Po zkušenosti se surfováním v Irsku a Francii jsem měl chuť navštívit další evropskou destinaci, a to Portugalsko. Vybral jsem lokalitu Ericeira, která je označována za meku evropského surfingu.
Portugalsko – Ericeira
Ericeira je osobité městečko na pobřeží Atlantického oceánu, ležící severně zhruba 50 km od hlavního města Portugalska Lisabonu. Pokud nemáš domluvené auto, tak přímo z letiště se dá dostat po červené trase metra do centra Lisabonu, kde je potřeba přestoupit na zelenou nebo žlutou trasu, která tě doveze na stanici Campo Grande. Odtud pak jezdí autobus společnosti Mafrense ze zastávky číslo 4 a 5. Lístky se kupují přímo u řidiče. Autobusy jedou vždy minimálně jednou za hodinu a lístek stojí kolem 6 EUR. Při výběru linky volte Expres, kdy cesta trvá 85 min. Standard staví v každé vesnici a cesta trvá 2 hodiny! (doporučuji jen zájemcům o kulturní prožitek z portugalského venkova).
Aktuální časový rozvrh autobusu Lisabon – Ericeira najdeš pod tímto odkazem.
V Ericeiře je nespočet gueshousů a surfhousů. V mém hledáčku byl například surfhouse Amar Hostel nebo Lone Surfer. Od Aleše ze Surfandtravel.cz jsem dostal tip na Art House a ubytko jsme domluvili tam. V Art Housu mě přivítala brazilská dj Camila. Místo postele ve sdíleným pokoji pro asi 8 lidí jsem dostal vlastní pokoj, tak jsem byl mile překvapen. K dispozici je plně vybavená kuchyň, terasa s výhledem na oceán a každý den snídaně, která je v ceně.
Camila mi domluvila půjčení surfu v Ericeira Surf Centru za lepší cenu a já mohl jít chytat svou první vlnu. Zkušenost se surf centrem dobrá. Vybereš surf, dostaneš vosk a kdykoli máš možnost si surf vyměnit za jiný. Můžeš začít na pěňáku, pak třeba přejít na minimalibu nebo shorta.
Ten den byly slušný podmínky. Jelikož jsem neměl žádný dopravní prostředek, musel jsem po vlastních pěškobusem. Z Art Housu to nebylo zrovna blízko, neboť je situován dost na kopci. Se surfem v ruce to byl docela záhul, ale když musíš, tak musíš. Nejbližší surfový spot je pláž Praia Matadouro. Ze své dosavadní zkušenosti to pro mě byly úplný bomby a maximálně jsem si to užil. Na tu první sjetou vlnu asi nikdy nezapomenu. Dal jsem jich jen pár, že bych to spočítal na prstech jedné ruky, ale stálo to za to.
Pláž Matadouro je hned asi 200 m od půjčovny surfů, u pláže je plácek se sprchou, záchodem a mobilním občerstvením. Během dne sem najíždějí místní surfařské školy. Na pláži se dá i dobře opalovat, ale na koupání ve vlnách to zrovna moc není.
Mimo surf jsem objevoval krásy historického městečka Ericeiry, kterou jsem si zamiloval. Nikde jinde v Evropě jsem se doposud nesetkal s podobným stylem, pohostinností obyvatel, kulturou a atmosférou, která zde přímo sálala. Úzké dlážděné uličky, charakteristické obytné domky, jednotné památky, rybářská historie, malé krámky na každém rohu, restaurace, kavárny, vůně kuchyně a grilovaných ryb, staříci vysedávající na lavičkách pod palmami, úžasné výhledy na oceán a rozmanitost nabídky kulturních programů musí splnit i ta nejnáročnější očekávání turistů a natěšených surfařů.
Kousek od centra je pláž, ideální pro opalovačku a koupání, jelikož je od vln krytá kamenným rybářským molem.
Na několik dní jsem si půjčil kolo a přesuny mezi surfspoty se staly rychlejší a pohodlnější. Mohl jsem se tak podívat i na vyhlášenou surfařskou pláž Ribeira d’ilhas, ležící severně od Ericeiry, nebo Foz do Lizandro s písčitým dnem, ležící jižně od Ericeiry. Moc surfíků, co by si vozili surf na kole jsem nepotkal, ale skútr nebo auto bylo nad můj skromný rozpočet.
Co se týče nakupování jídla a restaurací, tak ceny potravin jsou srovnatelné jako u nás. Na výpadovce z Ericeiry směrem na Lisabon jsou dva supermarkety Lídl a Aldi, kam jsem chodil/jezdil nakupovat asi nejvíc. V centru je pak nespočet dalších menších obchůdků. Všude v okolí jsou restaurace a obchody, kde se dá platit kreditní kartou. V Portugalsku mají Eura. Ze své zkušenosti mohu doporučit restauraci Gafanhoto nebo ochutnat lahůdku Prego v taverně Lebre.
Bydlení na surfhousu má jednu nespornou výhodu, a tou je možnost potkat spoustu zajímavých lidí. Já potkal dva Němce, měli auto a párkrát jsem se k nim mohl připojil. Brzy ráno, kdy jsou podmínky většinou nejlepší, mě vzali na Ribeira d’ilhas, kde jsme chytli několik parádních vln. Tenhle spot je world class, kde se jezdí i závody. Je to reef s docela ostrým dnem. Neoprenové botky jsou určitě výhodou. Na pláži je hodně dobré zázemí s restaurací, sprchou apod.
Ke konci tripu jsem poznal Martina, což je spolumajitel Art Housu. Večer mě protáhl centrem starého města a seznámil se spoustou zajímavých lidí. Jedním z nich byl majitel kavárny Maconsul Joao. Ideální místo, kam si večer zajít na sklenku vína, nebo dvě pinty pivka. Na poslední dny přijela bandička čecháčků. Takže večer se grilovalo na terase Art Housu a popíjelo v centru starého městečka. O víkendech to v centru hodně žije a na své si přijdou i milovníci diska.
Ačkoli jsem chtěl kouknout na poslední dny do Lisabonu, přehodnotil jsem plány a zůstal v Ericeiře. Tohle místo si mě svým kouzlem získalo a nikam dál se mi už nechtělo.
Portugalsko trip #2
Jak jsem psal výše, Ericeira si mě získala a když jsem dostal echo, že Kámoš bude v Lisabonu na rok makat, neváhal jsem. Toho se chytl i kámoš z vejšky Fanda, který asi 2 týdny před mým odletem koupil letenku a připojil se k nám o den později. Já tentokrát volil přímý let Praha – Lisabon a bylo to rozhodně příjemnější, než přestupovat v Londýně a nocovat na letišti.
Plán byl jasný, půjčit auto, projet pobřeží, pár dní zůstat v Ericeiře a surfovat a poslední dny si nechat na Lisabon. Šéma už v tu dobu makal v googlu na jihu Lisabonu a mě hned po příletu čekal nelehký úkol. Na letišti vyzvednout domluvené auto a vyrazit na smluvené místo pod červený visutý most Ponte de Abril, nápadně připomínající Golden Gate u San Franciska. Zde se opět osvědčil můj dobrý kamarád navigace maps.me. Ačkoli jí to dalo zabrat, dovedla mě zdárně do cíle (občas sice navedla do jednosměrky apod, ale v té spleti silnic to lze považovat celkově za úspěch).
Tipy a rady: Auto jsme měli půjčený u Goldcar a asi jsme zrovna neměli štěstí, nebo nevím, ale zkušenost nebyla nejlepší. Přes srovnávače vycházela tato společnost nejlépe a měla nejlepší ceny. Skutečnost byla ale trochu jiná. Určitě doporučuji pořádně pročíst podmínky smlouvy a zjistit si, co vůbec máte v ceně a co ne. Na letišti je k dispozici několik kanceláří autopůjčoven a ta od Goldcaru měla největší frontu. Ačkoli máte sjednaný čas vyzvednutí auta, musíte prostě čekat. V mém případě to bylo kolem dvou hodin. Pak jsem byl donucen přikoupit pojištění navíc, jelikož jsem neměl dostatečnou rezervu ani koule na to podepsat smlouvu na stržení asi 400 EURO depositu z kreditní karty pro případ poškození vozu se 100 % odpovědnost při jakémkoli poškození automobilu, nebo tak nějak mi to bylo vysvětleno. Hřebíček tomu nasadila nepříjemná zkušenost s vrácením automobilu, kde borec při přebírání a kontrole vozidla „přehlídl“ stav paliva v nádrži a tudíž nám nebyla vrácena záloha na naftu. Ačkoli jsme to reklamovali hned na letišti, trvalo to asi 4 týdny, než jsme to vyřešili přes maily. Peníze byly nakonec vráceny. Kdybych to řešil dnes, tak určitě využít srovnávač nabídek, ale pořádně prostudovat podmínky a varianty pojištění, které jsou v rámci konkrétních cen nabízeny.
Brzo ráno jsme vyrazili do Ericeiry, půjčili surf v osvědčeném Ericeira Surf Centru a jeli surfovat. Borec nám půjčil i střešní upínák a tak jsme hodili surfy na střechu, což nám dost zpříjemnilo přesuny mezi plážemi. Objeli jsme několik spotů a nakonec zůstali na Ribeira d’ilhas. Cestou zpět jsme koukli na Art House a potkali Martina i Camilu. Marťas přiletěl asi o den dřív a opět čeká bandičku z Česka. Co bylo ale úplně nejvíc, tak to měla být stejná bandička, se kterou jsem se potkal asi před rokem. Večer jsme se vrátili do Lisabonu vyzvednout Fandu a další den se vrátili do Ericeiry. Ten den jsme dali výlet na spot Coxos, kde byly nejlepší vlny. Něco málo jsme i chytili. Co byl ale problém tak výlez ven. Hodně kamenů a silná voda se postarali o malé drama. Musím říct, že na to, jak mě to srolovalo a omlátilo o kameny jsem dopadl hodně dobře a bez újmy na zdraví. Šéma jako starý mazák si poradil mnohem lépe a ven se dostal, jak kdyby lezl z mácháče. Fanda to vše kontroloval z pevniny a užíval si zasloužené pracovní volno. A jelikož jsme pankáči, rozhodli jsme se přechrápat na pláži Praia de São Lourenço.
Po raním surfingu jsme vyrazili na výlet do asi 10 km vzdáleného městečka Marfa, kterému dominuje klášter Palácio de Marfa vystavěný za panování výstředního portugalského krále Jana V. Prohlídku jsme si nechali ujít, ale dovnitř kostela jsme přece jenom nakoukli.
Po víkendovém vyletování musel Šéma zpět do práce do Lisabanu a my s Fandou jsme vyrazili na výlet. Našim cílem byla oblast Peniche. Cestou jsem zastavovali tam, kde se nám to nejvíc líbilo. První zastávkou byla super osamocená pláž, kde jsme dali koupačku.
V Peniche na Supertubos nebyly žádné vlny, dáváme jen koupačku a přesouváme se na severní druhou stranu poloostrova, kdy už to vypadá lít a zatímco Fandič sluní tělo na pláži, já chytám pár lehčích vln v oceánu. Voda je překvapivě teplá a dá se i bez neoprénu. Centrum zvládáme celkem rychle, ale moc toho k vidění krom opevnění není. V podvečer vyrážíme zpět do Ericeiry a domlouváme noc na Art Housu s barbecue party.
Další den chci zakončit surfem na Matadouro beach a jak už to tak bývá, problémek byl na světě. Ve vlně mě trefil cizí surf a já musím s rozseknutým obočím vyhledat doktora, který by to zašil. Hasiči nás navedli na soukromou kliniku v centru Ericeiry, kde mi to za 50 EUR zašili. Vše proběhlo hladce a my mohli spokojeně opustit Ericeiru a pokračovat na nejzápadnější bod Portugalska Cabo de Roca. Z Ericeiry jsme vyrazili na jih do Sintra-Cascais národního parku k palác Sintra které bývalo královským letním sídlem. Sintra patří k top turistickým destinacím v Portugalsku, nebo tak to píšou téměř ve všech průvodcích. Pro svou jedinečnost byla Sintra zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Prošli jsme okruh kolem paláce, což nám pro nasátí atmosféry dostatečně stačilo a pokračovali na Cabo de Roca., což je nejzápadnější bod Portugalska s úžasnými sceneriemi okolních útesů.
Z Cabo de Roca jsme to vzali po pobřeží přes pláž Guincho, která je oblíbená zejména mezi kite surfovou a windsurfingovou veřejností. Nachází se na severozápadě od města Cascais a jezdí se tu i světová serie WSL. Mimo okolí stojí za to navštívit i centrum Cascais, které je skvělým místem pro dovolenou, pokud chcete poznávat také Lisabon. S Lisabonem je totiž spojeno příměstským vlakem, který jezdí každou půlhodinu. Mimo to je Cascais také vyhledávanou lezeckou oblastí.
Lisabon
Ubytko jsme měli pořešený u kámoše šémi ve čtvrti Lumiar, kousek od letiště na žluté lajně metra. Během dne jsme prošli dost zajímavých míst. Našim cílem byly zejména vyhlídková místa. Z těch nejlepších míst mohu zmínit:
1. Park Miradouro de Sao Pedro de Alcantara
Kousek u Paláce Foz, kde se nachází ústřední turistická kancelář, je výtah Elevador da Glórie, který tě vyveze k Miradouru Sao Pedro de Alcantera – zahrady s vyhlídkovým místem, hned vpravo od konečné stanice elevadoru). Výtah je v podstatě taková tramvaj. My jsme to šli pěšky. Z vyhlídky je hezký pohled na dolní část města.
2. Tramvaj č. 28
Nejznámější alektrička je č. 28, typicky žlutá, pomalu funící tramvajka projíždějící mezi úzkými uličkami, často je plná turistů. Vede od Cemitéria dos Prazeres v západní části města přes dolní město, nahoru přes Alfamu a čtvrť Graca na konečnou stanici Largo Martim Moniz. Na vývěsce ve voze je napsáno „M. Moniz“. Pravděpodobně nejzajímavější úsek je mezi dolním městem (Baixa) a zastávkou Largo de Graca.
3. Miradouro de Santa Luzia a Miradouro das Portas do Sol
Krásné vyhlídky kousek od sebe s nádherným pohledem na střechy ve čtvrti Alfama a na řeku Tejo. Miradouro de Santa Luzia se spoustou laviček je ideálním místem pro odpočinek a relax. Hned za kostelem Santa Luzia vede schodiště do centra Alfamy.
4. Socha Krista nad mostem
Na druhém břehu řeky Tejo se tyčí dominanta celého města – obří socha Krista.
Nejlepším způsobem, jak se k ní dostat je přejet lodí z přístavu u zastávka metra Cais do Sodré, ze kterého vyplouvají lodě na druhou stranu břehu, (dá se i busem, ale lodí to je větší zážitek :-). Pak buď autobusem nebo dojít pěšky až nahoru k soše. Od přístavu je to pěšky asi 3 km. Nazpět využijte opět autobus od sochy až do přístavu, a lodí zase zpátky. Na přejezd lodí platí integrované lístky na hromadnou dopravu.
5. Toulání se historickým centrem
Za mě nejlepším zážitkem bylo toulání se historickými částmi města Bairro Alto, Baixa, Alfama a Chiado. Ideální možnost, jak načerpat atmosféru tohoto přístavního, kulturního a historického města.
