Surf & travel trip Maroko 2015

V lednu 2015 jsme s Kubeem jeli surf trip po Maroku, byl to parádní výlet plný neočekávaných událostí.

Den 1. Je neděle 18. ledna 2015 a náš (já Klokan a parťák Kubee) surfový trip neboli „surf & travel trip“ do Maroka právě začíná. Odvoz do Jihlavy na bus řešíme přes Kubeeho bratránka a pak pěkně Studentem až na letiště do Vídně, tam dáváme pivka, lehký chillout a pozorovačku šrumce přilétajících a odlétajících lidiček. S pozdějšími hodinami ubývá i ruch a kolem dvanácté večer se přesouváme na odletový terminál k našemu check-inu, kde rozbíjíme camp pěkně v rožku u dveří s nápisem „stuff only“ nebo něco v tom smyslu, což nás vůbec neuvádělo v neklid, hlavně že tam byla zásuvka na noťásek. Futurama a další pivinka vyplňují docela rychle utíkající čas. Krom nás je v hale jedna holčina a asi dva sociálně slabší spící na druhé straně haly. Holčina je z Makedonie a nemá ráda Kubeeho, prostě se jí nelíbil už na první pohled, moc kouří a pije Becherovku, která jí fakt nevoní. Speakujeme o všem možným, trpí insomnií, je asi 17 hodin na letišti a ještě jí čeká let přes Madrid do střední Ameriky – Guatemaly. Pak potkáváme kluka z Brazílie, dopíjíme bechera a v dobré náladě usínáme mezi báglama asi kolem 4 am. Ráno ostuda, když kolem nás stojí asi 5 členů airport stuff a chtějí projít do již zmíněných dveří, ale brání jim v tom spící Kubee a brazilský chlapec. Rychle balíme všechny věci a já začínám mít trochu strach z odbavení svého nadměrného surfbagu, který pomalu ani nedokážu odlepit od podlahy a nasměrovat na posuvný pás. Check in proběhl nakonec bez problémů, jelikož se jim ho nepodařilo zvážit a na otázku kolik to asi má stačila jen klidná odpověď 22 kg 😀 pak už pěkně a v poloprázdném letadle přes Alpy, středozemní moře do Afriky, přelet pohoří Atlasu a přistání v Agadiru – Maroko.

