Klokan a Kiwi 5/5

10
Říj
2017
blog

Klokan a Kiwi je blog o mojí cestě a životě na Novém Zélandu.

#12 Měsíc prosinec 12/2017: Kaiteriteri
Léto je v plném proudu a jelikož máme barák jen kousek od těch nejlepších pláží, byla by chyba toho nevyužít. Bazén na baráku už je takovým bonusem navíc 😛

Relax na pláži

Sunday time v Kaiteriteri

Sunday time v Kaiteriteri

#11 Měsíc prosinec 12/2017: Kahurangi National Park
V Kahurangi National Park jsem měl vytipované dva kopečky – Mt Arthur a Mt Owen. Na Arthura jsem vyrazil v sobotu ráno po páteční akci a nemohl jsem si vybrat lepší načasování. Opět jsem se pokoušel o rychlo výstup na lehko, po anglicku bych to označil termínem „fast and light“. Tak se mimo jiné jmenuje i náš budoucí projekt, na kterém už s Terez usilovně pracujeme. Abych to ještě upřesnil, k běhání používám aplikaci Strava, která má v sobě několik zajímavých vychytávek. Jednou z nich je i databáze segmentů, které vytvářejí sami běžci a kde jsou zaznamenávány hodnoty všech úspěšných pokusů, analýzy a výsledkové tabulky. No a já si vybral segment na summit i s návratem zpět dolů a ještě se při tom pokoušel o CR (course record). Počasí přálo a díky krátké vzdálenosti nad hranici lesa jsem si mohl užívat parádní výhledy na skalní útvary a horská pohoří. V horní části treku byl terén docela exponovaný a technický, prostě přesně tak, jak to mám rád. Jelikož jsem to hrnul co možná nejrychleji, moc jsem nefotil. O to víc jsem si to užíval sám. Jestli někdo váhá, tak tento trek rozhodně doporučuji. Trochu problém může být možná příjezdová cesta na parkoviště Flora Car Park, kde je doporučováno vozidlo 4WD, o čemž jsem ani nevěděl a dal jsem to i se svým Chariotem.

On the way to Mt Arthur summit

Road to Flora Carpark

Mt Owen už nebyl tak veselý, jak bych si představoval. Stejně jako na Arthura, i na Owena jsem vyrazil v sobotu, po lehce prodlouženým pátečním večeru, tentokrát ale trochu později, než by se hodilo a počasí mi taky zrovna moc nepřálo. Dle předpovědi mělo být polojasno s občasnými přeháňkami a odpoledne snad bez deště. Příjezdová cesta se opět nesla v duchu „gravel road“ s občasnými přejezdy malých brodů. Jeden z nich může být za deště docela problémový, tak jsem doufal, že to klapne i teď. Tak ostrý nástup na trek, jako tady, jsem snad ještě nešel. Mt Owen je s výškou 1 875 m nejvyšším vrcholem Kahurangi National Parku. Na prvních 3 km jsem měl přes 600 nastoupaných výškových metrů a vzhledem k abnormální vlhkosti jsem byl zplavenej jak prase hned na začátku. Vrcholky hor byly v mracích a vypadalo to všelijak. Snad posledním problémkem byla voda, kterou jsem si šikovně nechal na kuchyňské lince v baráku. Měl jsem jen 500 ml lahvičku, která byla po hodině skoro prázdná. Po osmi km a hodině a půl pocení jsem na Granity Pass Hutu dal sváču a snažil se doplnit vodu z barelu, kterou jsem tam ale nenašel. Na summit Mt Owenu s návratek zpět na Hut to dle DOCU mělo být dalších cca 12 km a 7-8 hodin. Ochladilo se, přišel deštík a padlo rozhodnutí otočit se a jít zpět. Tenhle trek mi zůstal v hlavě a něco mě táhne zpět..

Trail to Mt Owen a jeden z mála běhatelných úseků

Kahurangi National Park

A závěrem něco k těm pátečním večerům. Občas prostě nastane situace, kdy se posedí a popije. Občas posedíme i my a lehce popijeme. Pivka se dají koupit buď v marketech, nebo ve speciálních „Liquer store“. Dá se koupit v podstatě vše. Pivka mají všeho druhu. Mají třetinky, což mi vyhovuje a asi nejvíc mi chutná japonské Asahi nebo pak různé Pale Ale.

I na Zélandu se občas posedí a popije

#10 Měsíc listopad 11/2017: New Zealand Highline Festival – Christchurch
Koncem listopadu jsem měl tip na lajny. Kousek od Christchurch byla v plánu víkendová akce pod názvem New Zealand Highline Festival. Jestli zrovna netušíte, o co jde, tak se jedná o chození na slackline ve výšce, nejlépe mezi vysokými skalami pěkně v úvazku. Z Riwaky jsme to měli pěkných 470 km a kolem 5-6 hodin jízdy. Sám bych tam asi nejel, ale připojila se ke mně Míša a mohli jsme sharovat náklady na cestu společně. Vyjeli jsem už v pátek navečer a přespali, nebo spíš přenocovali, za Murchisonem, kde nás skoro sežrali silně obtěžující komáři. Highliny byly natažené v kopcích u Omahu Bush Reserve, kousek od silnice Summit Rd. Celkem jich bylo sedm, nejkratší měla cca 18 m, nejdelší asi 220 m. Ostatní byly kolem 40 – 60 m. Highliny jsem zkusil zatím jen dvakrát v Ádru a těšil jsem se na nějaké další pokusy. Počasí nám přálo a místo bylo naprosto skvělé. Potkal jsem zas Floriána a spousta dalších lidí ze všech koutů světa se postarala o pohodovou atmosféru. Zkusil jsem dvě lajny, poslal tam pár kotrmelců a konečně jsem zvedl čongo a balancoval ve vzduchoprázdnu asi 40 vteřin. Krok jsem sice nedal, ale byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Zas jsem se posunul dál a doufám, že příště už něco přejdu. Klokaní tanec najdeš pod tímto linkem.

New Zealand Highline Festival 2017

New Zealand Highline Festival 2017

S Míšou, New Zealand Highline Festival

Večer jsme poseděli u čecháčků v Christu a ráno jeli zas do kopců. Byli jsme tam první, ale zima, mlha a silný vítr nás na lajny nepustily. Jako alternativu jsem zvolil krátký výběh po stezce Crater Rim Walkway. Zpáteční cesta domů byla trochu zajímavější. Vyjeli jsme s časovou rezervou, aby jsme stihli ještě v Motuece nákup a večeři na baráku. Co se ale nestalo. Po přejezdu Lewis Passu jsem v zatáčkách trochu přehlídl zúžený pruh vozovky přes mostek a souběžně s vyslovením onoho sprostého slovíčka a stočením volantu doprava zazněla rána nárazu. Hlavou mi hned proběhly trochu černé myšlenky o totálně zničeném autě, ale naštěstí jsem prorazil jen zadní kolo a auto bylo v pohodě :D. Problémek tím ale nekončil. Po uklidnění, že to je opravdu jen kolo, jsme popojeli na odstavnou plochu o několik metrů níž a hned nám začaly zastavovat projíždějící auta s nabídkou pomoci. O rezervě a heveru jsem věděl, že je mám. Stejně tak jsem věděl, že klíč na povolení šroubů nemám. S postupem času a rostoucím počtem ochotně zastavujících posádek aut jsme začali zjišťovat, že normální klíč prostě fungovat nebude a je potřeba ořech z gola sady (moc úzký prostor kolem šroubů :/ a to nechceš). Když asi desáté auto mělo v kufru konečně tu ráčnu, nemělo zas ten správný ořech a to taky nechceš. Nakonec ale vše klaplo a po cca hodině a spoustě zastavených aut jsme našli to, co jsme hledali. Vyměnili jsme velké kolo za malé a já mohl dojet asi 220 km průměrnou rychlostí 70 km/hod zpět na barák.

Rezerva

#9 Měsíc listopad 11/2017: Nelson Lakes National Park
Sídlo naší company je v Christchurch a na pátek připadl pro tento distrikt svátek. Využil jsem den volna a vyrazil na prodloužený víkend konečně do hor. Národní park Nelson Lakes mám z Motueky asi 110 km, což je docela blízko. Cesta mi zabrala asi hodinu a půl a kolem poledne jsem vyrazil na první trail – St. Arnaud Ramge Track. Podle mojí oblíbené aplikace Stravy mělo jít o pěkně ostrý výstup s VK segmentem. Opřel jsem se do toho hned od začátku a za hodinku jsem byl nahoře na hřebeni. V podstatě jakoby můj první Vertical Kilometr, kdy do 5 km nastoupáš 1000 výškových metrů. Pak už to byla krásná hřebenovka až na peak, kterou jsem si užil úplně nejvíc moc. A co mě ještě dostalo? Tak určitě koupačka v dost břitké vodě v jezeru po doběhu, nespočet důchodců, nespočet důchodců na trailu a dotěrné sandflies, které mě skoro ani nenechaly dovařit večeři a vyhnaly mě pryč od jezera!

Hřebenovka na Peak St. Arnaud, Nelson Lakes

Hřebenovka na Peak St. Arnaud, Nelson Lakes

Nelson Lakes National Park – koupačka

Odpoledne jsem si musel najít útočiště na přespání a jelikož jsem věděl jen o placených kempech (dva z nich silně okupovaly sandflies, ), hledal jsem v zapadlých uličkách malé vesničky. Popovídal jsem si s příjemnou babčou sekající trávu manuální sekačkou, stejnou, jakou jsme měli doma asi před 15 lety. Ukázala mi pozemky, ale přenocovat mě stejně nenechala. Místečko jsem nakonec našel ve slepé ulici, kde mimo prázdných holiday housů nebylo skoro vůbec nic. Pro mě ideál, ačkoli to bylo jen asi 300 m od centrály GOV.

Můj kempík v Saint Arnaud

Na druhý den jsem měl v plánu větší okruh, konkrétně z parkoviště Mt. Robert Car Park přes Pinchgut Track a Robert Ridge Route na Angelus Hut (12 km). Z Angelus Hutu zkusit výstup přes Sunset Saddle na Angelus Peak (2.075 m), vrátit se zpět na Hut (cca 7 km) a přes Speargrass Creek Route, Speargrass Hut a Speargrass Track doběhnout zpět k autu (12 km). Celková vzdálenost slibovala 31 km s převýšením kolem 2.300 m (odkaz na mapy.cz). Začátek byl pěkně z ostra, ale netrvalo dlouho a byl jsem nad peřinou mraků. Hory se mi ukázaly ve své plné kráse a já si mohl užívat absolutně boží trailrunning. Místy šlo o hodně technické pasáže po ostrých kamenech. Přes Julius Summit jsem doběhl na Angelus Hut, kde jsem dal sváču, nasadil návleky a pokračoval po neoficiální cestě značené jen kamennými mužíky do Sunset Saddle. Při pohledu na Angelus Peak, sněhová pole a sporadicky stavěné mužíky jsem zvažoval otočení zpět, ale sluníčko, fajnový čas a touha vrcholového výstupu mě nutily pokračovat dál. V sedle jsem potkal dva Čechy, kteří se taky chystali nahoru. Prohodili jsme pár slov a mazal jsem nahoru. Tady už nebylo cesty zpět a po chvíli jsem si mohl užít zasloužený pocit radosti z dokončeného výstupu. Výstupem ale cesta nekončí a po několika selfíčkách jsem mazal zpět dolů, po kamenech, po sněhu a rozvodněnými potůčky k jezerům na Hut. Speargrass Creek Routu už nebyla tak moc záživná, zato plná brodů řek a přebíhání z jednoho břehu na druhý. K autu jsem se dostal po šesti a půl hodinách, z toho čas pohybu ukazoval hodin pět. Národní park Nelson Lakes mě úplně dostal, konečně hory, parádní traily a docela blízko. Rozhodně jsem tu nebyl naposled. Stejně jako v ČR, kde se staly mojí srdcovkou Beskydy a Lysá, tak na Zéloši to bude nejspíš Nelson Lakes. I found my new playground.

