Mise Omán 5/5

Co si z toho vybrat? Realita je jako vždycky úplně jinde… Rád bych se někdy cítil tak bezpečně třeba v noci na hlavním nádraží, pravda, v křoví u oáz pravej arabskej bordel. Super lidi kolem a neskutečná krajina. Ale co je důležitý, lezení tady je a jsou ho mraky!

Omán už eviduju v hlavě dlouho. Co se týká potenciálního výletu za lezením to není úplná neznámá, ale zatím trochu ve stínu známějších destinací. Wadi Rum v Jordánsku třeba. Ale tam už jsem byl a tady ne. Reference od kluků, co tady byli před pár roky jsou taky perfektní, takže teď jen počkat, až se něco zchumelí… V létě potkávám v Ádru Lauťase, během plků v hospodě z něj vypadává, že prej v zimě Omán. Nějaká partička v lednu, něco polízt, pocestovat a jestli nechci taky. Bez dalšího dumání říkám že jo, termín mi vyhovuje, protože je v zimě beztak houbyco dělat. Ještě trochu míchání karet kdo vlastně pojede, co tam bude chtít dělat a výlet začíná dostávat obrysy. Volám Tomovi, kterej je většinou co se týká odjezdu kamkoli jistota, koupená letenka a zabukovaný auto dělí zrno od plev a my pár dní po silvestru sedíme v éru směr Muscat.

Při čekání na další letadlo v Istambulu objevuje Ondra v pofiderním průvodci zmínku o tom, že razítka Izraele v pase můžou znamenat problémy při vstupu do Ománu a pár z nás se následně orosí. Já mám samozřejmě víza Izraele v pasu taky, ale vzhledem k tomu, že mi nakonec bouchnou razítko hned vedle víza, je to jasná kachna. Půjčovny aut na letišti šlapou jako hodinky i tady, takže po šestnáctce v letadle vyřizujeme auta a venku se nestačíme divit. Nečekali jsme divočinu, ale třeba naši silničáři by si měli zajet do Ománu mrknout, jak to má vypadat. Řešíme nákupy což jde v megamarketu celkem rychle a mažeme po dálnici směrem náš hlavní cíl – Jebel Misht.

Několik hodin klimbání za volantem po nočním letu a za vesnicí Al Ayn roste před západem slunce vápencová obluda. Misht je největší stěna arabského poloostrova a na fotce v průvodci vypadal tak nějak menší. Čtyři kilometry na šířku a kilák do výšky v jižní stěně, tohle není žádná lokální legrace, tohle je kusanec vápence jako hrom. Ve tmě stíháme na poslední chvíli trefit místo na kemp a konečně jednou zase spíme v leže. Ráno se budíme pod panelákem na kopci a pohled ke snídani je to pro bohy.

Vyrážíme s matrošem na obhlídku stěny s tím, že si na startu vylezeme pár dýlek na seznámení s materiálem. Vzdálenost ke stěně v tomhle měřítku trochu klame, na nástup je to nakonec dvě hodiny. Lezeme dvě kratší dýlky na nástupní polici a koukáme, kde by mohl začínat French Pillar, co si s Tomem vzhledem k okolnostem vybíráme. Chlapíci vedle mezitím ladí kam se vejít s prvovýstupem a stěhujou materiál pod zeď. Snažím se podle topa v průvodci najít naši první dýlku, ale zjevně se netrefuju a vracím se zpátky na polici. Orientace podle průvodce žádnej zázrak, ale na druhou dobrou nacházím starou skobu ve třiceti metrech a vím, že jsem dobře. Jedu dolů z prvního štandu a i tak toho máme za dnešek plný brejle. Do kempu se vracíme zase za tmy.

Francouzská cesta na Misht byla vylezená v roce 1979 za tři týdny a dodneška visí ve stěně zbytky fixů od prvovýstupců. Byl to těžkotonážní podnik včetně zásobování vrtulníkem ve stěně a historka říká, že po dokončení odvezl skupinu vrtulník na pařbu přímo do sultánova paláce. Co se dělo na večírku těžko říct, ale my jsme díky dohledu Alláha nesehnali za měsíc nic kromě nealko piva.

Taktika pro dnešek je rychlost a minimum váhy, spojená s hledáním směru a vlastním jištěním. Kromě materiálu a trochy oblečení tři litry vody na jednoho plus pár tyčinek s plánem na dva dny. Spodek pár set metrů do 7+, pak lehčí střed a 300m kolmá vrcholová hlava zase okolo sedmičky. Obtížnost by šla, ale ten lán cesty, v průvoci se píše o 1500m lezení a to je běh na secsakkra dlouhou trať… Přespáváme v bivaku na nástupu a ráno vyrážím do startovního koutu co určuje směr slabinama spodního pancíře. Spodek nepůsobí na první pohled moc logicky, protože opouští zdánlivě nejsnadnější průstup převisy, ale chlapíci z Francie to uměli moc dobře prokouknout dalekohledem.

Další dýlka za 7+ utíká za roh do plotny nad převisem, skoba a dva obstarožní nýtky plus pár vlastních stoperů, padesát metrů vede na další štand. Travers doprava do visících koutů a dál nad převislou část, kde by měla cesta zlehknout. Obtížnost není extrém, ale na vlastním jištění včetně štandů je tahle hra o dost vážnější, než jak to vypadá z popisu.

Prostřední část letíme co to dá, nicméně někde se ten kilometr a půl nabrat musí, takže vrcholová hlava je několik hodin pořád stejně daleko… Se spáleným krkem nonstop šviháme dál pod headwall, kde zavírá další postup pás převisů, kudy se budeme muset promotat někde zprava.

Nákres z průvodce by se dal dosadit skoro kamkoli do stěny, takže začíná hledání. Přeřazujeme rychlost zpátky na jedničku a snažíme se zorientovat ve změti spár a převisů, ale začíná se blížit večer a je jasná věc, že dneska se na vršek nedostaneme… Zůstáváme na perfektní polici na bivak a mě se zdá, že tudy teda prvovýstupci asi nelezli a my opouštíme původní směr. Parádní západ slunce, vystýláme polici báglama a užíváme si vodu se sušenkou v expozici, co se jen tak nezažije.

Spacáky nemáme, ale po setmění se motáme do šustící termofolie, kterou jsem zaplaťpámbu (tady možná zaplaťaláh) přihodil do báglu. Noc celkem vpohodě a s prvním slunkem vyrážíme dál. Náš nákres už teď můžu vyhodit, protože už lezeme evidentně novým směrem a snažím se logicky dopředu tipovat ideální cestu.Krájíme vršek kousek po kousku, ale znovu je to vážný lezení s minimem jištění s neznámým výhledem co bude nad dalším převisem, kam už nevidíme. Vykličkováváme přesně na hranu celýho Mishtu a neskutečnou expozicí v plotnách dáváme pár posledních dýlek přímo na vršek k anténě na platu.

Jsou tři odpoledne a natočili jsme za dva dny dohromady 30 dýlek. Tomáš říká památnou větu – tak to máme konečně z krku, ale já mám trošku šimrání u žaludku, protože nás čeká ještě sestup. Tohle šimrání jsem měl naposledy na Jorassech, kde byl sestup o hubu, a jak jsem viděl popis v našem průvodci (kterej stojí za pěkný kulový) tak nám celá sranda zdaleka nekončí.Standartně nesedí nic z popisu a místo na jih ke kempu budeme muset sejít na sever, odkud je to zpátky asi 30km okolo celýho masívu. Píšu SMSku klukům do kempu, jestli by nás mohli vyzvednout autem, ale ti se mezitím už nastěhovali do stěny taky, takže příběh stále nekončí, můžeme si zazpívat s Michalem Davidem.

Scházíme suťovištěm na sever kde je dole vidět silnice, ale po šesté prásk ho, někdo otočil vypínačem a my se můžeme uložit tentokrát už bez vody a jídla k dalšímu biváčku. Po tmě se nedá vyhnout žlabům od vody s čím dál strmějšíma prahama dole. Takže zašustit se do folie, bágl pod záda a dobrou, místo pití se můžeme jít maximálně vyčůrat, kdyby bylo co. Místo pohody v kempu plným žrádla šutr pod hlavu a proklepat ještě jednu noc v suťovišti. Ráno není na co čekat, protože taxi pro nás nepřijede, snažíme se přemluvit ztuhlýho člověka k pohybu, dopotácíme zbytek suťáku a dáme pokus o stopa.

Je jasný, že bez vody stejně nikam nedojdeme, takže jiná šance není. Možná ještě tak zkusit přemluvit mladýho velblouda, co potkávám u silnice. Naštěstí jsou Ománci pašáci a po hodině a pěti stopech už okupujeme naše zásoby jídla pod stromem v kempu. Tak teď konečně už to máme fakt za sebou!

Máme dost a je načase se pohnout někam dál…Necháváme vzkaz klukům co visí ve stěně a balíme naši PidiMazdu2. Rozhodně teď pár dní nikdo z nás lezečky vidět nechce, takže vyrážíme poznávat cizí kraje.

Rozmařile kupujeme plnou nádrž (300Kč) a vyrážíme dálnicí do pouště. Pár set kilometrů dál na nás čeká moře písku Wahiba Sands – duny největšího pískoviště v Ománu a hned vedle Wadi Bani Khalid, soutěska s oázou a potenciální lezecká oblast. Wahibu tečujeme jen na kraji, protože naše vozítko není ideální do pouště, zdravíme velbloudy a moře písku všude kolem.

Vycházka po dunách je celkem náročná věc a velbloudem bych v příštím životě asi být nechtěl.. Přeskakujeme pár desítek kilometrů do Bani Khalid a prolízáme soutěsku. Za rohem nevěřícně slyším vrtačku, ale sichr, visí tady chlapíci a vrtají projekt převisem.

Dáváme se do řeči s Arnaudem Petitem co je tady taky na výletě (to je náhoda) a koukáme, co tady vyvádějí. Read McAdam co tady už pár let žije a dělá cesty vytáhl kámoše do soutěsky, o které ještě asi uslyšíme při dalším Petzl Rocktripu… Každopádně je tady několik set metrů perfektních stěn na sportovní cesty obtížnosti do nevidím a o kus dál se stěny zvedají do bigwallu. Vzhledem k tomu, že tady vrtli první tři cesty je čeká ještě dost práce. Asi tak několik životů.

My se vzhledem k tomu, jak pořád ještě vypadáme po Mishtu věnujeme trochu laxnější aktivitě: ze skal tady vyvěrá teplá voda a plavání v modrobílých soutěskách je super zážitek… Když si vyberete mělčí vodu, sednete si bez hnutí na dno, zachvilku vás pod vodou začnou oždibovat malí sumečci. Zhuntovaná tělesná schránka se v teplé vodě rozkládá a cítíme v těle každou součástku.

Projíždíme pobřeží moře okolo Suru a jedeme okouknout Wadi Tiwi a sousední Wadi Shab. Dvě soutěsky kde se leze, nebo se začíná něco dít jdou projet jen autem s 4WD, takže děláme poznávací průzkum pěšky a razíme zase dál.

Přichází SMSka od kluků, dokončili prvovýstup na Mishtu a vyměnili v Muskatu osobák za čtyřkolku. Přejeli do Hadashe, to je sportovní obast z druhé strany hor, lezení super a ať dorazíme taky. Parkujeme naše auto na posledním asfaltu a necháváme se hodit jejich Pajerem do kempu v horách. Hadash je poslední vesnice v horách a je s podivem, že se někdo rozhodl lízt právě tady, když stejných skalek je po celých horách vpodstatě nekonečno. Ale jsme v 1500m nad mořem, ve stínu je chládek, suchý povětří a to je na sportovky ideál. Nejvíc toho kosí tradičně Ondra, dává na pár pokusů dvě místní 8béčka.

Stejnou taktiku s autem provozujeme o kus dál v Gorgettes kousek od vesnice Balat Sayd. S drobným rozdílem, že tentokrát se probojujeme naší Mazdičkou asi 20km do území pro čtyřkolky a já se děsím, jak některý místa projedeme nazpět bez ztráty podvozku. Kluci nás berou posledních 8km, kam se už s normálním autem nedá dostat ani náhodou. Cestou zpátky ještě procházíme kus Snake canyonu. To je škvíra místy 15m široká, co se zařezává do hloubky 250 metrů. Vrchem vede ferata několika přelaněníma soutěsky a dole se provozuje kaňoning. Důležitá věc je dávat pozor na bouřku vokolí, protože v tu chvíli je v kaňonu po vás. Loni se tady takhle utopilo 8 lidí a ani se tomu nedivím…

Kubrah Canyon – průvodci se se objevuje taky jméno Secret canyon. Jakýmkoli autem až k soutěsce a asi deset minut k prvnímu sektoru. Lezeme pár spárovek po vlastním jištění, ale potom prcháme před sluncem. Dál v kaňonu kratší vyboltované cesty a fajn možnosti na bouldering.

Wadi Nakhr. Stavujeme se cestou ze zdejšího Grand Canyonu pod Jebel Shamsem. V průvodci píšou přístup pouze 4WD, ale dojíždíme až k lezení vpohodě, dál už by to nešlo. Pár stometrových věcí na začátku a pak dál v soutěsce bigwall možnosti všude.

Wadi Tanuf. Parádní soutěska hned od začátku, autem brousíme prvních pár km, pak už je 4WD. Lezeme prvovýstup na dvě dýlky ve stínu, potom scházíme po rampě dolů. Divím se, že tu není víc cest, dál v soutěsce vícedýlky.

Wadi Mayh . Kousek za Muscatem, což je výhoda když není víc času. Skála žádnej zázrak, ale cesty v Scorpion Buttres celem ušly.

více fotech a další expedice najdeš na stránkách paveljonak.com