Vídeň

Vídeň

Den 2. V Agadiru nás přivítalo krásné slunné počásko, kolem 18° – 20°C. Rychle řešíme formality ohledně půjčeného auta a po poledni vyrážíme v bílé a lehce pomačkané Dakotě přes Agadir do meky surfingu, do Taghazoutu. Konečně můžu vyzkoušet novou apku Maps.me na chytrým phounu, což nám hafo moc ulehčuje navigaci do cíle. Čmoudi to kolem nás válí na mopedech, v oldschoolových meďourech a ve všech možných až nepochopitelných samohybech a vůbec se toho nebojí. Po cca 10 minutách zjišťujeme, že surfbagy na střeše auta nejsou to pravé ořechové a na řadu přichází plán B, takže prkna rveme do auta, já se přesouvám na zadní a zvesela pokračujeme dál. Po asi 50 km už čekujeme spoty Banana vilage, Ďáblův kámen a Anchor Point. Čmoudi jsou na každým rohu a hned nás chtějí obírat o peníze za parkování. V Taghazoutu dáváme první tažínek a marocký čajít, kdo zkusil, ví o čem mluvím. Šéf nám nutí ubytování, ale po asi 30 minutovém smlouvání a dohadování to balíme a jedeme do vln, zkusit štěstí na vytipovaný beach break. Do oceánu se dostáváme až při západu, voda je hafo studená a s divným nádechem. Moc se nedaří a trochu vykoslí to balíme. Chytám poslední vlnu, která se rychle láme a hned mě semele a když k tomu ucejtím ránu finem do stehna, tak vím, že je všechno špatně. Na pláži identifikuji ono místo na neoprenu, načež zjišťuji tržnou ránu vyžadující minimálně 5 stehů a akutní ošetření doktora. Cože? první den na surfu v pondělí večer a hledat doktora někde v Maroku? Poprvé používám svoji lékárničku, dáváme základní ošetření hned na místě, balíme věci do auta a vyjíždíme zpět do Agadiru. V navigaci a v průvodci hledám info o nějaké nemocnici a vybíráme první ze dvou nalezených a to Hospital Hosan II, což se ukázalo jako nějaký typ akutní úrazové nemocnice, usuzujeme z nápisu Emergency na zdi budovy. Jdeme dovnitř, no spíš Kubee jde a já za ním pajdám, a začíná mazeček. Všude bubáci, nečekaně, u vstupu do další místnosti je mříž, hlídač nás nepustí dál, musíme čekat v evidenci a nahlásit se u doktora. Sedím, čekám a sleduji co se děje kolem. Asi tam zrovna umírá nějaká marocká bábuška, usuzuji z hysterických křiků dalších několika žen a mužů. Týpek s odřenou tváří, zřejmě po položení motorky na horký asfalt, a pár dalších lazarů kolem navodili napjatou atmosféru lehce připomínající náznaky chaosu. Asi po hodině zkouším znovu projít přes mříže a hlídač mě pouští do čekárny a Kubeeho jako můj doprovod také. Týpka s lišejem na tváři posílají rovnou na šití, mě nejdřív za mladou paní doktorkou. Vysvětluji něco ve smyslu nabodnutí na větev při turistice marockou krajinou, moc mi asi nevěří, ale stejně mě hned posílá do druhé místnosti, kde už pěkně zašívají druhému týpkovi tvář. Konečně usedám na křeslo, co vypadá, že je tam úplně od počátku otevření nemocnice a koukám kolem, doktor vypadá docela vpoho, z dezinfikoval ránu, promačkal, jestli je čistá, to kdyby tam asi byl kus dřeva od té větve, zašil, píchl tetan do břicha, vyřídil formalitky na pc 486 a poslal mě domů. Kubee mezitím stihl projít pár chodeb a zákoutí a trochu vyděšený z načerpaných zážitků byl rád, že můžeme pryč. Zajímavé, že po mě nic nechtěli, jen doklad totožnosti. S papírem v ruce mizíme pryč. V centra Agadiru ještě dáváme malou procházku, jídlo v restaurantu a pak už zase zpět do Taghazoutu. Parkujeme na parkovišti kousek od města, je strašně silný vítr, Kubee přespává v autě, já platím 20 dirhamů místním bubákům za noční hlídky a pak už se zavírám do surfbagu a snažím se spát.

P1050704

Anchor point

Den 3. Ráno objíždíme hlavní surfspoty včetně Anchor point, dáváme snídaní a po Kubeeho váhání jestli jít či nejít do rozfoukaných vln to balíme i s ohledem na moji zašitou nohu a vyrážíme na trip do Tafraoutu. Po třetí projíždíme Agadir, sledujeme místní lokály, baráky, osly, vozky a všemožný samohyby na silnicích a pomalu se dostáváme mimo civilizaci. U benzínky v obchůdku kupujeme auto nabíječku do mobilu za 14 MAD, která nad naše očekávání vydržela celý trip. Po asi 160 km se dostáváme do městečka Tafrout. Chceme do hotelu Tanger, který jsme načetli v průvodci, ale hned v centru nás zastavuje týpek na mopedu a nabízí ubytko v čistém hotelu za 50 MAD na osobu. Pokoj ve druhém patře, se třemi postelemi a balkonem přímo do centra bereme všemi deseti. Na jídlo dáváme marockou polévku, tažínek, desert a neskutečně dobrý čaj a spokojeně zakončujeme den u slivovičky.

