Úžasný výlet s krásnou a divokou přírodou národního parku Poloniny, ze Slovenských Bukovských hor, přes Polské Poloniny, a zase zpět.
POLONINY
22.10-27.10.2015
22.10.2015 Cesta
Vyrážíme z Brna menší zajížďkou na Vysočinu, kde musíme ubytovat našeho 14-ti letého psa Oťasa. Zhodnotili jsme, že neznámý terén a dlouhé výšlapy by starému kardiakovi a jeho kloubům asi nebyly moc ku prospěchu. Nedá se nic dělat, zdraví je jen jedno. Pokračujeme směrem na Svitavy a dál na Olomouc kde jsme se rozhodli nakoupit poslední jídlo. Máme rozpočítáno, že budeme vařit zhruba 5-6x, víc nám už asi bomba nevydrží. Když bude hlad a možnost najíst se někde po cestě, samozřejmě, že toho asi využijeme. Z Olomouce pokračujeme přes Valašské Meziříčí, Žilinu, Ružomberok, Liptovský Mikuláš, Poprad až do Prešova. Z Prešova pokračujeme přes Lipníky do Hanušovce nad Toplou, pak dál přes Vranov nad Toplou, Strážské až do Humenné. Tady nabíráme poslední benzín, protože dál už ani benzínky nejsou. Z Humenného jedeme přes Sninu, Strakčín, Príslop, Kolbasov, až do Nové Sedlice. Poměrně úzká silnice se klikatí členitou krajinou a my máme oči na šťopkách, protože je to jako když jedete na safari – srny, zajíci, lišky, kuny, a divoká prasata. I přes velmi pozdní hodinu (je asi 1:45 ráno, 23.10) narážíme v Nové Sedlici na hlídku strážců parku Bukovské hory (SK), kteří vyzvídají, kam máme namířeno a ochotně radí, kde je nejlepší přespat. Vybíráme si malý přístřešek na úplném severo-východním konci Nové Sedlice, hned u červené značky vedle Packovi Polaňe. (Tam by se za normálních okolností dalo také přespat). Jsme docela zničení, cesta byla dlouhá, trvala asi 9 hodin a projeli jsme jednu nádrž benzínu, u sebe máme asi 2000Kč které jsme vyměnili ještě v ČR za polské zloté. Suneme se do spacáků a jsme rádi, že jsme pod střechou a že máme na batozích pláštěnky, protože začíná pršet.
23.10.2015 Den první : Nová Sedlica -> Kremenec -> Wielka Rawka -> Ustrzyzki Górne
Probouzíme se do ospalého vlhkého dne, snídáme a zkoumáme trasu dnešního úseku.
Počasí nevypadá nikterak příznivě, je zataženo a mokro, ale nám to vůbec nevadí. Jsme totiž zamilovaní optimisti, natěšení na další dobrodružství.
Snídani odkládáme na později a hned vyrážíme podzimně zbarveným listnatým lesem po červené na Skládku pod Kýčerou a Pakovu Kýčeru. Z korun starých listnáčů se ve větru ozývá jemné popraskávání, ale čím výš stoupáme, tím víc prší a bubnování kapek přehlušuje všechny zvuky lesa. Máme docela stažený půlky při pomyšlení na počet medvědů, před kterými nás varovali strážci parku. Tak se cestou nutíme do zpěvu, recitace a tleskání.
Není nijak zvlášť zima, zato dusno a vlhko, a na některých místech se vypařováním tvoří mlžné opary. Ještě že máme trackové hole, díky kterým si držíme solidní tempo i stabilitu. Rychle stoupáme strmými svahy na Kremenec (1221 m) kolem Slovensko-Ukrajinských hraničních kamenů.
Na Kremenci docela fučí, tak nasazujeme čepice a větrovky, rychle dlabeme sváču a raději hned pokračujeme v naší cestě po modré na Wielkou Rawku (1304 m). Cestou potkáváme malé dvojčlenné skupinky ukrajinských vojáků, kteří tu trénují fyzičku – přechody na čas. Zkoušíme se pověsit na jednu z dvojic ve stylu Dr. Stadlobera, ale nedaří se. Na Rawce toho moc nevidíme, je stále zataženo a mlha a fučí. Nedá se svítit, třeba budeme mít štěstí na jiném z dalších plánovaných vrcholků. Klesáme po modré do údolí Rzeczyna potoku a poslední asi 3 km rovně po asfaltce do vesničky Ustrzyki Górne, kde stavíme u místní hospody stan. Výhodou je, že před hospodou mají altánek a tak už dál nemusíme moknout a můžeme si v klidu posedět, uvařit a vše zalít místním pivem BIES.
24.10.2015 Den druhý : Ustrzyki Górne -> Tarnica -> Wolosate -> Ustryzky Górne
Probouzíme se do lehkého krápání a tak zvažujeme, zdali jít delší nebo kratší variantu výletu. Po rozmluvě s barmankou, která neumí skoro vůbec anglicky, zjišťujeme, že na vrcholcích hlásí zataženo s občasnými přeháňkami a silný vítr. Volíme tedy kratší variantu jen s jedním batohem. Zbytek věcí si po domluvě necháváme do večera ve vedlejší ubytovně. Po zaplacení 6 zlotých na osobu vyrážíme z Ustrzyk po červené směrem na Tarnicu přes Szceroki Wierch. Počasí zatím vypadá slibně, sluneční paprsky odhalují krásu holých kopců národního parku Bieszczady (Bieszczadzki Park Narodowy -PL). Radujeme se jak malí Jardové a hupkáme na Tarnicu (1346 m) po poměrně široké travnato-kamenné cestě. Je tu mnohem víc lidí, než v Bukovských horách (SK) nebo v Uzhanském národním parku (UA).
Kdybychom se rozhodli pro delší cestu, pokračovali bychom na Halič a pak spodem na Wolosate. Ale tím, že jsme šli jen nalehko a na obzoru se začalo zatahovat, sestupujeme kousek zpět pod Tarnicu a napojujeme se na modrou směrem do údolí, kde leží Wolosate. Z Wolosate do Ustrzyku je to ještě asi 8 až 10 km a bohužel se moc nedá jinak, než po asfaltu. Volíme tedy rychlejší a příjemnější variantu, autostop. Máme štěstí, protože nám zastavuje hned první auto, a tak si ještě můžeme za světla uvařit a posilnit se před místním vynikajícím folkovým koncertem.
25.10.2015 Den třetí : Ustrzyky Górne -> Polonina Caryńská -> Polonina Wetlińská -> Wetlina
Tentokrát se definitivně loučíme s Ustrzyky Górne a napojujeme se na červenou značku. Na cestu nám sice v nížině svítí sluníčko, ale cesta je poměrně rozblácená a před námi halí vrcholky hor rychle se valící mlžný opar.
Čím výš stoupáme, a řídne porost, tím rychlost větru na odhalených pahorcích zesiluje. V poměrně silném větru a mlze stoupáme na Poloninu Caryńskou (1234 m), pak dál po hřebeni do nejvyššího místa v 1297 m.
Při sestupu do údolí Brzegy Górne se kocháme nádhernými výhledy, když tu a tam slunce prosvítí mračna, ale jde jen o poměrně krátké momenty – bohužel. Na parkovišti se nikterak dlouho nezdržujeme a pokračujeme na protilehlý hřeben Poloniny Wetlińské, ke Schronisku Puchatka (1228 m). Zdá se nám, že se ještě víc ochladilo a že poryvy nárazového větru zesílily. Jsme vděční za rukavice a čepice a za možnost občerstvení v potemnělé chatě, kde narážíme na skupinu asi patnácti jeptišek ve vlněných punčochách a kutnách. Jak tak popíjíme čaj a kradmo je pozorujeme, přemýšlíme, jestli tohle má být jejich cesta pokání nebo boží oběť. Kousek od chaty míjíme Husiakovu skálu a dál po červené stoupáme širokou rozblácenou cestou na Srebrzystou Przelecz (1253).
V mlze na nás vykukuje jen pár kamenů skal Hnatowe Berdo. Ze Szare Berdo scházíme u Przelecz M. Orlowicza na žlutou směr Wetlina, kde se pokusíme najít ubytování. Až za tmy nalézáme Schronisko Pod Wysokou Poloninou. V kempu nás vítá syn majitele, mladý, sympatický cestovatel a sportovec s výbornou angličtinou. Stavíme stan a pelášíme do chaty do sprchy a na dlabanec. Připadáme si jako školáci když s potutelným úsměvem popíjíme domácí kakao, nejlepší, jaké jsme kdy v životě pili, a cpeme se jablkovo-tvarohovými lívanci (lívanec = racuch). To je alespoň sladká odměna po výkonu!
26.10.2015 Den čtvrtý : Wetlina -> Jawornik -> Riaba skala ->Lúka Medovej Baby -> Nová Sedlica
A je to tu – náš poslední den dovolené nás vítá sluncem a poměrně strmým tříkilometrovým výstupem na Jawornik (1021 m). Celá cesta po zelené přes Poportnu až k Riabý Skale (1199 m) je nádherná, vede hlubokým listnatým lesem s občasnými paloučky plných borůvek. A tak mlsáme o 106.
Od Riabý Skali pokračujeme po modré pohraniční stezce směr Czertez (1070), ale jen do sedla k rozcestí, kde se napojíme na žlutou, abychom po holých hřebenech po modré sešli na Lúku Medovej Baby. Je tu asi 7 metrová dřevěná socha Žofie Maťašovské, která se tu v kraji téměř 25 let usilovně věnovala včelařství a její med prý odebírali jak perníkárny v Pardubicích, tak čokoládovny v Kolíně. Kromě ní tu také nacházíme i funkční srubový včelín, ale moc včel tu nevidíme…
Dál už naše cesta není zdaleka tak příjemná jako doposavad, protože se line až do Nové Sedlice vzdálené 8 km po asfaltce. I když máme pohodlné trekové boty, šlapky pořádně pálí a začínají se ozývat mozoly a celková únava. Konečně, asfaltové peklo končí a nacházíme našeho Soplíka zaparkovaného tam, kde jsme ho nechali. Vyjíždíme asi v 16h (cestou zastavujeme jen u Ružomberoku v salaši Krajinka, kde nakupujeme čerstvé sýry, brynzu, a korbáčky) a dojíždíme do Nového Města na Moravě asi ve 2h ráno, 27.10.
No a co říci závěrem? Byl to úžasný výlet, s krásnou a divokou přírodou (zejména Bukovské hory). Škoda jen, že dovolená nebyla delší, určitě bychom ještě pochodili po ukrajinské straně Karpat, kam nezavítá tolik lidí.