Robert Ridge Route

Mt. Angelus Peak

Mt. Angelus Peak panorama

Místy byl výstup i trochu scary, ale o to víc jsem si to nahoře užil!

Podrobné info o Nelson Lakes National Park najdeš na stránkách GOV.

#8 Měsíc listopad 11/2017: Běhání a lezení
O víkendu jsem vyrazil přes kopec do Takaky (55 km) a do severního cípu národního parku Abel Tasman. Chtěl jsem si oběhnout okruh kolem Gibbs Hill a trochu vylepšit žebříček na Stravě v segmentu o délce 22 km. Chtěl jsem jít pod 2 hodiny, ale neúspěšně. Trochu mě překvapil onen nejvyšší Gibbs Hill, ze kterého stejně kvuli buši nebylo skoro nic vidět. No prostě běžecký škodík, který mi trochu otrávil úmorné trápení v poledním sluníčku. Korunu tomu všemu nasadil rozbublaný žaludek. Ještě že mají na parkovištích DOC (Department of Conservation) skvěle vybavené kempy s čistými záchody, protože tohle bylo za pět minut dvanáct.

Gibbs Hill v Abel Tasman National Park

Po krátké siestě jsem vyrazil prozkoumat lezecké oblasti. Měly tady být dvě a našel jsem je obě. První skalky jsou mezi vesničkou Pohara a Ligar Bay. Potkal jsem tam několik lezčíků a prohodil s nimi pár slov. Nasměrovali mě do druhé a více frekventované oblasti Paynes Ford, kousek od Takaky a hned vedle lezeckého kempu Hangdog Camp. O této lokalitě jsem věděl už z internetu a vyrazil jsem hledat štěstí a parťáka tam. Prošel jsem první dvě skalky a hned jsem našel skupinku lezců, ke kterým jsem se na chvíli přidal. Dal jsem s nimi 3 cesty a konečně si užil lezení na skvělém kompaktním vápenci. S počtem kolem 250 cest se jedná pravděpodobně o nejpopulárnější lezeckou oblast Nového Zélandu. Průvodce, informace a lezecký materiál lze získat v Hangdog kempu, kde se schází i celá lezecká komunita. Trochu mě to atmosférou připomnělo Ádr a legendární kempík U Stránských. Ve skalách jsem se seznámil s Floriánem a dalšími, vesměs německými lezci. Večer jsme se přesunuli do „Hippies“ Takaky a přespali v autě u řeky. Kluci německý ví, co je po ránu nejlepší, a já si mohl pochutnat na skvělém coffe z moka konvičky, která mi tu jinak docela chybí. Před dopoledním lezením jsem ještě prolezl okolí řeky a měl možnost zkouknout jednoduché dřevěné a bambusové chýše, kde přežívají lidé prostým a jednoduchým životem. Opět jsem zamířil s klukama do Paynes Ford a vylezl dalších pár cest. Ačkoli mám s sebou jen sedák a lezky, neměl jsem problém sehnat někoho s matrošem a socknout se na lano. Už teď se těším na další lezecký trip.

Paynes Ford

Paynes Ford lezení

Takaka hippies vesnička na břehu řeky

A něco na závěr, ujíždím si tady na avokádu:P a když se zadaří, tak je fakt moc dobré, asi už mám závislost.

Avocado na rozpečeným chlebu

#7 Měsíc listopad 11/2017: Práce a Tasman Bay
Ano, je to tak, mám práci a musím si něco zase vydělat, abych mohl dál cestovat a poznávat. Kašpi mi pomohl sehnat práci na stavbě, kde už několik měsíců maká s bandičkou dalších čecháčků, kiwáků a maorů. Ačkoli jsem si občas přivydělával výškovými pracemi a mám nějakou zkušenost s manuální prací, posledních několik let jsem byl spíš kancelářský zaměstnanec a hlavním pracovním nástrojem mi byl notebook s myší. Tady na Zélandu jsem se ale nominoval do práce, kde hlavním nástrojem jsou tools na práci se dřevem. Makáme na Situ ve Stoke a stavíme Komunitní sportovní centrum. Docela slušná stavba a všude spousta dřeva. Jako začátečník jsem nafasoval základní toolbelt, vestu a helmu a něco mi tu nechali i kluci. Pracovní hadry a boty s ocelovou špicí jsem koupil ve Warehousu, kde člověk sežene spoustu užitečných a levných věcí. V pondělí 30.října jsem nastoupil do práce a mám za sebou první pracovní týden. Ubytování jsem našel u kluků na baráku v Riwaka-Kaiteriteri Rd. Abych byl přesnější, jedná se o severní část Jižního ostrova a region Tasman Bay, nejslunnější oblast Zélandu s krásnými plážemi a horami v okolí. Kousek od baráku máme jeden z nejznámějších parků Abel Tasman National Park a Kahurangi National Park. Přímo nad Nelsonem a Stoke je zase Mount Richmond Forest Park. Je toho dost a mám co dělat, abych to vše stihl proběhat:)

Stoke Sports and Community – střecha

Stoke Sports and Community – střecha

Během pracovního týdne toho člověk ale zas tak moc nestihne a zbývají zejména víkendy. Jelikož jsem na místo dorazil už v pátek, stihl jsem s Tomem zajet na ryby, okouknout místní pláže a nasbírat mušle v zálivu kousek od hippie vesničky Takaka, kde jsme konečně ochutnal Fish & Chips, docela oblíbené novozélandské fast food. No a mušle byly taky hitparádní, prostě luxus od šéfkuchaře Toma. Škoda že s Jiřím odjíždějí a na Zélandu končí. Bylo fajn pokecat s kámošem, kterého jsem několik let neviděl a který mi do začátku na Zélandu moc pomohl. Ještě jednou díky Kašpi. Jirka mi zas nechal nějaké pracovní věci, za což mu taky moc děkuji, prostě fajn kluci. První větší výlet jsem nasměroval do Abel Tasman parku, kde jsem proběhl krásný okruh s parádními výhledy na oceán, zálivy a žluté písečné pláže. Původně jsem si myslel, že Zéland bude hlavně o horách, sněhu, dešti, farmách a ovcích, ale zatím to vypadá na slunce, pláže a metr s vodováhou. Ale ty hory taky přijdou!

Na mušlích v Ligar Bay

Fish & Chips – Takaka

Kašpi griluje ryby – Red Gurnard, Snaper, Hoki

Abel Tasman National Park

Abel Tasman National Park

Abel Tasman National Park

Abel Tasman National Park

#6 Měsíc říjen 10/2017: Cesta z Aucklandu na Jižní ostrov.
Po dvou týdnech v Aucklandu nastal čas na přesun. Rozhodnutí padlo po telefonu s Tomášem, který už delší dobu pobývá v oblasti kolem Motueky a Nelsonu. S bandičkou kluků tam makají na stavbě a měla by tam být práce i pro mě. S Tomášem jsem se chtěl potkat a jelikož se mu už blíží konec na NZ, neváhal jsem a zabookoval trajekt na Jižní ostrov. Po návratu z Pihy jsme měl 5 dní na cestu do Wellingtonu. Naplánoval jsem si několik zastávek a přes aplikaci Wicky Camps dohledal několik free kempů a míst, kam se podívat a kde by se dalo přespat. Rozloučil jsem se s Robem a vyrazil na cestu v neděli odpoledne. První zastávkou byla vesnička Karangahake, kde jsem ještě před setměním stihl výběh po trailu Windows Walk Loop. Byla to taková veliká soutěska s několika tunely, vodou a bahnem po předchozích deštích, ale dalo se to. Přespal jsem na schovaném a klidném parkovišti kousek od hlavního vstupu a vše proběhlo v pohodě. Následovala zastávka ve městě Rotorua, známé díky gejzírům a vyvěrajícím horkým pramenům. V infocentu jsem nabral mapky a vyrazil do Redwoods, kde jsem za deště proběhl krátkou úvodní část ultráče Tarawera. O závodě jsem už něco četl a docela jsem se těšil na trasu v pralese. Ani mě už moc nepřekvapilo, že to bylo zase v morku a s bahnem.

Rotorua – Redwoods

Rotorua – Redwoods

Trochu vymrzlý jsem poté zamířil do Waiotapu, kde jsem měl vyhlídlé horké prameny. Zkusil jsem Twin Streams a Kerosene Creek. V obou případech se jednalo o tekoucí potok s teplou vodou a volným přístupem. Nejlepší koupačka ale byla v Butcher‘s Poolu, kam jsem se čistě náhodou přesunul poté, co mě místní správci parků vyhnali v noci z parkoviště v Kerosene Creek kvuli zákazu nocování. Rozespalý a lehce podrážděný jsem listoval aplikací Wicky Camps v mobilu a hledal nejvhodnější a nejbližší místo k přespání a volba padla právě na parkoviště u Butcher‘s Poolu. Kouzlo tohoto místa jsem objevil až ráno při úsvitu, kdy jsem se probudil u krásného, uměle vytvořeného bazénu s horkou průzračnou vodou. Tahle ranní koupačka po chladné noci byla k nezaplacení.

The Butcher’s Pool

Klokan a raní koupačka v poolu

Po snídani jsem dojel až do Taupa, kde jsem neodolal vietnamské polévce v Noodle Canteen a kávě ve vyhlášené BodyFuel Cafe. Po dopoledním odpočinku jsem vyzval nedaleký kopec Tauhara s pěkným rozhledem na město a jezero. Nocoval jsem ve  freecampu Reids Farm Camping, kousek u Taupa. Večer jsem měl možnost posedět u táboráku se skupinkou dalších turistů, vesměs Evropanů, což bylo taky fajn.

Taupo – pohled z nedalekého kopce Mt. Tauhara

Brzo ráno jsem vyrazil ke svému hlavnímu cíli, parku Tongariro, který je nejstarším národním parkem na Novém Zélandu. Měl jsem dva dny, středu a čtvrtek, a předpověď počasí zpočátku nevypadala příznivě ani na jeden z nich. První zastávku jsem udělal na severní straně parku, tzn na Ketehahi carpark, kde začíná, nebo spíš končí profláklý přechod Tongariro Alpine Crossing. Je označován za nejlepší jednodenní trek na Novém Zélandu, zatímco jiní říkají, že patří mezi deset nejlepších jednodenních treků na světě. Chtěl jsem jen vyběhnout nahoru k jezerům a zmapovat trochu terén a počasí vládnoucí ve vyšší nadmořské výšce. Jelikož to šlo dobře a počasí přálo, protáhl jsem to až k jezerům Emerald Lakes s finálním výstupem na Red Crater, který je nejvyšším bodem přechodu již zmíněného Tongariro Alpine Crossing. Tam už nebylo tak pěkně, zato slušně foukalo a pocitová teplota padala k bodu nula. Otočil jsem se a mazal zpět k autu. Kdybych to věděl dřív, protáhl bych to až do konce a stopem bych se zkusil dostat zpět k autu, nebo jsem mohl využít shuttle bus zpět na parkoviště k autu, ale za těžké prachy (to jsem zjistil až následně poté). Ve finále z toho byl krásný dopolední výběh. Následoval přesun do Whakapapa Village, kde jsem si předem domluvil povolení na přespání v autě na parkovišti, jelikož to trochu omezili a za normálních podmínek to nelze. Na info centru se paní trochu cukala, ale když jsem jí ukázal email, s úsměvem mi vypsala kartičku a nasměrovala na parkoviště, kde můžu v poklidu nocovat. V Holiday Parku jsem vyprosil heslo na wifi a začal plánovat pokus o přeběhnutí severního okruhu kolem Mt. Ngauruhoe – The Northern Circuit. Přes noc dost pršelo a trochu jsem zvažoval, jestli se do toho vůbec pouštět, ale šel jsem si za svým. S sebou jsem nabalil litr vody, tři tyčinky, jablko, dva sandwiche, nějaké oblečení navíc a vyběhl. Z počátku to bylo korýtkem s bahnem a zvažoval jsem otočení zpět, ale nevzdal jsem to a udělal jsem dobře. Po 9 km jsem se napojil na Tongariro Alpine Crossing a vystoupal na Red Crater z druhé strany. Počasí se vyjasnilo a konečně jsem měl možnost si užít krásné rozhledy do vulkanické krajiny. Úplně mi to připomnělo La Palmu a Transvulcanii. V podstatě šlo o aktivní vulkanickou krajinu, ledovcové údolí, sopečnou pouštní krajinu, alpské louky a smaragdově zbarvená jezera. Po šesti hodinách a 45 km v nohách jsem doběhl zpět do Whakapapa Village. Dva dny v horách mi daly celkem zabrat. Pobalil jsem věci a spokojený po výkonu vyrazil na 330 km cestu do Wellingtonu.

Tongariro National Park viewpoint

Tongariro National Park – Blue Lake

Tongariro National Park – Emerald Lakes

Tongariro National Park – Mount Raupehu

Za tmy jsem dojel na tiché a schované parkoviště The Dogpark Carpark, v kopcích asi 5 km od terminálu trajektu Bluebridge. Na osmou hodinu ranní jsem měl zabookovaný trajekt do Pictonu. Plavba trvala něco kolem 4 hodin a na lodi byl k dispozici veškerý servis jako wifi, kantýna, kino, dětský koutek, tichá odpočívárna a pochopitelně i paluba s krásnými výhledy. Z Pictonu jsem pokračoval rovnou do oblasti kolem Nelsonu a Stoke, kde bych měl od pondělí nastoupit do práce.

Bluebridge ferry z Wellingtonu

Pretty close to Picton

 

Video edit no.3

#5 Měsíc říjen 10/2017: Výlet na Piha beach a okolí
Piha leží západně od Aucklandu a rozhodně stojí za návštěvu. Cesta z Devonportu (Auckland) mi trvala asi hodinu a bylo to něco málo přes 50 km. Když chodí vlny, je to oblíbený spot surfařů, ale vlna patří spíše k těm těžším. Já jsem ale nepřijel surfovat, chtěl jsem trochu běhat a během dvou dnů zkusit prozkoumat co nejvíce z okolních trailů a treků. Výchozím bodem prvního trailu bylo parkoviště na konci ulice Glen Esk Rd, kde kromě volných parkovacích míst byly i free záchodky, piknikové stoly a informační tabule s přehlednou mapkou cest. Ačkoliv bylo značení celkem fajn, občas jsem byl nucen využít i GPS mapu v mobilu, protože ztratit se dalo opravdu lehce. Kromě parádního počasí, zajímavé flóry a krásných výhledů bylo na trailech i spoustu bahna, které značně znepříjemnilo rychlejší tempo.
Druhý den už nebylo tak pěkně, bylo pod mrakem a s občasným lehčím mrholením a pofukujícím větrem. Vyběhl jsem k letovisku Piha North a pokračoval Hillary Trailem po tzv Anawhata Coast Tracku na Fishermans Rock, The Waha Point Lookout, Whites Beach a Lion Rock. Hodně pěkný výlet s několika parádními vyhlídkami, prudkými výstupy, úzkými traily a písečnými plážemi.
Po odpolední siestě jsem zvolil Cliff And Coastal Lookouts s několika dalšími super vyhlídkami. Den jsem zakončil návštěvou vodopádů Kitekite Falls, kde bych se hned vykoupal, ale voda byla dost ledová.
Útočiště na nocleh jsem našel u Honzy Vítka, který na Piha už delší dobu pracuje. Parádní místo s trochou toho punku, díky moc!

Panorama Hillary Trail

White Beach

Piha Coastal

Lion Rock selfie


Video edit no.2
Ačkoli jsem koupil auto včetně konstrukce na postel, nebylo to podle mých představ. Dřevo bylo hrubé, všude koukaly ostré hřebíky, konstrukce byla zbytečně vysoká a bylo vidět, že to byla narychlo ušitá věc. S Robinem jsme se pustili do práce. Cílem bylo vylepšit konstrukci, lehce odlehčit a hlavně pěkně upravit.

#4 Měsíc říjen 10/2017: Auckland a okolí
První dny byly ve znamení objevování okolí a zařizování nezbytných formalit apod. Robin, u kterého momentálně bydlím, mi ukázal spoustu zajímavých a užitečných míst. Začal bych asi volně přístupnou knihovnou, kde celkem spolehlivě frčí wifi. Chodí sem spousta lidí všech věkových kategorií, někdo si čte, někdo pospává, někdo studuje a já si řeším svoje úkoly. Hned vedle knihovny mám pobočku banky ANZ, kde jsem dořešil plnou aktivaci svého bankovního účtu, internetové bankovnictví, vyzvedl si platební kartu a dostal potvrzení o „fully functional bank account“, které je třeba doložit při žádosti o IRD number. O IRD neboli daňové identifikační číslo jsem si požádal online přes stránku Inland Revenue. Do 48 hodin jsem ho měl v emailu, což znamená, že můžu z vesela hledat práci a nechat se legálně zaměstnat. Na to ale zatím ještě není čas.
V okolí je spousta kaváren, restaurací a obchodů. První kafe jsem si dal v Cornellis cafe & baru a bylo opravdu boží. Příště zkusím na doporučení bankéře buď Manuku nebo Carram coffe. Nakupovat chodím do New World supermarketu, kde se dá koupit opravdu vše, včetně hotových teplých jídel za poloviční cenu oproti docela drahým restauracím. Asiatů je tady strašně moc, stejně tak jako čínských a jiných asijských restaurací.
Domy v okolí jsou dost podobné, většinou dřevěné a některé vypadají dost chatrně. Robin má starý dům, který se mu pomalu rozpadá před očima. Kdyby přišlo nějaké zemětřesení, pravděpodobně půjde k zemi. V blízkém okolí je snad jediný větší kopec Mount Victoria s parádním výhledem na Auckland, záliv a ostrov Rangitoto. Za zmínku pak určitě stojí Stanley Bay, Takapuna Beach, Milford Beach a Lake Pupuke.

Cornellis cafe & bar

Robin’s house

Auckland

Stěžejní náplní mých posledních dní bylo hledání auta. V podstatě celé tři dny jsem strávil projížděním facebookových skupin zaměřených na Nový Zéland a webových stránek jako Trademe a Backpackerboard. Výsledkem bylo několik schůzek s prohlídkou nabízených aut, tři výlety do centra a nespočet zpráv s různými backpackery, snažícími se prodat svého čtyřkolového miláčka. Ačkoli jsem měl vybrané modely jako Honda Odyssey, Mazda MPV nebo Toyota Estima, vítězem se stalo Mitsubishi Chariot. Nevím proč, ale něčím si mě to auto získalo a prostě si mě vybralo. Nákup jsem uskutečnil přes dealera Travel Cars Nz Ltd. Po úhradě depositu ve výši 300 NZD mi předali Customer Information Notice „CIN“, které shrnuje základní informace o autě a prodejci. Jelikož jsem se chtěl ještě ujistit o počtu předchozích vlastníků, nechal jsem si na webu Carjam vyjet report, ze kterého lze vyčíst další užitečné informace o vozidle. Po nákupu stačilo zajít na poštu, kde mi po vyplnění formuláře MR13B zapsali změnu vlastnictví vozidla. Pojištění jsem sjednal u společnosti AA, která je považována za jedničku tuzemského trhu. Díky Robinovi a jeho členství ve skupině AA jsem si odnesl i celou řadu map Traveller, které mi snad pomohou na budoucích cestách. Pěkný návod a podrobnější popis o nákupu vozidla najdeš na czechkiwis.cz.
Jediná věc, co mi chyběla, byly novozélandské dolary na úhradu kupní ceny vozidla. V podstatě jsem měl čtyři možnosti, jak peníze na nákup získat (podrobně viz níže – bankovní převody), ale světe div se, zvolil jsem tu nejrychlejší a pochopitelně nejméně výhodnou variantu, a to zaplacení českou VISA kartou. Odměnou je ale moje super kruté Mitsubishi, zaparkované na dvorku před domem, a to přesně týden po mém příjezdu na Zéland. Ačkoli mi tam už ztloukli konstrukci na postel, nebylo to podle mých představ a s Robinem jsme se konečně pustili do práce. Cílem bylo vylepšit konstrukci, lehce odlehčit a hlavně pěkně upravit. Robin pracoval se dřevem celý život v loďařském odvětví a byla to skvělá možnost, jak se přiučit novým věcem a využít potenciál zázemí, materiálů, nářadí a všeho kolem. Moje první backpackerské auto se pomalu chystá na svět.

Makáme na konstrukci postele do auta

Makáme na konstrukci postele do auta

Robin maká, já se koukám 🙂

Bankovní převody
Během nákupu auta jsem řešil, jakou metodou nejlépe zaplatit, nebo převést větší obnos peněz.
V podstatě sem zvažoval následující možnosti.
a) nejjednodušší a nejrychlejší variantou byl nákup platební kartou VISA z České banky, tzn platba českou debetní kartou. Ačkoli jsem si myslel, že nákup bude bez poplatku, byl jsem upozorněn obchodníkem a následně jsem si i na internetu ověřil, že k ceně bude připočten poplatek ve výši 3% z placené částky. Tady na Zélandu to tak funguje. 
b) převodem z českého BÚ na BÚ vedený u novozélandské banky, v mém případě ANZ. Dle ceníku a informací byl poplatek za převod ve výši 1 % z převáděné částky, maximálně však 1 500 Kč. K tomuto poplatku bylo třeba započítat i poplatek, který si vezme banka, kam peníze přijdou. Po návštěvě ANZ pobočky mi bylo sděleno, že příchozí zahraniční platba je za poplatek cca 18 – 20 NZD. I přes to se jednalo v mém případě o levnější variantu, bohužel ale s delší časovou prodlevou transakce. V obou uvedených variantách hrál roli i kurz, který měl být započítán ve výši deviza prodej.
c) Alternativou bylo využití služby Transferwise, kde lze získat podstatně lepší kurz i nižší poplatky. Pokud máte dobrý link, můžete získat i slevu na poplatek z první transakce do výše 500 GBP.
d) Poslední a dle mého názoru nejvýhodnější variantou bylo sehnat nějakého známého, který by byl ochotný ze svého novozélandského účtu přeposlat peníze na můj a já bych mu ekvivalentní částku přeposlal z českého běžného účtu na jeho český. Kurz by mohl být stanoven např. ČNB a mimo to by odpadly poplatky za transakce. Ačkoli jsem se snažil, domluva s českou holčinou nevyšla a této lákavé varianty jsem využít nemohl.
Vzhledem k výši částky, nezkušenosti se službou Transferwise, nadcházejícího víkendu a dlouhé čekací době z převodu peněz mezi bankami jsem nakonec zvolil asi tu nejméně výhodnou variantu a to platbu kartou. V důsledku toho jsem zaplatil zhruba o 40 – 60 NZD navíc. Transferwise určitě vyzkouším, ale nejdříve s menším obnosem peněz, např ve výši 1000 NZD.

 

Video edit no.1
Něco málo z cesty na Nový Zéland. Let s přestupem v Hong Kongu, rychlá prohlídka města, přelet do Aucklandu a přesun do Devonportu. Natural video without any music, just a few video shots together 🙂

#3 říjen 10/2017: Cesta do Prahe, let přes Hong Kong a první den v Aucklandu
Ani se mi to moc popisovat nechce, ale něco málo snad napsat musím. Do Prahy jsem zvolil cestu vlakem a to z Blanska. Loučení nebylo veselé, spíš naopak a tomu odpovídala i nálada ve vlaku. Seděl jsem a koukal dvě hodiny do prázdna dokud nás v Kolíně neodklonili z důvodu výjimečné situace směr Poděbrady. Jindy by mi to asi zas tak nevadilo, ale proč zrovna teď, když mám jen 3 hodiny do odletu a s sebou dva mega batohy. Airport Express jsem chtěl stihnout ve 12:30 a kolem 13:15 být na letišti, prostě dvě hodinky před odletem. Teď jsem se začal bát, jestli stihnu vůbec AE ve 13. hod. Pak už by to byl asi problém. Vlak měl nakonec zpoždění „jen“ asi 40 minut a mě to stálo spoustu nervů a pár šedivých vlasů navíc. Na letiště jsem doběhl kolem druhé hodiny. Odbavení proběhlo hladce a na dotaz ohledně přestupu v Hong Kongu jsem byl ujištěn, že mi batoh opravdu doletí až do Aucklandu. Pasová kontrola byla taky bez problémů a vše jsem nakonec stihl v pohodě, i s akademickou čtvrthodinkou na poslední mobilní telefony s nejbližšími.
To, s čím jsme letěli z Prahy do Vídně, jsem opravdu nečekal. Byl to takový drobek pro asi 85 lidí, s jedním nástupem a dvousedadlovou řadou po každé straně. Co mě trochu vyděsilo byl opravdu silný vítr a spousta lan, která držela letadlo na svém místě. Let byl svižný a rychlý, myslím něco kolem 40 minut, přistání bylo tvrdé. Hodinový transfer proběhl hladce a my se mohli nalodit do trochu většího stroje. Škoda jen, že jsem vyfasoval místo v prostřední čtyřsedadlové lajně. Spát se moc nedalo, a tak jsem koukal na akční film, nečekaně z prostředí Hong Kongu a z míst, která jsem chtěl během následujícího desetihodinového čekání navštívit. Jen doufám, že se nebudu účastnit obdobné hongkongské přestřelky v ulicích, kterou jsem s napětím sledoval u popíjení jablečného džusíku a pivečka. Po deseti hodinách a dvou chodech jídla jsme přistáli na ostrovním letišti. Cestou jsem se stihl seznámit s několika Čechy a s Filipem jsme vyrazili na krátkou prohlídku centra. Vyměnili jsme nějaké hongkongské dolary a metrem frčeli za 115 HKD do centra (zpáteční lupen). Cílem byla vyhlídka Victoria Peak, ale šílená masa lidí čekající na starou tramvajku nás úplně odradila. Asi bychom to ani nestihli a jelikož jsme měli jen pár hodin, zvolili jsme toulky centrem. Zapadli jsme do jedné restaurace hned vedle rušné křižovatky, ochutnaly jídlo a pozorovali okolní šrumec. Trochu mě zamrzelo, že jsem neměl delší stopover, protože večerní Hong Kong musí být opravdu hustý.

Letiště Hong Kong

Ulice Hong Kong

Hong Kong

Hong Kong

Po několika hodinách venku jsme zpět na letišti a čekáme na další let, který měl trvat 11 hodin a zase přes noc. Doufal jsem, že se už konečně trochu vyspím a kupodivu jsem se zase moc nevyspal. Letěli jsme s Air New Zealand, letadlo zhruba stejné jako s Austrian Arliness, ale tentokrát jsem měl trochu lepší místo, na trojce a do uličky. S jídlem a pitím to nebylo tak svižné jako s Rakušany, ale chuťově to šlo. Po 11 hodinách jsme dosedli na letiště v Aucklandu. Pasová kontrola proběhla rychle, ale při celní/imigrační prohlídce jsem musel vybalit celý batoh a ukázat všechny boty, jestli tam nemám nějaké známky nečistot. Neměl jsem a nic už nebránilo k úspěšnému vstupu do země. Podle instrukcí od Wayna a Roba jsem poslušně nasedl na Skybus mířící do centra. Ze zastávky č. 12 to bylo asi 150 metrů k přístavu, odkud jsem přejel záliv do Devonportu, kde mě vyzvedl Robin. Robin je postarší chlápek, Novozélanďan, žijící ve skromném baráku zarovnaném spoustou věcí. Hned první den mi ukázal několik zajímavých míst kolem Devonportu, včetně knihovny, kde frčí free wifi.

Ferry to Devonport

Plán na několik dalších dní je projezdit okolí, kouknout na trh s auty a případně pohledat nějakou práci, kam bych mohl hned nastoupit. Bydlení mám prozatím u Robina, musím si zvyknout na trochu jinou komfortní teplotu, chybějící wifi, deštivé počasí, trochu méně jídla a změnu životního stylu, protože Zéland je opravdu drahý 😀

#2 Měsíc říjen 10/2017: Necelý týden do odletu
Odhlásil jsem se z pracovního úřadu a jelikož plánuji zůstat v zahraničí více jak 6 měsíců, odhlašuji se i ze zdravotního pojištění a platit si budu v ČR jen sociální.

Díky využití několika služeb u czechkiwis.cz jsem získal i novozélandskou simkartu SKINNY s návodem k aktivaci. Přes webové stránky jsem před odletem provedl aktivaci čísla a za 16 NZD mám balíček včetně 1 GB dat. Po příletu budu mobilní 🙂

Bankovní účet
Pokud chceš legálně pracovat na NZ, potřebuješ IRD číslo a k tomu je nutný aktivní novozélandský bankovní účet. Bankovní účet jsem založil předem u společnosti ANZ. Dle doporučení z czechkiwis a jiných portálů připadaly v úvahu dvě banky, a to ANZ a Kiwi bank. U obou bank lze žádost řešit online z Česka předem, což lze považovat za drobnou výhodu. Po vyplnění dotazníku na stránkách banky mi poslali email se seznamem potřebných dokumentů k vyplnění a zaslání zpět. Mimo přiložené formuláře jsem doložil „proof of adress“ (konfirmaci/potvrzení o vedení bankovního účtu na moje jméno s adresou trvalého bydliště, kopii faktury za internet na moje jméno), kopii pasu a kopii víza. Ačkoli obě banky požadují úředně ověřenou kopii pasu, v ČR to legálně nelze. Dle informací z czechkiwis je pro Českou republiku vyjednaná s bankou ANZ výjimka a stačí jim obyčejná fotokopie. Pro větší jistotu a důvěryhodnost jsem našel i rady, že stačí na kopii napsat něco ve smyslu „potvrzuji správnost údajů“ a nechat si u toho ověřit svůj podpis za 30 Kč na checkpointu na poště. Nicméně na naší maloměstské poště mi to z jakéhosi důvodu taky neudělali. Všechny přílohy jsem vyplněné naskenoval a poslal do banky. Druhý den mi přišel email o úspěšném otevření účtu, na který již můžu posílat peníze. K úplné aktivaci účtu, tzn. možnost výběru peněz, vyzvednutí platební karty apod. je nutná osobní návštěva pobočky banky, kde po příjezdu doložím potvrzená víza, originální pas a originální dokument „proof of adress“ (buď ověřená konfirmace z banky s adresou trvalého bydliště, nebo nějaký originální doklad za energie s adresou ubytování na NZ.
O IRD číslo budu žádat až po příletu a návštěvě pobočky banky ANZ, kde dokončím aktivaci svého účtu a vyzvednu připravenou bankovní platební kartu. Opět pravděpodobně využiji návod na czechkiwis a přidám zde nějaký ten komentář.

#1 Měsíc září 09/2017: Něco málo přes týden do odletu
Je konec září a do odletu mám něco málo přes týden. Zařizuji věci jako:
– Foto kopie cestovních dokladů, které si můžu vytisknout, nebo které mi v případě nouze a ztráty originálů zašlou rodiče emailem. Nemám druhý pas, ale v případě komunikace s místními úřady by v případě ztráty měla stačit právě fotokopie. Oni už si zbytek dohledají v systému.
– Plná moc pro přijímání písemností a případnou komunikaci s úřady a jinými orgány.
– Finanční rezerva na účtu a potvrzení o finanční hotovosti, např. výpis z účtu v měně EUR. Banka by měla na požádání vydat potvrzení o zůstatku apod.
– Nákup notebooku, abych mohl být na cestě mobilní a život byl jednodušší. Trochu jsem si dal na čas.

Mimo to pomalu vyklízím byt a stěhuji své věci o 3 patra výš do svého bývalého dětského podkrovního pokoje, dnes již pokoje pro návštěvy. Když mám chvíli čas, snažím se o průzkum webů, které se problematikou Working Holiday na Novém Zélandu zabývají a ve většině případů zajistí podrobné a potřebné informace.

Měsíc září 09/2017: Před cestou 
Mám necelý měsíc do odletu a pokusím se trochu vysvětlit, co všechno jsem do této doby musel zařídit a co všechno mě před odletem na druhou polokouli ještě čeká.
Vycestovat do světa na delší dobu bylo už o vejšky mým malým skromným snem. Vždycky jsem chtěl do Austrálie a možná i z toho důvodu mi kamarádi říkají klokan. Zhruba kolem Vánoc roku 2016 jsem bilancoval svůj dosavadní život a uvědomil jsem si, že současná pracovní činnost mě nenaplňuje tak, jak bych chtěl, a že je na čase něco změnit. Byl jsem sám, bez závazků a do třicítky mi zbývalo něco málo přes rok. „Když to neudělám teď, tak už asi nikdy“, řekl jsem si a pomalu začal spřádat plány, kdy a kam vyrazit. V úvahu byly 3 možnosti. V Austrálii, kam jsem vždycky chtěl, bych si musel zaplatit školu a legálně mohl pracovat jen na půl úvazku. Alternativou byly Kanada a Nový Zéland, kde stačí získat „jen“ pracovní víza. Začal jsem tedy tím nejtěžším, a to žádostí o Working holiday visa na Nový Zéland. Termín otevření české kvóty (1 200 míst) pro VH je jednou ročně v předem stanoveném datu.
Podrobný návod, jak si zažádat o Working Holyday visa a další potřebné informace najdeš třeba na webu Czechkiwis.
V případě neúspěchu bylo v plánu zažádat o Working visa do Kanady, kde lze žádosti podávat v průběhu celého roku. Odpadávají tak nervové stavy a stresy s vyplňováním elektronických formulářů, kde hromadné přetížení serverů znamená zhruba 50 % šanci na úspěch. Mně se to nakonec povedlo a díky kámošovi s rychlým internetem a IT skills jsem svá pracovní víza získal. Od schválení žádosti plyne lhůta jeden rok na to vycestovat a následně od příletu na NZ mám možnost jeden rok legálně pracovat.

2 až 3 měsíce před plánovaným odletem jsem začal koukat po letenkách a využil jsem nabídky služeb Czechkiwis. Na základě poptávky s vlastními preferencemi mi nabídly několik variant letenek a já zvolil kombinaci leteckých společností Austrian airliness a AIR New Zealand. Jednosměrnou letenku jsem koupil na 5. října 2017 za zhruba 13 tis. Kč. O kvalitě služeb vybraných leteckých společností a průběhu cesty snad napíšu až doletím do cíle 🙂

Zhruba měsíc před odletem
U bankovních společností v ČR, kde mám vedené účty, jsem si zažádal o vydání nových platných karet (doporučuji v případě, že současná platnost Vaší karty je na období méně než jednoho roku).
Doporučuji ověřit i platnost cestovního pasu, ale to bych už řešil před žádostí o Working Holiday Visa.

Cestovní pojištění
Jednou z podmínek vstupu na working holiday na NZ je platné cestovní pojištění. Zvolil jsem cestovní pojištění od TRUE Traveller, a to základní variantu včetně příplatků za nulovou spoluúčast, krytí manuálních prací a širší nabídku pokrytých sportovních aktivit. Celková částka vyšla na 303 Liber, tzn cca 8 tis Kč. Nabídky a srovnání vybraných cestovních pojištěních najdeš třeba na czechkiwis, whs-zeland nebo u Oldřicha Théra.

Z dalších věcí, které se nabízejí při plánovaném dlouhodobém výjezdu, je prodej auta (pokud si ho nechcete nechat) a nájem bytu – náhrada za sebe. Auto jsem prodal, stejně tak kolo a z důvodu plánovaného přenechání bytu kámošovi jsem probral a vyhodil i spoustu nepotřebných věcí, které mi jen zabíraly místo.

Prosím ohodnoťte

Oblíbenost

Počet shlédnutí: 725



Booking.com

Klokan

Počet příspěvků: 17

Externí odkazy

cestujsvetem.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *