Z Brna do Chorvatska na kole 4/5

Jednoho krásného dne, po zhlédnutí videa, jak borec dojel z Brna do Chorvatska na kole, jsme si (původně v nadsázce) řekli, že by to nemuselo být úplně špatný.

 

Jednoho krásného dne, po zhlédnutí videa, jak borec dojel z Brna do Chorvatska na kole, jsme si (původně v nadsázce) řekli, že by to nemuselo být úplně špatný. Postupně nás to nahlodávalo, až jsme se přistihli, že už vlastně cestu plánujeme. Pak už si stačilo říct: „Kdy jindy, když ne teď!“ Do karet nám navíc hrál fakt, že na tenhle rok, máme stejně dovolenou v Chorvatsku v plánu s větší skupinou přátel. Takže stačilo jenom vyrazit o týden dřív a doufat, že se nakonec všichni setkáme v cíli. Trochu víc odvahy nám dodávalo i to, že kdyby byl náhodou extrémní problém, může nás skupinka v autě po cestě někde nabrat.

Na cestu jsme vyrazili 22. 8. 2015 ve třech, což je údajně nejhorší možný počet lidí pro jakoukoliv výpravu, ale my jsme v tomto počtu spatřovali jenom pozitiva. Osazenstvo bylo následující: Mareček, Jindřich a já, Honza. Vyjížděli jsme z Brna a měli v plánu dojet do chorvatského Bila u Primoštenu. Naše propočty a odhady trasy hovořily zhruba o 900 km, s tím, že se jsme se chtěli vyhnout nějakým brutálním stoupáním. Plánovali jsme přespávat ve stanu, popřípadě jednou až dvakrát využít penzionu. V tomto článku si můžete přečíst, jak se nám po cestě dařilo a nedařilo a jak celá cesta probíhala den po dni.

 

Den 1. Sobota 22. 8. 2015
Start: 8:20 Brno
Cíl: 18:00 Wien

Den nám startuje Jan-ča u Olympie s transparentem „Na plný prsa“ a my můžeme vyrazit. Prvních 50 km s prstem v nudě. Nové Mlýny si na chvíli zaměňujeme za moře, ale po chvíli přemýšlení docházíme k závěru, že tak dobří asi nebudeme. Oběd dáváme v Novém Přerově, v místním statku, chcete-li hospodářství, jménem Jáňův dvůr. Při odjezdu nás potkává první menší patálie s lahví na pití- zkurvila se při pádu na zem. Nicméně je použitelná a pád ji zároveň přidal na designu. Překročení státní hranice s Rakouskem probíhá v 11:45, překročení fyzických hranic o 30 minut později (dýl). Načež se z toho Jindra na 76. km posral (na střeše autobusové zastávky). Následuje několik nepříjemných stoupání, například přes observatoř a oboru s kanci. Poté už přijíždíme do vesnice s názvem Hiples, kde dáváme pauzu na sváču hned naproti Feuerwehr. Zde nás svou pohostinností potěší místní velitel hasičů, který nám nabízí minerálku, wc a ujišťuje nás, že do Vídně je to ještě 2 hodiny traktorem, 40 km a kopec už jen za dědinou. Nelhal, a tak za chvíli stojíme na mostu přes Dunaj, kde zaznamenávám první pád s nášlapy a obtěžkaným kolem. Jediné co na tom je divného, je to, že se to stalo až teď. Vzhledem k tomu, že jsem si nášlapy pořídil těsně před cestou a vyzkoušel si je popojížděním před domem, docela solidní výkon. To je jasné znamení, že je čas pro dnešek skončit. Podél Dunaje ještě přijíždíme přímo do Vídně, cestou ještě okusíme místní folklór v podobě grilování na břehu řeky a potkáváme spoustu divných lidí. Den zakončujeme pivem a večeří u Dunaje. Jako předkrm objednáváme chleba se sádlem a cibulí, jako hlavní chod se podává schnitzl. Ujeli jsme sice jen 135 km, ale už spíme na ostrově ve stanu. Usínáme za zvuku jakéhosi koncertu. Zapomněl jsem ještě na večerní koupačku v Dunaji a pána co běžel podél Dunaje a před sebou tlačil psa ležícího ve vozíku.

 

 

Den 2, neděle 23. 8. 2015
Start: 7:45 Wien
Cíl: 17:30 Sopronkovesd

Den startujeme zdlouhavým balením stanu a všech dalších propriet. Možná jsme si to měli předtím zkusit. Nezačínáme uplně šťastně – Jindra vylil horkou vodu připravenou na čaj a poté se Marečkovi povedlo to stejné co mně – vycvaknul z nášlapu jednu nohu, ale kolo i s bagáží se rozhodlo jít na druhou. Na tom nás překvapilo už jen to, že během jeho sbírání se ze země, se ho stihli zeptat asi tři lidi, jestli je v pořádku. Pro nás Čechy tak netypické. A to jel jeden na silničce, druhý na kolečkových bruslích a třetí běžel. Na veřejných záchodech na břehu Dunaje napoučtíme vodu a vyrážíme. Rozhodnutí z předchozího večera, že radši pojedeme přes Maďarsko, vyplňujeme, a tak vyrážíme směr Sopron. Navigace nás sice vede krásně, ale cestama, které jsou určené spíš pro MTB závody, než pro dálkovou cestu do Chorvatska. Po těžkém kousání každého kilometru a ve skandálním protivítru zavrhujeme navigaci a jedeme podle mapy. Asfaltové cesty nám prospívají daleko víc, ale ten protivítr!! Šlapeme i z kopce, ovšem zkušeně se střídáme v čele pelotonu, takže nás ani protivítr nezastaví. V poslední rakouské vesnici, kde už nám začínají docházet síly, dáváme královskej oběd a pokračujeme do Maďarska. Státní hranice překračujeme zhruba ve 14:00. Silnice vedoucí do Maďarska vypadá, jakoby to byla jediná cesta, co do Maďarska vede. Proto padá rozhodnutí sjet z ní a pokračovat méně frekventovanou částí trasy. To ale ještě nevíme, co to pro nás znamená. Louže střídá větší louži a ta střídá ještě větší louži. Občas je to proložené sutí či kamením, sem tam nějaký ten výmol, případně rovnou louka. Po asi hodině cesty a ujetých 7 km přijíždíme do Soprone. Sopron bravurně prokličkujeme a asfalt nám začíná svištět pod koly. Absolvujeme ještě asi 20 km společně s maďarskými závodníky – auto střídá auto, jedno jede rychleji než druhé a předhání se v tom, kdo nás objede co nejtěsněji. Při tom se snažíme balancovat na vlně nahrnutého asfaltu. Nakonec to balíme v městečku Sopronkövesd, kde se uchylujeme do penzionu. Noc nás stojí každého asi 15 EUR. Kola parkujeme do garáže, dáváme výbornou večeři v podobě prkna plného masa, pivo a uleháme v bílém povlečení. Zde je poprvé a naposledy naše skupinka rozdělena v podobě stěny pokoje – trojlůžkové nejsou k mání. Po zasloužené sprše jdeme spát asi v 21:00, zítra nás čeká náročná etapa.

 

 

Den 3, pondělí 24. 8. 2015
Start: 6:30 Sopronkovesd
Cíl: 18:30 Lendva

V noci nás rušila pouze silnice hned vedle penzionu, který byl sice za značkou obce, ale místní závodníci tady 50 km/h rozhodně nejezdí. Odpočnuli jsme si slušně a tak máme velké ambice – dnes by to chtělo do Čakovce v Chorvatsku. Navigace ukazuje 139 km – to by šlo, uvidíme. Mažeme řetěz a vyrážíme. Asi po 10 km dáváme ranní kávu v místním (maďarském) občerstvení. Slečna, které má na ruce sice vytetovaný anglický nápis, ovšem nedokáže pochopit, co po ní chceme. Coffee? Milk? Nic! Nakonec se přece jen dorozumíváme a po kávě můžeme pokračovat. Cesta vůbec neutíká, fouká silný protivítr, který si s náma dělá, co chce. Po pár hodinách přijíždíme do Szombathely. U místního Penny Marketu, po 50 km v nohách, dáváme svačinu. Víme, že nás toho čeká ještě hodně, a tak se moc nezdržujeme. Najíždíme na hlavní silnici, kde je to ovšem totální peklo. Kamionů víc než osobáků a nějakým zastavováním za cyklistou se vůbec netrápí. Do toho žádná krajnice, silný protivítr a každý průjezd kamionu s náma mává jak s loutkou. To, že to nepůjde, završí situace, kdy Marka strhne kamion na silnici. Naštěstí se nic vážného nestane, ale pro nás je to jasný signál – rychle odsud pryč. Dáváme pauzu na jídlo a na zhodnocení situace. Zastavujeme v lese, rozbalujeme karimatku chleba a štanglu salámu. Začíná se nás zmocňovat pocit, že to až tak jednoduchý nebude. V tom větru se to nedá, šlapeme jak magoři, ale tachometr stojí. Začínáme probírat možnost, posunout se kus vlakem, protože tímhle způsobem tam nemůžeme nikdy dojet. Nakonec ale po zdolání bochníku a štangle zvedáme hlavy a pokračujeme. Přece to nemůžeme tak lehce vzdát! Volíme malinko delší trasu, zato krásnou přírodou a hlavně bez aut! Že to nešlo dřív… Zdá se, že první krize je překonána. Okresní silnice si na chvíli vybírá svou daň, v podobě metače hoven, který křižuje pole hned vedle cesty. Smrad by se dal krájet. Asi kilometr se nedá skoro jet a to jsme už v tomhle směru zvyklí na ledacos. V další vesnici, kde nás upoutá cedule Velkopopovický Kozel, dáváme pivo a plánujeme kudy dál – Viszák, Kisrákos, Pankasz, Nagyrákos a tak dále. Bavíme se skoro nad každým názvem místních vesnic. V blízkosti slovinských hranic žádáme sympatickou paní o vodu (sympatická byla možná i proto, že to byl po asi 25 km první člověk, kterého potkáváme). Žádost se po chvíli mění v pantomimické představení, ovšem dosahujeme svého cíle a paní bere lahve a míří do domu. Mezitím si nás ještě všimá její manžel, který bere žebřík a natrhá nám igelitku hrušek. Takovej skvělej dárek pro cyklisty s taškama, po ujetých 110 km, ale neodmítáme a Jindra je cpe do svých bezedných tašek. Loučení probíhá ve stylu hluchej s blbým, ale je plné úsměvů a zcela jistě i milých slov. Během naší cesty Maďarskem, se učíme jediné maďarské slovo a to „papír“. Pokud teda ten kontejner, který míjíme, někdo nedotáhl z česka. K večeru překračujeme hranice se Slovinskem a hned v první obci bereme penzion. Obec se sice jmenuje Lendva, ale pokoj máme pro Lentri. Máme dobrou cenu, ve které je navíc zahrnuta i večeře, co víc si po takovém dni přát. K večeři se podává mísa domácího vývaru s masem pro zhruba 8 lidí. Tu pokoříme se stejnou bravurou jako předchozí kilometry a na stole už nám stojí mísa rajské omáčky s mletým masem a bramborama. Totálně se přežíráme, dáváme ještě pivo a jdeme spát. Dnes 135 km a zadky bolí. V noci nás ještě budí hejno krvelačných komárů. S ním dělá rychlý proces Marečkův instinkt zabijáka a repelent. Potom už se spí krásně až do rána…

 

 

Den 4, úterý 25. 8. 2015
Start: 8:00 Lendva
Cíl: 18:00 Veliko Trgoviště (asi 15 km před Zagrebem)

Opět plni elánu startujeme s jasným cílem – přejet chorvatské hranice. To se nám daří po necelých 10 km. Děláme nějaké fotky, procházíme pasovou kontrolou (poprvé v životě na kole) a jedem. Přejezd hranic nám dodává spoustu psychických sil a naše hodnocení je jasné. Když už nic jinýho, tak jsme dojeli do Chorvatska na kole ty vole! To, že jsme teprve v půli naší cesty, nám je v tu chvíli úplně jedno. První obchod za hranicemi to jistí, Jindra hlídá kola, zbytek jde na nákup. Vracíme se s igelitkou plnou jídla k snídani a s růžovým Little Ponnym (dávkovač na PEZ) jako dárkem pro Jindru za hlídání kol. S úsměvem a plni optimismu, že už jsme v Chorvatsku, snídáme na parkovišti u supermarketu. Úsměv se po chvíli ztrácí Marečkovi, když zjišťuje, že asi nechal v penzionu telefon. No nic, v přesvědčení, že v taškách určitě není, vyháže všechny věci na zem, čímž jeho přesvědčení dostane reálné obrysy. Jindro, kontrolovals ten pokoj, když jsi odcházel poslední? Jasný, nic tam nebylo. Ale jako třeba pod peřiny jsem se nedíval. Tím se vše vysvětluje a tak přemýšlíme co teď. Stopem? To je dost na hovno, je to přes hranice. Taxi? Mareček se jde zeptat do marketu na nějaké číslo na taxi. Přichází ovšem bez něj, takže zbývá jediná možnost. Odlehčujeme Marečkovi kolo a ten vyráží zpět do penzionu s pasem zastrčeným za cyklokalhotama. Vyprovázíme ho slovy, ať hlavně nejede jak blázen, nebo se totálně vyždíme a odpoledne pojde. Tyhle slova, ale končí někde vedle nás v koši na odpadky. Mareček řadí nejtěžší převod a ten tam má i po návratu. Trvá mu to 45 minut, takže se zas tak moc nezdržujeme. Donutíme ho aspoň trošku se nasnídat a s plnou pusou nám ještě vypráví, jak ten magor na hranicích po něm chtěl pas při každém průjezdu. Při tom posledním, už se na něj teda neodvážil sáhnout, poté, co ho Mareček vytáhl orosenej z kalhot (ten pas). Telefon máme a můžeme pokračovat. Průběžný cíl – Varaždin. Varaždin dobýváme a za pomocí navigace se zde kocháme každou uličkou. Doprava, doleva, doleva, doprava, rovně, doprava…. Proč nás ta kráva nevede rovně?! Navigaci vypínáme a jedem radši podle sebe, za nosem. Za Varaždinem se nám nedopatřením opět povede vjet mezi pole. Cestou, kde jednou projel místní traktor, jedeme asi půl hodiny. Tuhle nádheru si ještě zpestřujeme přenášením kol přes plot, takže můžeme konečně využít i potenciálu svých vypracovaných paží. Mareček nám ještě ukazuje, jak se sesunout na hromadu suti, ale ani to nás neodrazuje a po pár stovkách metrů konečně najíždíme na asfalt. Cesta začíná pořádně ubíhat. Fouká do zad a tak se jede krásně. Mírně to naruší jen včela, která se dostane při sjezdu Marečkovi pod brýle a pod okem mu nechává kus svého zadečku. Jindřich žihadlo zkušeně vytahuje a my můžeme opět pokračovat dál. Projíždíme vápenným údolím a pokryti bílým prachem se kocháme krásnou krajinou. Začínají pořádné kopce, místy až 12% stoupání. Náš dosavadní nepřítel se nám ale opírá do zad a vyváží nás s lehkostí nahoru. Dokopec = skopec, a tak za chvíli frčíme dolů nádherným sjezdem. Užíváme si každou vracečku a spoustu esíček. V údolí to jede krásně, hrneme to 30 km/h, takže se tachometr zapotí. Cestou se domlouváme, že dneska přespíme ve stanu. Ale i na tom, že bez piva rozhodně spát nejdeme. Hledáme nějakou vhodnou hospodu, kde si chceme dát dvě piva a pak postavit někde za vesnicí stan. Mají jenom lahvové, ale už sedíme na zahrádce a nechce se nám zvedat, takže se spokojíme i s ním. Při druhém pivu se ptáme servírky, jestli se tady dá někde přespat. Jasně, asi kilometr odtud je ubytování a jmenuje se Semi. Pivo nám chutná a tak rozhodnutí o stanu měníme za Semi. Dáváme třetí. Čtvrté už nám přinese řezané, protože světlé už jsme vypili. Po čtvrtém pivu se jdeme podívat dovnitř. Tady nás vítají s otevřenou náručí a vehementně nám vysvětlují, kudy máme jet dál. Dáváme páté pivo a z tašky vytahujeme českou slivovici na ochutnání. Probíráme spoustu témat a náramně si rozumíme. Slivovici, která je původně určená na celou cestu jako desinfekce, ochutnáváme až do dna a tak přecházíme na jejich Pelinkovac. Nejvíc se s námi druží chlápek jménem Josef, čti „Jozif“ a jeho kumpán. Ti se nás nakonec rozhodnou, po tom všem co s náma vypili, doprovodit autem (ano autem) k ubytování Semi. Jozif jede první, pak my tři na kolech a za námi kumpán ve druhém autě. Nádherná delegace. Přijíždíme k Semi, první co nás zaráží je to, že je to hotel a má 3 hvězdičky, nu což. Jdeme se zeptat, jestli mají volno. Volno je, takže zamykáme kola za hotelem pod stříškou a jdeme řešit cenu. Pikolík na recepci kouká, co to přijelo, a my koukáme, kolik chce za pokoj. Tahle situace zmáhá Marečka, který se naproti recepci vyvalí do křesla, obličej si zakryje helmou a zdá se, že jeho dnešní nocleh je vyřešen. Jozif, kumpán, Jindra a já se ještě snažíme jednat o ceně, ale pikolík je neúprosný a chce po nás astronomickou částku. No nic, to nedáme. Budíme Marečka a jdeme zpátky pro kola. Kola dovedeme před hotel, kde už jen vidíme koncová světla Jozifova auta. Pikolík se s námi rozloučí, pokrčí rameny a odchází do hotelu. Co teď? Na kole nejsme absolutně schopni jet, takže přesun kamkoliv nepřipadá v úvahu…

 

 

Den 5, středa 26. 8. 2015
Start: 6:30 Veliko Trgoviště (asi 15 km před Zagrebem)
Cíl: 18:00 Penzion Grand (asi 20 km před městem Slunj)

V 6:00 zvoní budík. Protože jsem v noci jako jedinej ještě trochu vnímal, věděl jsem, že když si bez jakéhokoliv povolení usteleme pod střechou na zahrádce před hotelem, který má tři hvězdy, budeme ráno muset co nejdřív vypadnout a tak jsem nastavil budík. Asi v 6:30 se konečně aspoň trošku probíráme a zbytek osazenstva zjišťuje, kdeže to vlastně jsme. Ovšem s pocitem, že je to všechno domluvený. Z tohoto pocitu je rychle vyvádím a tak začínáme balit. Mezitím už u hotelu parkují první zaměstnanci. Jindra nám hned na začátku popisuje, jak v noci 3x blinkal přes tady tu zídku zahrádky a v zápětí nám to pro jistotu názorně ještě jednou ukazuje. Místo Marečka se ze spacáku po včerejším zásahu včely klube mongol. Tohle není úplně dobrej start dne. Všichni tři ještě totálně mimo realitu balíme spacáky a karimatky. Naštěstí spíme rovnou v cyklistickým, takže se nemusíme převlíkat. Domlouváme se, že popojedeme jen ten nejnutnější kousek od hotelu a hned jak to půjde, tak zastavíme. To taky děláme a po asi 300 metrech zastavujeme u rozestavěného domu, vzhledem k tomu, že kolo spíš ovládá nás, než my kolo, nemáme ani jinou možnost. Jindřich hned vytahuje karimatku a vyvrhne se na ni. Vzápětí vyvrhne ještě několikrát poslední zbytky obsahu žaludku a ukládá se ke spánku. Já a mongol jsme schopni aspoň nějakých pohybů, takže vaříme polívku na spravení a přemýšlíme co teď. Cpeme do Jindřicha pár lžiček polívky, něco na zadržení vody v těle a ibalgin. Snažíme se do něj nacpat i krajíc slunečnicového chleba, ale ten údajně chutná jako slivovice, takže končí v trávě. Tak co teď? Musíme zkusit nasednout na kolo a rozhýbat to, nebo se tady budeme válet až do večera. Balíme a vyrážíme směr Zagreb. Po asi hodině jízdy se před náma objeví obrovské nákupní centrum West Gate. Tady kupujeme snídani, která nás srovnává do latě, a na veřejných WC provádíme veškerou hygienu. Ideálně nám samozřejmě není, ale nezbývá než pokračovat dál a trošku si to vytrpět. Zagreb projíždíme po čtyřproudovém přivaděči a neváháme ani jednou, směr máme správný, rychle pryč. Přijíždíme do městečka Jastrebarsko, poprvé začíná pořádně pršet a tak dáváme oběd, pivo na spravení a tankujeme vodu. Po obědě déšť ustává, takže můžeme pokračovat. Pokračujeme až do Karlovace, kde míříme do cykloservisu. Vytratil jsem totiž šroubek z tretry. Šroubek mají a ani nechcou peníze, ideální stav. Domlouváme se, že dáme někde na zahrádce kafe. V kavárně se připojujeme na wifi, posíláme zprávy do ČR, proč jsme se včera neozvali a zároveň i fotky. Mezitím mongola přestává role mongola bavit a tak se zmíní, že bysme mohli zkusit zajít do lékárny aspoň pro mast na otok. Lékárna je tady kousek, takže vyrážím po boku mongola, který o tom ale stejně neví, protože na levou stranu nic nevidí. Paní v lékárně je neúprosná a posílá nás na emergency, že ona nám rozhodně nic nedá. Vysvětlí nám aspoň cestu a tak vyzvedáváme Jindřicha z kavárny a míříme do nemocnice. Tady se o mongola starají hned tři mladí doktoři a snaží se ho zbavit mongolství. Dostává injekci a prý to bude za dva dny dobré. Hned jak opouštíme bránu emergency to opět přichází, a o tom kdo na tomhle výletu drží v ruce Černého Petra, přestává být pochyb. Jindra a já přejíždíme přes patník na chodník, ovšem Marečkovi se při přejezdu patníku zamotává taška do zadního kola a za zvuku traktoru zastavuje. Tady už to nejde jinak, než se složit smíchy. Otřeme si slzy a pokračujeme pryč z Karlovace, směr Slunj. Zpočátku se jede krásně po rovinkách, ale po chvíli cesty, přichází dlouhé táhlé kopce. Dostáváme se na cestu, po které kdysi, když ještě nebyla dálnice, jezdili do Chorvatska všichni. Začínáme přemýšlet o spaní. Včera jsme ušetřili hezkou částku, takže dneska i vzhledem k našemu stavu, můžeme zaplatit penzion. Volíme penzion Grand, chtějí po nás 50 EUR, ale Jindra smlouvá na 40. Kola parkujeme do kotelny a ubytujeme se v nejvyšším patře. V pokoji je po chvíli nedýchatelno a tak otevíráme všechny okna a dveře co otevřít jdou. Nevypereme třeba aspoň ty dresy? Tenhle materiál přece musí uschnout za půl hodinky. Nakonec se k praní dresu a ponožek odhodlávám jen já. Natahujeme na balkoně šňůru a dresy tam věšíme aspoň na vyvětrání všichni. Mezitím nám Jindřich vaří na balkoně těstoviny s boloňskou omáčkou, kterou dovezl v zavařovačce až sem. K vaření ho nutí i fakt, že zítra nás čeká asi největší převýšení celé cesty. Sprcha tady funguje tím stylem, že si každý z nás musí zajít dolů na bar, říct, že nám neteče voda, tak jestli by s tím nemohli něco udělat. Tímhle způsobem se po hodině vysprchujeme všichni tři a jdeme dolů na další jídlo a hlavně pivo. Na to jakej jsme měli start, máme ujeto 115 km, takže na nás dobrý…

 

 

Den 6, čtvrtek 27. 8. 2015
Start: 7:30 Penzion Grand (asi 20 km před městem Slunj)
Cíl: 19:30 prérie, 15 km před městem Gračac

Předpoklad o půlhodince schnutí vypraného dresu se nenaplnil, a tak zahajujeme den sušením dresů nad elektrickýma kamnama. Ty dresy, co se jen vyvětrávaly, navlhly, a ten co byl vypraný, navlhl ještě víc. Čas nás tlačí, ale bez dresů ani nešlápneme, takže dosušení už musí proběhnout za jízdy. Vyrážíme do vlhka a dusna, taková prádelna. A docela zima. Po 20 km bez známek civilizace a jakéhokoliv ubytování se divíme, že nám včera přistoupili na 40 EUR za nocleh, ale o to víc si toho ceníme. Přijíždíme do Slunje, nádherné městečko s vodopády a trhem se zeleninou. Zastavujeme u obchůdku a jdeme nakoupit královskou snídani. Když jsme na odchodu, před krámem se střetáváme s jakýmsi dědou, který má obavy, abysme mu svýma zavazadlama neshodili opřené kolo. Když mu vysvětlujeme, odkud a kam jedeme, otevře pusu, ve které se na spodním patře vyjímá jeden zub, začne se smát a prst si málem ukroutí o hlavu. Dodnes nás mrzí, že s ním nemáme fotku. Jindra s pocitem, že se konečně zbavil boloňské omáčky a těstovin, které nám včera uvařil na balkonu, nakoupil na trhu asi 3 kg ovoce a zeleniny a se spokojeným výrazem nám popisuje, jak tam bylo všechno tak krásný, že to nemohl nekoupit. Snídani královských rozměrů dáváme na náměstíčku a při ní se kocháme místním klidným životem. Po snídani frčíme dál, směr Plitvičky. Hned za Slunjí se to začíná zvedat, ale to jsme tak nějak očekávali. Vystoupáme až na Plitvičky, kde se jako lusknutím prstu roztáhne obloha a udělá se neskutečný vedro. Fronta u vstupu má asi 200 metrů, takže možnost mrknout se na jezera zblízka zavrhujeme. S pocitem, že už jsme na nejvyšším místě dnešní etapy, dáváme za odměnu pivo a chvíli posedíme. To ale nevíme, že nás čeká ještě 30 km do kopce, popřípadě rovně, s dalšími 200 výškovými metry. Potom se to už ale láme a přichází alespoň nějaké klesání. I po tak královské snídani začínáme mít hlad a tak zastavujeme u na pohled krásné restaurace. Náš pohled se ovšem rychle mění po otevření jídelního lístku a ještě dramatičtěji při ochutnání jídla. Oproti ostatním hospodám, kde nám naservírovali polívu pro 8 lidí a řízek jako prase, nás čeká změna. Nestačíme se divit, přes steak je vidět ornament na talíři, o velikosti nemluvě a jako bonus se ani nedá žrát. Brambory netřeba zmiňovat. Cesta už nás ale naučila, tak i tohle pozřeme avšak s pocitem poloprázdného žaludku. Pocit z „luxusní“ hospody ještě umocňuje gril na parkovišti, na kterém se motá sele, jaké svět neviděl. Nemůže se jim ale upřít snaha i pod imaginárním seletem přikládat. Za oběd platíme jako zatím za žádný předchozí a vyrážíme dál. V tom hicu se ale nedá vůbec jet, a tak hned v další vesnici zastavujeme a ve stínu dáváme 20. Po 40 se zvedáme a pokračujeme. Po hodině jízdy uprostřed prérie, kde potkáváme akorát pasáčka ovcí, který si to s náma chce vyměnit a občas nějakého prodavače sýrů, přijíždíme k oáze. Dáváme pivo. Během popíjení si vybírá Mareček svou dnešní daň a neznámá příšera se mu zakousne do zad. Jindřich po dlouhosáhlém prohlížení jeho zad, stanovuje jasnou diagnózu. Tady to pod tou lopatkou tam asi nemá být, co? A z kůže vytahuje kus čehosi ostrýho. Asi 10 minut zkoumáme co to je, ale bez jakéhokoliv závěru jedeme dál s očekáváním, v koho nebo co se Mareček změní tentokrát. Cesta se vlní, rovinu střídá kopec a pořád dokola. Začíná se projevovat neviditelný steak, co byl k obědu, podcenění hladu a na mě přichází totální krize. Nohy bolí a vůbec to nejede. Poprvé za celou cestu přechází tyto pocity ve slova. Kluci já nemůžu. Musíme dát pauzu, nebo to dneska úplně zabalit. Jsme ale ještě asi 30 km před Gračacem, kde je obchod. Nemáme ani večeři, ani snídani a jet ráno 30 km bez snídaně je moc. Zastavujeme ve stínu, kluci vaří polívku a cpou do mě to poslední, co ještě máme- rajče, banán, tyčka a kus chleba. Zjišťujeme, že přespat ve stanu by šlo i tady, ale bylo by lepší zkusit ještě aspoň kousek popojet. Ještě chvíli odpočíváme, jídlo mě staví na nohy, a tak se nám daří sjet dalších 15 km s nádherným západem slunce a neskutečným klidem. Nikde ani noha, občas projede auto. Začíná se stmívat, proto nezbývá nic jiného, než najít místo na stan. To se nám daří celkem lehce. Rychle stavíme vedle polní cesty, než padne úplná tma. Místo je nádherný, široko daleko není vidět žádný dům, nic. O to víc nás v noci překvapí asi 3 auta, co nám projedou kousek od stanu. Naštěstí má Jindra připravený pod spacákem nůž, kdyby nás náhodou něco napadlo. Navíc nevíme, co se po incidentu u piva, ráno vyklube z Marečkova spacáku. Spí se krásně a nohy, které cítíme i cítíme, to obzvlášť oceňují. Shrnuto podtrženo, dnes 110 km, 1200 výškových metrů, jsme K. O., ale už taaaakhle blízko…

 

 

Den 7, pátek 28. 8. 2015
Start: 7:00 prérie, 15 km před městem Gračac
Cíl: 19:00 Skradin

Probouzíme se do chladného rána v prérii. Z Marečkova spacáku se naštěstí klube Mareček, což nás všechny uklidňuje a Jindra může schovat nůž zpět do své pochvy. Vaříme čaj a provádíme nezbytnou hygienu. Mareček se ztrácí za křovím, ale po chvíli se vrací s výrazem, jakoby tam spatřil něco, co ještě nikdy neviděl. Chvilku ještě počkáme, až se slunce přehoupne přes kopce, aby nám vysušilo stan. Potom už balíme a můžeme vyrazit. Až do Gračace se jede krásně, pořád z kopce. Tady zastavujeme hned u prvního marketu. Kupujeme snídani, na kterou málem nemáme peníze, ale ochotná paní přijme zbytek i v eurech. Její ochoty využijeme ještě jednou, když Jindrovi dovolí, zajít si do skladu napustit vodu do všech nádob, co máme. Snídani dáváme přímo před marketem, kde rovnou řešíme i dilema kudy dál, abysme se vyhnuli kopcům. Místní starousedlík v tom má jasno. Na Knin nejezděte ani náhodu, tam je to pořád do kopce. Jeďte na Obrovac, tam je to asi 6 km do kopce a potom už pohodička. Posilňujeme se PEZem ze chřtánu Little Ponnyho a můžeme vyrazit. V půlce stoupání se projevuje snídaně a mě a Jindru chytá velká potřeba. Zastavujeme a mizíme ve křoví. Člověk by neřekl, jak je po 750 km těžké vydržet v podřepu jen na tu nezbytně nutnou chvíli. Nicméně i tuto situaci zvládáme. Ještě asi 500 metrů po pauze rozhýbáváme zatuhlé nohy, ale za chvíli jsme nahoře. Chlápek nekecal, čeká nás naprosto neskutečných 12 km z kopce s nádherným výhledem a sluncem opírajícím se pořádnou silou do našich zad. Klesáme až do Obrovace, kde slyšíme první cikády- jsme u moře ty vole!! Z Obrovace mírně stoupáme, ale to už nás nemůže překvapit. Za každým dalším horizontem a zatáčkou očekáváme pohled na moře. To se nám po pár kilometrech vyplňuje a my zažíváme těžko popsatelné pocity, mráz běhá po zádech a do očí se vkrádají slzy. Zastavujeme a děláme fotku, ale hned pokračujeme, musíme se přece co nejdřív vykoupat. Sjíždíme do první vesnice, kde odbočujeme z hlavní cesty směrem k pláži. Pocity euforie se ještě prohloubí, když tlačíme kola po pláži a vybíráme vhodné místo na koupačku. Jindra opírá kolo, což naprosto bravurně oglosuje Mareček. Všiml sis, že sis právě opřel kolo o palmu?! Vzápětí si ho tam opíráme všichni tři, protože tohle se nám asi jen tak znovu nepoštěstí. Po koupačce hledáme hospodu, kde si chceme dát oběd. Zastavujeme u pizzerie. Jindra objednává pizzu s tuňákem a já s Marečkem chceme šunkovou. V nabídce je ale pouze šunková s olivami. Mareček se spokojuje í s tímto faktem, ale já objednávám šunkovou bez oliv. Čekání na pizzu samozřejmě prokládáme pivem a debatou o tom, kudy dál. Po 20 minutách přichází servírka s naší pizzou. Ta nás jako lusknutím prstů skládá všechny tři pod stůl. Pizza s olivami spočívá v tom, že se uprostřed 30 centimetrové pizzy tyčí jedna zelená oliva, kdežto prostředek pizzy bez oliv zeje prázdnotou. Je poledne a na slunku se nedá vůbec vydržet, natož jet na kole. Proto trávíme v hospodě další 3 hodiny. Nějaký pivo, radler, ledová káva, svlažení xichtů na wc, poležení na studeném betonu a další relaxační prvky. Během návštěvy hospody ještě stihne Mareček rozveselit lízátkem asi 10 letou holčičku, která sedí vedle nás a vypadá hrozně smutně. Po chvíli se ale ukáže, že jenom čekala na to, až ji přinesou asi půlmetrovou pizzu, pro kterou ji pravděpodobně vyslala její rodina. Čímž se vysvětluje její předchozí celkovej výraz v xichtě. No nic, musíme dneska ještě něco ujet. Vystoupáme od hospody na hlavní štráse a v brutálním vedru pokračujeme. Stoupání střídá další stoupání, na chcípnutí. Děláme častější pauzy a vodou si poléváme hlavy, ale jde to. Na morálu nám trošku přidává aspoň jeden řidič dodávky, když nám ukazuje palec hore. Po vyškrábání se na kopec, sjíždíme do Benkovace a pokračujeme totálně opuštěným krajem, kde je sice sem tam nějaká vesnice, ale nikde ani noha. Začne nám docházet voda. Naštěstí nás spasí vesnička, kde je dokonce i obchod a ještě k překvapení nás všech, jde platit kartou. Nabíráme vodu, kupujeme džusík z chlaďáku, tyčky a usedáme na hromadu cihel ve stínu, hned vedle obchodu. Tady se setkáváme s místními hooligans, kterým jsme pravděpodobně obsadili křesla. Podle víček od lahváčů, kvůli kterým není vidět ani kousek země, usuzujeme, že se tady schází celkem často. Jindra se jich již vytříbenou chorvatštinou ptá, kolik to máme ještě do Skradinu. Po zjištění, že ještě asi 20 km, vyrážíme, ať tam stihnem večerní koupačku. Po pár kilometrech sjíždíme do Gračace. Cože?! Zase Gračac? Začínáme Jindru podezřívat, že jsme si pro zpestření udělali jednodenní kolečko, ale naštěstí je to jen stejnojmenná vesnička. Pokračujeme krásným sjezdem až do Skradinu, čímž poprvé splňujeme cíl etapy, který jsme si stanovili předchozí večer. Hned se převlíkáme do plavek a naskáčeme do vody, boží. Překvapuje nás akorát to, že je voda u dna teplejší než na hladině. Hned jak vylezeme, začínáme hledat hospodu, kde dáme večeři. Vedeme kola po místní promenádě, ale všude je skandálně draho. Po chvíli bloudění přece jen nacházíme hospodu s meníčkem. Dáváme pivo, druhý pivo a hlavně jídlo. Připojujeme se ještě na internet a odesíláme pozdravy a fotky domů. Mezitím se setmí a tak se nabízí otázka, kde budeme spát. Nakonec uleháme kousek od promenády za rákosím. Stan stavíme tentokrát pod sebe a spíme pod širákem. V noci už nás ruší jen kostel, který odbíjí každou čtvrthodinu a páreček, který nám chce narušit naši skvělou trojičku. Možná jsme právě zamezili početí potomka, ale stěhovat se kvůli tomu nebudeme. Shrnuto, podtrženo, dnes 115 km a 850 m nastoupáno. Do cíle nám zbývá asi 50 km a to už víme, že i kdybysme měli tlačit, tak to prostě dokážeme!

 

 

Den 8, sobota 29. 8. 2015
Start: 7:30 Skradin
Cíl: 11:00 Bilo!!

Probouzíme se orošeni, ale s pocitem, že cíl už je blízko. Jindra dává ještě rychlou ranní koupačku. Já mám ráno trošku pomalejší. Za necelou hodinku se sbalím, přičemž zjišťuju, že tachometr, na kterém bylo namotáno 855 km, se mi v noci ve spacáku vynuloval. Kluci na mě čekají u pekárny s koblihou v ruce a i přes zpoždění a trable s tachometrem mají koblih i pro mě. Kupujeme vodu a vyrážíme. Vzhledem k tomu, že nás konečně poprvé netlačí čas, jedeme se podívat na vodopády Krka. Po 4 km když dorazíme na místo, zjišťujeme, že neuvidíme absolutně nic, protože za vstup chcou neskutečnou palbu (110 Kn). To nám za to nestojí a tak se otáčíme a jedeme zpět, směr Šibenik. Na cestě od vodopádů se brutálně práší, ale aspoň bude i na kolech poznat, že musely něco absolvovat. Jindra cestou dvakrát ztrácí tašku, ale s bravurou sobě vlastní, ji znovu upevňuje. Čeká nás poslední větší stoupání a za chvíli už frčíme k moři. Šibenik objíždíme po obchvatu, ale i tak s hustým provozem. Třepeme se na krajnici a míjí nás auto za autem. Najíždíme na jadranskou magistrálu a pocity, že to fakt dokážeme, neznají mezí. Vzdalujeme se od Šibeniku a provoz se začíná trochu uklidňovat. Asi 20 km před Bilem dáváme poslední přestávku. Domorodec nám nabízí ubytování. Chvíli s ním komunikujeme, poslední sváča, informujeme ostatní, kteří dorazili do Bila asi před hodinou autem, že se blížíme a jedéém. Poslední kilometry už si jenom užíváme a kocháme se výhledem na moře. Ceduli Bilo míjíme s rukama nad hlavou. Poslední odbočka doleva, lehkej převod, vrcholová prémie až k cílové pásce. Studený pivo, šáňo, objímačka se všema přítomnýma, jsme TADY!!!

 

 

Shrnuto podtrženo: ujeli jsme celkem cca 900 km a zvládli jsme to v čase, ve který jsme tak nějak tajně doufali. Celkově nás jenom cesta stála dohromady asi 17 000 Kč samozřejmě plus nějaká výbava, kterou jsme kupovali předtím. Určitě by se to dalo zvládnout levněji, ale taky podstatně dráž. Před cestou jsme vůbec netušili, do čeho jdeme a tak jsme možná některé věci vezli zbytečně. Zhodnotili jsme, že minimálně stan byl asi navíc, za ty dvě noci kdy jsme ho stavěli, to nestálo. Možná i spacák byl zbytečnost. Kdybychom to jeli znovu, tak se spíš spolehneme na to, že se vždycky někde ubytujeme. Každé kilo dolů bychom v některých kopcích ocenili. Naopak bez čeho bychom se asi neobešli, byly tablety hořčíku, slivovice, vazelína na osezené partie a haďák proti trudomyslnosti. Hodí se ještě podotknout, že jsme neměli ani jeden defekt! Rozhodně ale téhle cesty nelitujeme, je to zážitek na celý život!

 

Závěrem bychom ještě chtěli poděkovat firmě Schweppes za výrobu lahví, které výborně padnou do držáku na kole. Firmě Ikea za haďáka proti trudomyslnosti. Janči za svítící ventilky a za výbornou správu naší fb stránky v průběhu cesty. Samozřejmě taky rodinám za shovívavost i přesto, že si o nás všichni myslí že jsme blázni. A hlavně přítelkyním za podporu a pevné nervy.

PS: Co bude příště…?

 

Prosím ohodnoťte

Umístění

Česká republikaMaďarskoRakouskoSlovinsko

Tagy

Budget a časový rozsah

Budget: 0-10 tisíc

Časové rozpětí: 4-9 dní

Oblíbenost

Počet shlédnutí: 2035



Booking.com

hanyz

Počet příspěvků: 1

Externí odkazy

4 názory na “Z Brna do Chorvatska na kole

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *