Prodloužený víkendový freeride trip do freesports areny Krippenstein únor 2016.
Krippenstein trip
S klucíma z naší Vyndanec Crew jsme pro zimní sezónu 2016 vybrali trip do nedalekého rakouského resortu Freesports Arena Dachstein Krippenstein, který se nachází na severní straně masivu Dachstein vysoko nad Hallstattským jezerem a vesničkou Obertraun. Resort jsme vybrali kvůli výhradnímu zaměření na lyžování ve volném terénu.
Protože jsme všichni pracující a máme málo dovolené, vyjížděli jsme na prodloužený víkend, v noci ze čtvrtka na pátek asi v 01:30, no možná před druhou až, protože Luki zaspal. Cesta jasná, po dálnici přes Brno – Vídeň – ST Polten – Linz – Gmunden – Bad Ischl – do Obertraun. Zvolená cesta je delší než běžnější varianta přes České Budějovice, ale vzhledem k nepříznivému stavu počasí a kalamitě na jihu Čech jsme volili dálnici přes Brno. Časově to vycházelo stejně a o půl deváté jsme byli na místě. U lanovky na parkovišti jsme nechali auto, oblékli snowbordové mundůry, pobalili nutnou výbavu (lopatky, pípáky a sondy), nějakou tu sváču a vydali se na kopec.
Kabinová lanovka jezdí od údolní stanice přes přestupní stanici v nadmořské výšce asi 1350m až do výšky přes 2000m k hotelu pod vrcholem Krippensteinu. Jednodenní permice nás vyšla na cca 38 EUR. Podle mapy na nás čeká 11 km dlouhý sjezd do údolí k Obertraunu nebo tři hlavní freeridové trasy. Jednodušší jsou Imistl a Eisgrube, náročnější je trasa Schönberg. Všechny ale nabízí strmé skalní hřebeny, různorodé svahy a lesní trasy, nebo tak nějak jsme si to podle zjištěných informací představovali. K dispozici měla být i sedačková lanovka pod vrcholem s přilehlou sjezdovkou, bohužel v našem případě kvůli nepřízni počasí byla zrovna mimo provoz).
Páteční počásko nebylo nic moc. Na horní stanici nás přivítal docela slušný vítr, bílé mlíko a lavinový stupeň 3 až 4. V podstatě nebylo pořádně vidět ani na deset metrů, takže první kilometry byly dost krizový, což podtrhlo i naše okamžitě sjetí z hlavní vyznačené sjezdovky. Šlapačka do volného terénu nepřipadala v úvahu, a tak jsme jezdili hlavní 11 km dlouhou sjezdovku až dolů do údolí. Od půlky sjezdovky se začala mlha trhat a s přibývajícím časem ustupovala i ve vyšších částech svahu a nám se tak postupně poodkrýval pohled na celý resort. Během asi pěti sjezdů jsme projeli několik super freeridových částí mimo hlavní svah, spojující kroutící se úseky hlavní sjezdovky a konečně jsme zaprášili trochu v peřinách prašanu. Šéma převzal roli guida a vybíral freeridové úseky, do kterých bychom se asi sami nepustili. Ten pocit poslat několik zatáček v půlmetrové závěji prašanu nebo dropík přes smrček ze skalky a doufat, že dojedeš v pohodě zpátky na svah, byl vzrušující zážitek, který v Nováči na Harusáku prostě nenajdeš. Před čtvrtou hodinou jsme na parking platze pobalili ostatní věci, abychom stihli ještě lanovkou vyjet nahoru a dostat se na horskou chatu Glaid, rodinnou salaš se spoustou šarmu, kde jsme měli pořešené ubytko na následující dvě noci. Překvapila nás i češka za barem. U chaty je malý vlek, který pomůže zejména při cestě ke sjezdovce a na skialpinistické túry. V chatě jsou dvou a vícelůžkové pokoje včetně parádní noclehárny v podkroví, kde se spí na matracích a v takových dřevěných kójích. Všichni jsou tam pohromadě, což navozuje parádní horskou atmosféru. Snídaně i večeře jsou nabízeny formou švédského stolu. Wifi šlapala pomalu, ale přeci. Chata nabízí i servis a půjčovnu vybavení. Před večerním pivkem jsme si dali ještě praktické metodické školení práce s lavinovou výbavou kousek za chatou a ve skrytu duše doufali, že nic z toho nebudeme muset aplikovat v reálné situaci.
Sobotní plán byl jasný, sněžnice, snowboard na záda a výšlap na kopce za freeridem. Předpověď počasí ideální, azuro a 8°C. Lavinovka stejná, 3. – 4. stupeň. Stovky čtverečních kilometrů vysokoalpské krajiny, ideální zejména pro skialpinisty, slibovali fajnové dobrodružství. Původní naivní nástřel, naplánovaný u večerní seance, dojít směrem k Taubenkogelu, vylézt na hřeben a po vrchu dojít až na Hoher Gjaidstein, se nakonec nekonal. Jdeme túru Rumpler, která začíná na Gjaidstein a pokračuje přes Kasárny, mezi Rumplerama (Velkej a Malej) směrem na Schladminger Gletscher. Podél hřebenu Taubenkogel – Niederer Gjaidstain jsme nastoupali do sedla pod Malým Gjaidsteinem (prudkej hank, kde jsme špekulovali, jestli se do něj pustit, ale nešli jsme) a pak jsme pokračovali až pod Mitterstein, kde byla otočka.
Cesta vede přes časté terénní vlny, různě kličkuje a pozvolně stoupá. Předjíždí nás skupinky skialpinistů. Jsou rychlejší než my a mají pěkně ujetou stopu. My šlapeme vedle a prorážíme vlastní cestu. Střídáme se, ten první to má nejtěžší a prudší výšlapy nám berou síly i čas. Bez sněžnic a hůlek bychom byli ztraceni. Slunce svítí, nebe téměř bez mraků a nám se nabízejí neskutečná panoramata okolních hor. Po pár kilometrech si v hlavě třídím myšlenky, co mi chybí za výbavu a co naopak táhnu zbytečně. Nutné vybavení jako lavinový vyhledávač, lavinová sonda, lopatka, balíček první pomoci či mobil je samozřejmostí. Rozhodně si už nezapomenu v autě na parkáči sluneční brýle, přibalím čelenku a možná i lehkou větrovku. Chybami se člověk učí a příště budu chytřejší.
Jedno jsme ale podcenili všichni, a to byla voda, která nám došla asi kolem druhé odpolední. Už během cesty jsme do termosky s čajem doplňovali sníh a zvyšovali tak zásoby, i přesto jsme v sedle pod Mittersteinem byli na suchu :D.
Našim cílem byla původně horská chata Simonyhütte (2.203 m), zavdat tam čajík a vyhlášené jídlo od nepálského kuchaře. V podstatě šlo o to udělat kolečko, obejít celý masiv hor přes ledovec až na chatu Simonyhütte a pak zpět k chatě Gjaidalm. Na skialpech by to šlo, otázka asi 6-8 hodin. V našem případě, na sněžnicích a s prknem na zádech, bychom ale nejspíš docházeli s čelovkou někdy k desáté/jedenácté večer a vzhledem k fyzickému stavu a pokoře hor se shodujem na otočení a návratu stejnou cestou zpět. Členitý terén nám dovolí několik kratších freeridů, mezi kterými musíme přezouvat na sněžnice. Sil postupně ubývá a s přibývajícími kilometry, časem a ústupem slunce za vrcholky hor roste i naše touha po sklenici limonády na uhašení žízně, v mém případě po půllitru točeného piva. Konečně zdoláváme poslední výšlap k lavičce s výhledem na chatu Glaid. Ještě pár selfíček ze Zdrážovi GoPro kamery při západu a rychle na závěrečný freeridový sjezd k chatě, který byl nakonec i sladkou tečkou celodenního spaziergangu.
Nedělní a zároveň náš závěrečný den byl ve znamení freeridů po okolních kopcích nad chatou. Na rozjezd jsme si zopakovali závěrečný sjezd z předchozího dne. Každý si našel svou vlastní lajnu a poslal tam pár zatáček. Nicméně jsme chtěli něco víc a za cíl jsme si vybrali Hoher Rumpler, asi:D
Začátek stoupání vedl stejnou skialpovou cestou podél kasáren mezi Rumplerama (Velkej a Malej) směrem ke Schladminger Gletscher. Po prudším výšlapu jsme uhnuli z cesty a vydali se vlastním směrem k Hoher Rumpleru. S odstupy mezi sebou jsme směle stoupali k vrcholu. Cestu jsme volili tak, abychom eliminovali strhnutí nějaké laviny či vlastní pád. Po asi dvou hodinách jsme se dostali na vrchol, kde nás překvapila česká bandička skialpinistů, kteří došli z opačného směru, a hlavně neskutečný fičák. Tady jsme si také vzpomněli na kámoše Zdrážu, který měl jet s námi a který nám půjčil vymazlenou kameru. Natočili jsme mu aspoň pár záběrů a dali tím najevo, že je tam v podstatě s námi, ačkoli asi zrovna makal v práci nebo ve fitku:D
Freeridový sjezd stál za to a v podstatě naplnil naše touhy a očekávání. Na závěr jsme ještě poladili malý skok a zkoušeli něco vymotat přes hlavu, protože bez žádných motanic do peřin by to nebyl ten správný vyndanec crew trip.
Pak už nezbývalo než pobalit pár svých švestek, rozloučit se s Krippensteinem, s batohem na zádech sjet asi zbylých 10 km po sjezdovce v těžkém sněhu k autu a v poklidu vyrazit zpět k domovu. No a příště? Příště to dáme na skialpech celý!