Tafrout

Tafraout

zašitá noha

zašitá noha

Tažín

Tažín

Den 4. Po dopolední kávě s bagetkou v místní pekárně vyrážíme přes vesničku Aquad do Aint Mansour, což je oáza uprostřed hor, asi 30 km od Tafraoutu. Parádní cesta se serpentinami s následným sjezdem do božské oázy s neskutečně zbarvenými a osvícenými stěnami vytvářely super panoramata. Nakonec volíme delší okruh a odpoledne se dostáváme k Painted rocks, což jsou obarvené kameny místním umělcem. Dakota zvládá terén i mimo cesty a tak to projíždíme skrz na skrz. Dáváme snack a chill na nejvyšším kamenu a vyrážíme dál. Před západem ještě vyjíždíme na kopec do sedla udělat pár fotek a zpět do Tafraoutu. Po večerní obchůzce městečka dáváme coffe break v „Marrakech cafe tafraout“ a zůstáváme další noc.

Aint Mansour

Aint Mansour

Painted rocks

Painted rocks

zewlz

zewlz

kubee

kubee

Den 5. Jak jinak než po ranní kávendě balíme věci a vyrážíme do vesničky Quad obhlídnout místní monument Napoleo’s hat, což je taková docela tematická skála. Zašitá noha vypadá docela dobře a tak zkoušíme dát vrchol, ale končíme asi pár metrů pod, to už bylo fakt seriózní lezení na lano a výbavu. Nicméně i tak ten výhled stál za to a pěkně jsme si to užili. Následně vyrážíme na 400 km dlouhou cestu do Ouarzazate, předhůří vysokého atlasu. Krajina famózní, hory, pouště, kaňony neustále měnící barvu, přejezdy koryt a brodů řek, kávička a pekárna v Taliouinu, pouštní vichr a večerní dojezd po cca 7 hodinách do města Ouarzazate, kde asi po třech neúspěšných pokusech vybavujeme nejlevnější hostel u bubáka za 50 MAD i s bezzubým hlídačem auta, dealujícím pivka na ulici. V hostelu by mohli občas zatopit, zima byla jako v Rusku, takže přikryté spacáky dekami, kouř od dechu a asi 1°C. Cheap is cheap.

Napoleons Hat

Napoleons Hat

top of Napoleons Hat

top of Napoleons Hat

view of Napoleons Hat

view of Napoleons Hat

P1050926

P1050930

P1050933

P1050958

hostel

Den 6. Ráno zjišťujeme průjezdnost horského průsmyku (občas uzavřeno kuli sněhu) a nakonec volíme méně frekventovanou cestu přes Aït Benhaddou, ačkoli v průvodci píší o cestě vhodné zejména pro 4-kolky či kola. Aït Benhaddou je fotogenická kasba, turisticky velmi oblíbené a frekventované místo. Moc se tam proto nezdržujeme a pokračujeme dál asi 50 km do vesničky Telouet směrem k průsmyku. Cesta vede divokým údolím, polorozpadlými vesničkami, koryty řek a neskutečnou krajinou. Na moc turistů zde nenarazíte. Cesta musela být asi v nedávné době dost opravovaná, protože ji bez potíží zvládáme i s naší vypůjčenou dakotkou. S výškou přibývá i sníh a brody řek, jeden obzvlášť zajímavý. Lokálové ho zrovna zaskládávali kamením a tak jsme jim to rovnou zajeli. Docela koukali, ale my se vracet nechtěli. Po cca 50 – 60 km jsme se napojili na hlavní tepnu pro přejezd průsmyku Tizin Tika. Přibylo i autobusů s turisty a než bys řekl borůvkový koláč, byli jsme v sedle ve výšce 2.206m. Sjezd byl poněkud peprnější, ale v cajku. Pak už jen 120 km do vesničky Ouzoud, která je takovou vstupní branou k velkým vodopádům. Do cíle dorážíme až k večeru, domlouváme ubytko v pěkně zařízeném apartmánu, dáváme chálku v místní hospůdce, kde s lokálama koukáme na fotbal a vyřizujeme pár záležitostí po wifi. Větší zima jak tady snad ještě za celou cestu nebyla, v mikinách ve spacáku a ještě pod dekami dáváme Purpurový řeky s Jeanem Renem a jdeme spát.

P1050967

P1050973

P1050977

P1060002

P1060019

Den 7. Ráno máme dost času, vajíčka na tvrdo s „mint“ čajem u cápka ve stanu moc chutnaly a pak už nás čekal výlet k vodopádům. Šli jsme trek bez Guida, jen s navigací v mobilu. Olivovým hájem scházíme až do údolí a na vyhlídku k soutoku dvou řek. Překonáváme i nějaké lehčí lezení a všechno v cajku. Cestou bylo ještě pár brodů a nakonec úžasný pohled na dunící vodopády padající z výšky asi 200 m. Moc vodopádů jsem zatím neviděl a musím říci, že tenhle stál za to. Odpoledne balíme a vyrážíme směr Marrákeš. Do navigace dáváme hotel essaouira a pálíme to po dálnici asi 150 km do centra všeho dění. V Marrákeši moc hustej provoz. Kdo nezažil, si asi nedokáže představit. Kubee si to dává jako profík, troubili ostatní, troubíme i my, ruku na klaksonu a prodíračka městem. Po několika průjezdech uličkami parkujeme asi 300m od hostelu v placeným parkhousu. Bez navigace bychom byli v háji, ale mobil apka nás bezpečně navedla zapadlými uličkami až k hostelu, kde vybavujeme pokoj jak jinak než za 50 MAD na osobu. Pohoda džes. Moc se nezdržujeme a vyrážíme na hlavní náměstí, kde dáváme společné jídlo, mix ryb, masa, kuskusu a zeleniny a stojí to za to. Spokojení vyrážíme na večerní prohlídku centra. Chvíli se touláme prázdnými a temnými uličkami, místy až tajemnými, místy i smutnými, místy zase živými, prostě neskutečná spleť zákoutí v centru největšího města Maroka, Marrákeše. Zároveň to byla na delší dobu i naše poslední noc v hostelu.

P1060043

Ouzoud Falls

P1060128

P1060133

doprava v Marrákeši

P1060161

P1060151

Djemaa El Fna

Den 8. Z Marrákeše vyjíždíme po dálnici N7 tou nejkratší cestou k západnímu pobřeží Atlantiku a cílem je přímořské město SAFI. Městečko vypadá, že je docela v rozvoji, hotely se staví o sto šest a je vidět, že i tady se připravují na budoucí rozvoj turismu. Na plážích fučí vítr a my zkoušíme dojet k mysu Cap Beddouza. Cestou jsou docela hezká panoramata z útesů, ale jinak nic zvláštního. Zastavujeme u pláže Sidi Bouzid, kde přehodnocujeme plán. Maják je pořád hodně daleko a my musíme najít místo na nocleh. Otáčíme to zpět, v rozestavěných čtvrtích budoucnosti zvažujeme vloupání na nějakou opuštěnou terásku, ale bez úspěchu. Po několika kilometrech nacházíme super krásné místo na útesech s výhledem na oceán a osamocenou kasbu pod skalisky. Při hledání dřeva na oheň se potkáváme se s místním týpkem, který sice umí francouzsky a marocky, ale neumí anglicky. Pomáhá nám s táborákem a za zvuku marocké muziky ho na oplátku opíjíme slivkou s rumíkem.

P1060209

P1060213

Den 9. Ráno vyrážíme po pobřeží na jih. Opět projíždíme Safi a pokračujeme až do historického města Essaouiry, která je od roku 2001 zapsána na seznamu UNESCA. Mimo hradeb kolem staré části zvané Medina určitě stojí za návštěvu i loděnice, kde lze spatřit výrobu dřevěných lodí. Po cca dvou hodinách toulání po městě to balíme a pokračujeme dál do Sidi Kauoki, kouknout na pláž a surfovej spot. Dáváme tažínek u lokálů a pozorovačku pár odvážných profíků na rozfoukaných vlnách. Taky si jedeme na své vlně, ale do vody nejdeme a pokračujeme v cestě dál, hledat další zajímavé místo na nocleh. Při západu sjíždíme ze silnice po prašné cestě asi 500 m na palouk skrytý mezi ostrými sušinami stromků a keřů a rozbíjíme náš další tábor. Oheň, slivka, pohůdka, džes.

P1060238

P1060241

Den 10. Po ranní kávě pokračujeme dál na jih podél pobřeží a cestou nás překvapují kozy na stromě, zajímavý úkaz, který člověk doma v Česku jen tak nevidí. V poledne jsem v Imsouanne, což je dle mého názoru jedna z nejhezčích vesniček, kterou jsem na pobřeží Atlantiku měl šanci poznat. Neskutečně příjemná atmosféra, několik stánků se surfovým matrošem, restaurace a stánky s čerstvými rybami a spousta natěšených surfíků na longboardech. Kube si dal surf a já zewlovačku na pláži u knihy. Bylo to zároveň jedno z mála míst, kde nefoukalo a dalo se opalovat a slunko fakt hřálo. Sem se určitě ještě někdy vrátím a doufám, že i s prknem, protože ty vlny byly dlouhý a boží.

P1060275

P1060284

Chvíli jsme možná přemýšleli, jestli nezůstaneme déle, ale s ohledem na moji nemožnost koupačky to balíme a pokračujeme dál, k lagunám údolí Paradise Valley. Cestou potkáváme písečné duny, skoro jak na Sahaře, a míjíme stádo dromedárů, kterých bylo snad něco ke stovce, možná i víc.

P1060299

P1060329

Na parkovišti u Paradise Valley bylo trochu plno, tak sjíždíme o několik kilometrů dál do údolí, kde v ozvěnách štěkotů psů rozbíjíme další, již v pořadí třetí tábor, opět pálíme oheň, polkneme pár loků rozumně uložené měny a jdeme spát.

Den 11. Brzo ráno dáváme prohlídku oázy, což nám netrvá ani 2 hodiny, a odpo se vracíme přes surfovej spot Tamri zpět do Taghazoutu, kde má Kubee domluvený surfhouse a snad i nějakou tu práci. Poslední večer už jen chillujeme ve vesnici a na housu se surfíkama.

Den 12. Cestou na letiště necháváme u jedné autoopravny ostříknout vapkou naši vymazlenou Dakotku a bez žádných problémů ji vracíme šéfovi zpět. Ačkoli mi ten obří surfbag v Rakousku prošel bez váhy, tak v Maroku už to tak hladké nebylo. Slečna to vzala důkladně a pokud jsem chtěl odletět, musel jsem buď zaplatit, nebo odlehčit. Přiklonil jsem se ke druhé variantě a nechal jsem Kubemu svůj přibalený skate, který jsem vlastně za celý trip ani nevytáhl z auta. Poslední pozdrav a ádios Maroko.

Ve Vídni mě hned trochu naštval řidič Studenta, který mi asi dvě hoďky před odjezdem prostě neprodal pivko a nedal ani surfbag do zavazadlového prostoru, ale člověk to musí brát s úsměvem. Těm všem bych přál podívat se jednou do takových zemí jako třeba Maroko, do chudších oblastí, kde lidé ještě dřou na polích s dobytkem, pasou kozy po horách, často nemají pořádně ani na chleba, ale rádi pomůžou s čímkoli. Myslím, že pak už by nikdy nemohli být ze života v Česku zklamaní a otrávení. Máme se tu prostě dobře.

Délka společného tripu: 10 nocí, 6 nocí v apartmánech, 4 noci venku.

Náš rozpočet: do 15 tisíc (na 1 osobu)
přímý let Vídeň – Agadir (cca 4 hod 10 min): 6-7 tis. Kč.
ostatní: půjčení auta na 10/11 dní, jídlo, ubytování: 7-8 tis. Kč.

Nejzajímavější místa: Tafraout a okolí, Marrákeš, Imssouane, Taghazout, cesta vnitrozemím přes hory a nemocnice Agadir, tu bych ale příště radši vynechal.

Další užitečné tipy a rady pro Maroko zde.

Prosím ohodnoťte

Umístění

Tagy

Budget a časový rozsah

Budget: 10-30 tisíc

Časové rozpětí: 10-14 dní

Oblíbenost

Počet shlédnutí: 670



Booking.com

Klokan

Počet příspěvků: 22

Externí odkazy

cestujsvetem.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *