Road trip Francie 5/5

On the road: Francie #1

Zvoní mi telefon, na drátě je Šémič a povídá „máme auto, můžeme jet na trip“ a tak teda jo. Byl to tak trochu náš plán, ale auto nebylo a já už si pomalu začínal hledat jinou alternativu prázdninového výletu. Dokonce jsem před několika dny koupil letenku Berlín –Toulouse za 5 EUR, na září. V Berlíně jsem ještě nebyl a kluci říkají, že je to tam fajn. Takový lowcost trip se stopováním by asi nebyl špatný, napadlo mě. Teď je ale všechno jinak. Šéma koupil tranďáka a my můžeme vyrazit na roadtrip do Francie. V plánu jsou hory v Chamonix a když vyjde počásko, tak možná i Mont Blanc. Určitě chceme nějaké vysokohorské treky a traily. Botky na běh beru s sebou, protože na takových kopcích si za barákem prostě nezaběhám a mě běhat baví, hlavně po kopcích, a za to všechno může Kilian a Emelie a Laura a prostě spousta dalších, které poctivě sleduji na instagramu a fb. Po Chamonix budeme pokračovat na jih po lezeckých oblastech. Johny, Tomáš a Jindra mi předali spoustu cenných rad, informací a průvodců, za což jim moc děkuji. V hledáčku máme Ceuse, Saint Julien, Orpierre a Ardeche. V záloze máme ještě pár dalších lokalit, ale to bychom tam mohli trávit měsíce a na to nemáme čas, no čas by byl, ale dovolená v práci ne, což je škoda. A aby toho nebylo málo, bereme i surfy, protože Soustons a jihozápadní francouzská meka surfingu bude skoro na dosah, takže tak.

Vyjíždíme (1. den)

Pobalit všechny věci dalo docela zabrat, když chce člověk provozovat spoustu činností jako vysokohorskou turistiku, lezení, surfování apod. a nechce se jen válet někde u vody a zewlovat. Auto je ale dost veliké a díky super mobilní posteli máme dostatek úložného prostoru.

Vyrážíme směrem na Prahu, Rozvadov, Norimberk, Heilbronn, Basilej, Annecy a Chamonix. Tam je naše první zastávka na několik dní. Cestou se zastavujeme ještě v Decathlonu, kde Šéma kupuje luxusní kempingový set. Ten obchod prostě stojí za to a navíc, ve Francii je skoro na každém rohu, s podobnými cenami a mnohem širší nabídkou 😀

Chamonix – Mt. Buet a Mont Blanc (2. – 4. den)

V Chamonix nás přivítalo deštivé počasí, no spíš proměnlivé počasí s občasnými přeháňkami. Měli jsme vybraný trail na Mt. Buet (3.096 m). Naší základnou bylo parkoviště ve Vallorcine hned u začátku trailu. Zvolili jsme variantu na lehko a rychle a v podstatě to bylo naše první seznámení s trailovým během ve vysokých horách. Dostali jsme se do sedla Col De Salenton (2.526 m), kde jsme to otočili a pokračovali zpět, protože po sněhu a za deště jen v botaskách to na vrchol Mt. Buetu nemělo smysl.

Z Vallorcine jsme přejeli do vesničky Les Houches, která je jedním z výchozích bodů pro trek na Mont Blanc. Auto jsme nechali na parkovišti hned u lanovky Bellevue, která nás vyvezla do sedla ve výšce 1.800 m. Zpáteční jízdenka lanovkou pro dospělou osobu vyšla na 17 Eur. Ze sedla Bellevue je v létě možnost pokračovat vláčkem až do Nid d’Aigle, výchozího bodu pro tzv. normálku (Normal Route / Gouter Hut Route) na Mont Blanc. My volíme variantu po svých a jdeme ze sedla Bellevue krásným trekem na Nid d’Aigle (2.372 m). Jdeme na těžko, v batohu si neseme stan, spacáky, mačky, cepín, vodu na dva dny a trochu jídla (což jsme lehce podcenili).

Z Nid d’Aigle, kolem kterého se hemží spousta turistů, pokračujeme k chatě Tete Rousse (3.167 m), kde je zároveň poslední oficiální možnost stanování. S vyšší nadmořskou výškou a zátěží na zádech postupně klesá i naše tempo.

K chatě Tete Rousse se dostáváme kolem páté hodiny a řešíme dilema, jestli vystoupit až na Refuge du Goûter (3.815 m), nebo zůstat a postavit stan. Na Gouteru je jedinou možností rezervace ubytování za 55 EUR/osobu, což vzhledem k nepříliš optimistickému výhledu počasí na následující dny vyhodnocujeme jako zbytečnou investici a zůstáváme na Tete Rousse. Pohled na kamenitý plácek s vědomím, že budu ležet jen na alumatce, slibuje skvělou noc.

Pokus o vrchol MB je z hlediska předpovědi počasí nereálný, ale výstup na Gouter určitě zkusíme. V noci skoro nespíme, fouká vítr a kameny pod zády o sobě dávají neustále vědět. Vstáváme ve 4.00 ráno, balíme ty nejnutnější věci a s čelovkami vyrážíme do tmy. V kopci nad námi už jsou vidět světélka prvních turistů. V údolích pod námi vidíme krásně osvětlené a zářící vesničky. Orientace je trochu horší, ale myslíme si, že máme dobrý směr. Po přechodu sněhového pole začíná kamenité stoupání a zhruba 600 metrový skalní výstup, nad kterým stojí chata Gouter (3.815 m). Přijde mi to jako docela náročný terén. Postupujeme přímo nahoru po jakoby vyšlapané cestičce, která téměř splývá s okolním kamenitým terénem. Co mě trochu zaráží je, že nevidíme turistické značky. S výškou přibývají i docela náročné kamenité úseky, ale hřebínek je to krásný a baví nás to. Pořád čekám, kdy přijde ten obávaný úsek, známý Grand kuloár, přes který musíme traverzovat. Padají tam kameny a člověk musí být rychlý a ostražitý. S rozedněním a po cca 2 hodinách výstupu nám v místech, kde už to nevypadá schůdně, začíná docházet, že jsme trochu mimo. Na druhé straně kuloáru vidíme pohyb prvních sestupujících horolezců a nás čeká traverz obávaným kuloárem asi o 300 – 400 metrů výš, než normálně. Místo 20 vteřin přeběhu mi to trvá asi 15 minut, občas prolítne nějaký kamen, ale zvládáme to s čistým štítem. Aby toho nebylo málo, je před námi ještě jeden menší úsek s malými ledovými plotnami. Tam mi teprve začíná docházet, co se vlastně děje. Nepříjemné pocity a strach o sobě už dávají vědět. Je to sice jen kousek, ale při pohledu dolů do kuloáru a na drolící se suťoviště tam prostě nechceš být. Mám špatnou chvilku. Šéma seká cepínem do ledu a dělá si stupy na nohy. V duchu doufám, že to dá, že nesjede dolů. K tomu všemu na nás řve ještě nějaký francouzský gaid, co tam ku*va děláme, a mocnými gesty ukazuje, že máme jít k němu na cestu. Borec asi nechápe, že se o to právě snažíme. Šéma už je v cajku a teď je řada na mě. Nemůžu se tam zdržovat, dole pod námi začnou přecházet lidi a sypat jim kamení na hlavu není zrovna nejlepší. Asi zažívám tu nejhorší chvíli v horách, uvědomuji si vážnost situace a naši hloupost. Cepínem si dělám stupy stejně jako Šéma přede mnou, znova a znova sekám do ledu a pomalu se přesunuji k bezpečné vyznačené stezce. Dali jsme to. Ke Gouteru už to byl jen kousek po zajištěné cestě. Vyšlápli jsme na sněhové pole a s výhledem na přicházející mračna to otáčíme a vyrážíme zpět. Sestup je rychlý a asi za hodinku už balíme stan na Tete Rousse.

Za silného větru a deště rychle sestupujeme k vláčku na Nid d’Aigle, kupujeme ticket a sjíždíme k lanovce Bellevue. Balíme věci, opouštíme Chamonix a vyrážíme směrem na Gap, vstříc dalšímu dobrodružství ke skalnímu masivu Ceuse.

S odstupem času, tříděním myšlenek a vzpomínek na Grand Culoar si uvědomuji, co všechno se mohlo stát, proč jsme se tam dostali a co jsme měli udělat proto, abychom se podobné situaci vyvarovali. Faktorů bylo více, možná zbrklost, natěšení, výzva, neznalost, naivita, od každého asi trochu. Jedno vím ale jistě, a to, že pro příště už budu k horám přistupovat trochu jinak..

Cestou zastavujeme v Grenoblu, městě ležícímu na úpatí Alp, obklopeném hradbou tří pohoří – Vercors, Belledone a Chartreuse. V roce 1968 město hostilo Zimní olympijské hry a dnes je označováno za vědecké centrum Evropy. K zajímavostem určitě patří nejstarší městská lanovka Evropy k pevnosti Bastille.

Ceuse a Orpierre (5. – 8. den)

K masivu Ceuse jsme dorazili v pozdních večerních hodinách. Navigace nás dovedla na luxusní parkoviště do sedla Col des Guerins, ze kterého to bylo ke skále po turistických stezkách asi 50 minut chůze a docela do kopce. K dispozici jsou dva parkáče, ten hlavní je na konci silnice a je tam fontána s luxusní pitnou vodu a trochu punkové záchody. My jsme zůstali na parkovišti asi 200 m pod sedlem, kde byl větší klid. Sluníčko vysušilo všechny mokré věci z Chamonix a po obídku jsme vyrazili ke skále. Dle průvodce coronn.com je masiv Ceuse považován za nejlepší skálu v Evropě, která nabízí skvělé lezení a úžasné výhledy do okolní krajiny. Přístup je náročný a v podstatě tu kromě lezení nic moc dalšího není. Lezení v Ceuse patří k těm těžším a lze si vybrat téměř z 500 cest, jejichž počet díky potenciálu, který tento masiv skýtá,  neustále narůstá. Díky průvodci jsme se docela jednoduše zorientovali a našli si několik hezkých cest. Lezli jsme v sektorech Thorgal a Face du Rat.

Díky vysoké nadmořské výšce a pofukujícímu větru bylo lezení možné po celý den. Sluníčko svítilo a my si užívali první francouzské lezení na vápně.

Druhý den pokračujeme v lezení ve stejných sektorech, protože cest bylo hodně a nám se tam líbilo.

Přístup: Z Gapu směrem na Sigoyer a pak do sedla na Les Guerins.

Lezecký deníček:

Průvodce k lezecké oblasti je dostupný na stránce czechclimbing.com

8.4. Sektor Thorgal: cesty 18. – 22. (5c – 6b)

8.5. Sektor Face de rat: cesty 1. – 3. (5c – 6a)

Našim dalším cílem byla voda, ale ne ta na pití, nýbrž ta ke koupání a umytí. Dvakrát jsme nebyli úspěšní, poprvé to byl nějaký rybářský rybník a podruhé zas vyschlé jezero. Úspěch přišel až kousek od vesničky Orpierre, kde jsme za 3 Eura vyzewlili několik hodin u luxusního koupáku a konečně dali pořádnou sprchu.

Vesnička Orpierre mě zaujala zejména krásným historickým zázemím a skvělou dostupností skal. Z parkoviště ve vesnici to bylo asi 5 minut chůze ke skalnímu masivu Cascade a pohled na městečko obklopené skalami téměř ze všech stran byl prostě úžasný.

V Orpierre jsme lezli dva dny v části Chateau a konečně padly i dvě „vícedélky“. Frantíci to měli neskutečně odjištěné, někdy možná až přejištěné. Borháky a nýty byly 1 až 1,5 m od sebe 😀 takže na jednu 30m cestu bylo potřeba trochu víc expresek.

Lezecký deníček:

oblast Chateau, Orpierre

Sektor „Racines du Ciel“ cesty Palmer 5b, Think Punk 5b, Les racines du ciel 6a.

Sektor „Anticlinal“ Le piton inconnu L1/5b, L2/5c, Le Cimetiére des Éléphants L1/5, L2/6a.

Sektor „Devers 2“ Y’a plus de limites 6b (Šéma).

Po 4 dnech lezení přišel zasloužený a nutný odpočinek. Prsty dostávaly slušně zabrat a ostré vápno, zejména v Ceuse, nám na prstech zanechalo své odkazy.

Avignon – Pont Du Gard – Nimes – Pont du Diable – Bezieres – Lac Du Salagou (8. – 10. den)

Po dopoledním lezení v Orpierre přichází čas na trochu kultury a historie. Začali jsme podvečerní prohlídkou města Avignonu. Následovaly historické památky Avignonský most a Papežský palác. V podstatě jsme prošli celé historické centrum Avignonu, které lemuje spousta luxusních obchůdků a restaurací.

Z Avignonu jsme přejeli na Pont du Gard – akvadukt, který je s výškou 49 metrů a délkou 274 metrů považován za jeden ze zázraků římské stavební techniky. Tato unikátní památka je zapsána na seznamu UNESCO. Prohlídku jsme dali brzy ráno a užili si most bez davů turistů.

Následovala prohlídka města Nimes, kde jsme obešli gladiátorskou arénu, nakoupili v Carrefouru a vyrazili na koupačku k Pont du Diable. Na tomto místě už jsem kdysi byl a je zajímavé především díky skalní soutěsce nad vodou, dvěma mosty a lokální omladinou skákající z útesů do vody kolem proplouvajících lodiček s turisty. K vidění byly skoky i z obou mostů, při kterých se tajil dech. My jsme taky zaskákali, ale jen z několika bočních skalních výstupů 😀

A jelikož jsme byli na jihu Francie, v místě známém vínem a vůní levandule, vyrazili jsme navštívit Damiena. Najít ho dalo docela zabrat, ale s pomocí místních jsme úspěšně dorazili do cíle. Zahráli jsme pétanque, grilovali, lehce popili a zavzpomínali na minulá léta, kdy Damien byl ještě přítelem mé sestry a my strávili spoustu skvělých chvil jak ve Francii, tak u nás v Nováči v ČR.

Kolem Montpellier je spousta zajímavých míst. U vesničky Moureze jsme měli tip na pěkný trailový okruh Cirgue de Moureze. Z vrcholu je skvělý pohled na jezero Le Salagou a okolní krajinu. Okruh měl kolem 10 km a běželo se skvěle a rozhodně to stálo za to. Následně se přesouváme k jezeru a užíváme trochu relaxu, plavání a opalování před posledním lezením.

Teď už je nám jasné, že surfy vezeme zbytečně, všechno utíká strašně rychle a pokračovat dalších 800 km na západní pobřeží Francie už nemá smysl. Na poslední 3 dny proto vyrážíme do oblasti Ardeche a jak jinak, než za lezením.

Ardeche (11 – 13. den)

Ardeche nabízí téměř vše, co by člověk mohl požadovat od lezecké dovolené. Protékající řeka Ardeche zde vytvořila úžasné soutěsky a hluboké kaňony. Ardeche je rozsáhlá oblast a dost populární mezi turisty. Rozhodně to bylo vidět na okolních kempech, které byly doslova narvané německými turisty. Konec srpna asi nebyl zrovna nejlepší pro lezení, ale dalo se. Našli jsme úplně volné parkoviště asi 8 minut pěšky od skalní oblasti Chaulet a Chaulet beach. Pro nás naprostý luxus. Kombinace lezení a koupání v řece protékající přímo podél skal byla naprosto ideální. Lezecké cesty byly všech obtížností a my si mohli vybírat. Padlo i několik vícedélek a za mě to bylo asi nejlepší lezení celého tripu.

 

 

 

Lezecký deníček:

2.1. Chaulet
Šéma: Lucante 5c, Un béret basque 6b
Klokan: Lucante 5c, Silence on ouvre 5c

2.2. Chaulet
Šéma a Klokan: Premiére émotion 5b

2.3. Chaulet
Šéma: La javanaise 6a, Les oreilles rouges 5c, 6a
Klokan: Sachez croiser (botanická cesta) 5c, 5a, Les oreilles rouges 5c (1. část)

2.4. Chaulet
Šéma: Tricostéril 6a, Fils prodigue & Filckovi prodigy 6b

2.5. Chaulet
Šéma: L’orage 4c, Alfond 6b, Pince Oreille 5c
Klokan: L’orage 4c, Alfond 5c

A nakonec přidávám ještě stylovou momentku z večerní chvíle u vínka a tabáčku, kultura musí být.

Celkové náklady a rozpočet (za 2 osoby)

Cesta: ČR – Praha – Plzeň – Norimberg – Heilbronn – Karlsruhe – Basilej – Bern – Fribourg – Vevey – Montreux – Martigny – Chamonix – Gap – Sygoier – Col du Guerins – Orpierre – Avignon – Pont du Gard – Nimes – Saint Jean de Fos (Pont du Diable) – Lieuran-Cabrières – Moureze – Le Salagou – Ardeche – Valence – Chambery – Annecy – Ženeva – Bern – Basel – Karlsruhe – Norimberg – Praha – ČR

• Volkswagen Transporter: cca 12 tis. Kč (nafta, známka Švýcarsko, poplatky dálnice Francie)
• Jídlo: cca 4 tis. Kč (potraviny, nějaká ta restaurace, vínko, zmrzlina apod).
• Ostatní: cca 2 tis. Kč (lanovka + vlak v Chamonix, vstupy a parkoviště Pont du Gard, Pont du Diable)

Celkem za jednu osobu: cca do 9 tis. Kč.