebuješ IRD číslo a k tomu je nutný aktivní novozélandský bankovní účet. Bankovní účet jsem založil předem u společnosti ANZ. Dle doporučení z czechkiwis a jiných portálů připadaly v úvahu dvě banky, a to ANZ a Kiwi bank. U obou bank lze žádost řešit online z Česka předem, což lze považovat za drobnou výhodu. Po vyplnění dotazníku na stránkách banky mi poslali email se seznamem potřebných dokumentů k vyplnění a zaslání zpět. Mimo přiložené formuláře jsem doložil „proof of adress“ (konfirmaci/potvrzení o vedení bankovního účtu na moje jméno s adresou trvalého bydliště, kopii faktury za internet na moje jméno), kopii pasu a kopii víza. Ačkoli obě banky požadují úředně ověřenou kopii pasu, v ČR to legálně nelze. Dle informací z czechkiwis je pro Českou republiku vyjednaná s bankou ANZ výjimka a stačí jim obyčejná fotokopie. Pro větší jistotu a důvěryhodnost jsem našel i rady, že stačí na kopii napsat něco ve smyslu „potvrzuji správnost údajů“ a nechat si u toho ověřit svůj podpis za 30 Kč na checkpointu na poště. Nicméně na naší maloměstské poště mi to z jakéhosi důvodu taky neudělali. Všechny přílohy jsem vyplněné naskenoval a poslal do banky. Druhý den mi přišel email o úspěšném otevření účtu, na který již můžu posílat peníze. K úplné aktivaci účtu, tzn. možnost výběru peněz, vyzvednutí platební karty apod. je nutná osobní návštěva pobočky banky, kde po příjezdu doložím potvrzená víza, originální pas a originální dokument „proof of adress“ (buď ověřená konfirmace z banky s adresou trvalého bydliště, nebo nějaký originální doklad za energie s adresou ubytování na NZ.
O IRD číslo budu žádat až po příletu a návštěvě pobočky banky ANZ, kde dokončím aktivaci svého účtu a vyzvednu připravenou bankovní platební kartu. Opět pravděpodobně využiji návod na czechkiwis a přidám zde nějaký ten komentář.

#1 Měsíc září 09/2017: Něco málo přes týden do odletu
Je konec září a do odletu mám něco málo přes týden. Zařizuji věci jako:
– Foto kopie cestovních dokladů, které si můžu vytisknout, nebo které mi v případě nouze a ztráty originálů zašlou rodiče emailem. Nemám druhý pas, ale v případě komunikace s místními úřady by v případě ztráty měla stačit právě fotokopie. Oni už si zbytek dohledají v systému.
– Plná moc pro přijímání písemností a případnou komunikaci s úřady a jinými orgány.
– Finanční rezerva na účtu a potvrzení o finanční hotovosti, např. výpis z účtu v měně EUR. Banka by měla na požádání vydat potvrzení o zůstatku apod.
– Nákup notebooku, abych mohl být na cestě mobilní a život byl jednodušší. Trochu jsem si dal na čas.

Mimo to pomalu vyklízím byt a stěhuji své věci o 3 patra výš do svého bývalého dětského podkrovního pokoje, dnes již pokoje pro návštěvy. Když mám chvíli čas, snažím se o průzkum webů, které se problematikou Working Holiday na Novém Zélandu zabývají a ve většině případů zajistí podrobné a potřebné informace.

Měsíc září 09/2017: Před cestou 
Mám necelý měsíc do odletu a pokusím se trochu vysvětlit, co všechno jsem do této doby musel zařídit a co všechno mě před odletem na druhou polokouli ještě čeká.
Vycestovat do světa na delší dobu bylo už o vejšky mým malým skromným snem. Vždycky jsem chtěl do Austrálie a možná i z toho důvodu mi kamarádi říkají klokan. Zhruba kolem Vánoc roku 2016 jsem bilancoval svůj dosavadní život a uvědomil jsem si, že současná pracovní činnost mě nenaplňuje tak, jak bych chtěl, a že je na čase něco změnit. Byl jsem sám, bez závazků a do třicítky mi zbývalo něco málo přes rok. „Když to neudělám teď, tak už asi nikdy“, řekl jsem si a pomalu začal spřádat plány, kdy a kam vyrazit. V úvahu byly 3 možnosti. V Austrálii, kam jsem vždycky chtěl, bych si musel zaplatit školu a legálně mohl pracovat jen na půl úvazku. Alternativou byly Kanada a Nový Zéland, kde stačí získat „jen“ pracovní víza. Začal jsem tedy tím nejtěžším, a to žádostí o Working holiday visa na Nový Zéland. Termín otevření české kvóty (1 200 míst) pro VH je jednou ročně v předem stanoveném datu.
Podrobný návod, jak si zažádat o Working Holyday visa a další potřebné informace najdeš třeba na webu Czechkiwis.
V případě neúspěchu bylo v plánu zažádat o Working visa do Kanady, kde lze žádosti podávat v průběhu celého roku. Odpadávají tak nervové stavy a stresy s vyplňováním elektronických formulářů, kde hromadné přetížení serverů znamená zhruba 50 % šanci na úspěch. Mně se to nakonec povedlo a díky kámošovi s rychlým internetem a IT skills jsem svá pracovní víza získal. Od schválení žádosti plyne lhůta jeden rok na to vycestovat a následně od příletu na NZ mám možnost jeden rok legálně pracovat.

2 až 3 měsíce před plánovaným odletem jsem začal koukat po letenkách a využil jsem nabídky služeb Czechkiwis. Na základě poptávky s vlastními preferencemi mi nabídly několik variant letenek a já zvolil kombinaci leteckých společností Austrian airliness a AIR New Zealand. Jednosměrnou letenku jsem koupil na 5. října 2017 za zhruba 13 tis. Kč. O kvalitě služeb vybraných leteckých společností a průběhu cesty snad napíšu až doletím do cíle 🙂

Zhruba měsíc před odletem
U bankovních společností v ČR, kde mám vedené účty, jsem si zažádal o vydání nových platných karet (doporučuji v případě, že současná platnost Vaší karty je na období méně než jednoho roku).
Doporučuji ověřit i platnost cestovního pasu, ale to bych už řešil před žádostí o Working Holiday Visa.

Cestovní pojištění
Jednou z podmínek vstupu na working holiday na NZ je platné cestovní pojištění. Zvolil jsem cestovní pojištění od TRUE Traveller, a to základní variantu včetně příplatků za nulovou spoluúčast, krytí manuálních prací a širší nabídku pokrytých sportovních aktivit. Celková částka vyšla na 303 Liber, tzn cca 8 tis Kč. Nabídky a srovnání vybraných cestovních pojištěních najdeš třeba na czechkiwis, whs-zeland nebo u Oldřicha Théra.

Z dalších věcí, které se nabízejí při plánovaném dlouhodobém výjezdu, je prodej auta (pokud si ho nechcete nechat) a nájem bytu – náhrada za sebe. Auto jsem prodal, stejně tak kolo a z důvodu plánovaného přenechání bytu kámošovi jsem probral a vyhodil i spoustu nepotřebných věcí, které mi jen zabíraly místo.

Prosím ohodnoťte

Oblíbenost

Počet shlédnutí: 1135



Booking.com

Klokan

Počet příspěvků: 17

Externí odkazy

cestujsvetem.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *