Klokan a Kiwi 5/5

#39 Měsíc červen 6/2018: Rangitoto & Mototapu islands
Na doporučení Roba jsem vyrazil prozkoumat dva ostrovy kousek od Devonportu. Na vulkanický ostrov Rangitoto mě dovezla ferry za cca 20 minut přímo z Devonportu. Zpáteční lupen stál 33 $. Výlet jsem pojal sportovně a kromě Rangitota jsem měl v plánu oběhnout i sousední ostrov Mototapu. Ačkoli byly oba ostrovy téměř u sebe a dělil je jen opravdu malý most, každý byl zcela odlišný. Rangitoto je starý zhruba 600 let a jde o nejmladší sopku na Novém Zélandu. Cesty a traily byly vesměs po lávových pěšinách. Buší jsem vyběhl až na samotný vrchol (259 m) s parádním výhledem na Auckland a okolí. Úplně mi to připomnělo vulkanický ostrov La Palma (Kanárské ostrovy). Pobřežní trail byl hodně technický a s pěkně ostrými kameny. Sousední ostrov Mototapu byl absolutním opakem. Ostrov starý více než 178 mil. let býval hustě osídlen Maori a mimo to byl vojenskou základnou během 2. světové války. Místo lávových stezek tu dominovaly otevřené travnaté planiny, na kterých se pásly krávy a ovce. Trailové stezky byly podmáčené a mnohdy s vysokým trávním porostem. Několikrát jsem probíhal stádem pasoucích se krav, což rozhodně nebylo příjemné. Skoro jako by se jim nelíbilo, že jsem jim běhal v rajonu. Určitě šlo o zajímavou zastávku během mého končícího pobytu na NZ.

#38 Měsíc červen 6/2018: Corromandel Forest Park
Z Taranaki jsem zamířil rovnou do města New Plymouth, kde jsem se chtěl trochu prohřát na pláži. V centru jsem se tak zamotal, že jsem nakonec dojel až k Waiwakaiho River Mouth Carpark, kde jsem si krom příjemné pauzičky na jídlo dal i pěkně studenou sprchu hned u pláže. Po rychlém obědě jsem to nasměroval do města Te Kuity, kde jsem promyslel svůj další cíl. Měl jsem na výběr ze dvou variant, buď zatočit na západ do surfařské meky Raglanu, nebo pokračovat na sever do Corromandel Forest Parku. Počasí nakonec rozhodlo a nasměrovalo mě k Pinnacles Tracku do Corromandelu. Trailrunning zvítězil nad surfingem, což jsem zpětně vyhodnotil jako dobrou a správnou volbu. K přespání jsem vybral freedom camping spot ve městě Ngatea, což znamenalo nějakých 350 km a 4 hodiny jízdy z New Plymouth. Ačkoli byl freedom spot v podstatě uprostřed města, bylo to klidné a pohodové místo. Krom mě zde kempilo asi pět dalších aut. K dispozici byla pitná voda a opravdu luxusní záchody, které mi během potřeby zahrály písničky. Chytrý automat uvnitř mi dokonce radil, že si mám například uzamknout dveře :D. V mlhavém raním oparu jsem dojel k začátku Pinnacles treku a měl jsem opravdu štěstí, protože jsem chytl poslední den s opravdu parádním počáskem. Dokonce jsem mohl zkombinovat dva treky se závěrečným brodem přes řeku. Jednoduše řečeno, užil jsem si parádní den v Corromandelu a také pravděpodobně můj poslední trailrunning v novozélandských horách.

#37 Měsíc květen 5/2018: Taranaki trails
Počasí se konečně zlepšilo. Předpověď slibovala tři hezké dny a na to jsem přesně čekal. V Opunake jsem punkoval na free spotíku u jezera celkem dvě noci. Brzy ráno jsem odmrazil přední sklo a vyrazil k Dawson Falls, kde jsem měl v plánu trekový okruh s variantou přespáním na Syme Hut. Ta leží skoro ve dvou tisících metrech nad mořem, hned pod Fanthams Peak. Bohužel jsem se nedovolal na DOC Visitor Centre a neměl jsem aktuální informace o podmínkách v horních pasážích treku. Co jsem ale věděl, že nahoře bude sníh. Už po příjezdu k začátku treku jsem měl tušení, že horskou stezku Upper Lake Dive Track vedoucí k rozcestí a Summit treku na vrchol Fanthams Peak bez potřebného vybavení nezvládnu. Přiklonil jsem se tedy k alternativě prostého výstupu na lehko alespoň pod vrchol, k začátku strmého Summit treku. První kilometry byly vlhkým pralesem. Od Hooker Shelter následoval trail pokrytý sněhem. Nakonec jsem se nedostal ani ke křižovatce stezky Upper Lake Dive Track a Summit Track vedoucí k vrcholu Fanthams Peak a horské chatě Syme Hut. Tady už to nebylo jen na botky s čepicí na hlavě. Podmínky byly na mačky s cepínem, které jsem bohužel neměl. Otočil jsem to zpět a došel na privátní chatu Kapuni Lodge, kde se mi zas trochu zlepšila nálada. Mlha ustoupila a odkryla mi parádní pohled na majestátní vrchol sopky Mt Taranaki.

Po návratu jsem rychle sedl do auta a přejel k North Mount Egmond Visitor Centru, kde jsem měl vybraný další trail, po Translator Road k horské chatě Tahurangi Lodge. Opět šlo o trail sněhem, tentokrát už od samého začátku. Cesta byla ale rozhodně v lepší kondici. Asi v půlce jsem si uvědomil, že mlha opět ustoupila a mě se naskytly úžasné výhledy jak na samotnou Mt Taranaki, tak na peřinu mraků všude kolem mě. Dokonce byly vidět i vrcholy Mt Ngauruhoe, Mt Tongarira a Red Crateru Národního parku Tongarira, kde jsem popobíhal v říjnu minulého roku během své cesty na jih. K chatě jsem se dostal celkem v pohodě, užil si parádní výhledy, ale k summitu to bylo opět na mačky s cepínem. Jednodenní výstupový duatlon jsem zakončil přespáním v hodně chladném free kempu Mangaoraka kousek pod DOC Visitor Centrem, kde mi dělal společnost Posum číhající ve větvích stromů nad autem.

Paní ve Visitor centru mi sdělila, že pokud chci vidět sopku v plné své kráse bez zahalení mračny, měl bych na svůj třetí plánovaný výstup vyrazit hodně brzo ráno. Na náznak sedmé hodiny ranní, usměvavě přikývla. Tou dobou už bych měl být na treku. To se mi bohužel nepovedlo, protože byla taková kosa a tma, že jsem se ze spacáku přikrytého peřinou vyhrabal teprve před sedmou a čekalo mě opět rozmrazování předního skla a k tomu ještě 40 km jízdy autem. Svižným poklusem po trailu jsem ale manko smazal a zhruba za hodinu jsem byl u chaty Pouakai Hut. Po hřebeni jsem doběhl až k profláklému foto spotu u jezírka s opravdu fantastickým výhledem na vulkán se zasněženým kráterem. Počasí vyšlo parádně a moje čekání v surfařské vesničce se vyplatilo.

#36 Měsíc květen 5/2018: Taranaki
Další zastávkou měla být sopka Mount Taranaki. V aplikaci WikiCamps jsem si vybral freecamp Te Ngutu O Te Manu, kousek od vesničky Kaponga, která je takovou vstupní branou k Mt. Taranaki z jižní strany a k vyhlášeným vodopádům Dawson Falls. Počasí mi nicméně nepřálo a byl jsem donucen trochu pozměnit plán. V kempíku jsem sice přespal, ale úplně sám a ve strachu, že z té promáčené louky ráno ani nevyjedu. Vyjel jsem a celkem v pohodě. Místo k hoře, neustále schované v deštivých mracích, jsem zamířil do surfařského městečka Opunake. Našel jsem fajnové freečko u jezera, kde jsem nechal auto, a prošmejdil město po svých. Objevil jsem sportovní centrum, kde jsem si dal po několika dnech pořádnou teplou sprchu (2$). Prošel jsem pobřežní stezičky s parádními výhledy na rozfoukané Tasmánské moře a na několik hodin zakotvil v místní knihovně. Předpověď počasí nevypadá příznivě a je otázkou, jak dlouho tady zůstanu.

Booking.com

#35 Měsíc květen 5/2018: Cesta na sever
Můj čas na Jižním ostrově vypršel a nastal čas k přesunu na ostrov Severní. Po práci jsem si pobalil již nachystané věci a zásoby navařeného jídla z předchozího večera a v podvečer vyrazil do free kempu u Pictonu. Jelikož jsem přijel trochu později, než jsem původně plánoval, kempík byl již plně obsazen. On to v podstatě ani kempík nebyl, ale jen několik parkovacích míst u hlučné silnice. Přiklonil jsem se tedy k alternativě a přejel několik stovek metrů dál do kempu „Old School“, kde jsem za 5 $ přespal na klidnějším místě. Ráno v osm jsem už byl na lodi a plul do Wellingtonu.

Wellington by si zasloužil více času, ale ten jsem ve svém plánu už neměl. Hned po připlutí jsem zamířil do čtvrti Mount Victoria, kde jsem marně hledal nějaké free parkovací místo. Navigace mě dovedla až pod kopec Mount Victoria, který jsem během návštěvy hlavního města nemohl vynechat. Místo běžeckých bot jsem zvolil turistický style a vyšlápl si kopec ve skatekách a mikinou s kapucí na hlavě. Výhled byl skvělý a traily všude kolem taky. Trochu jsem litoval, že jsem chytl pár dní předem rýmičku a celý výšlap prosmrkal.

Z Mount Victoria Lookout jsem zašel na vyhlášenou Cuba Street. Hned na rohu ulice mě přemohla chuť na shushi a musel jsem si dát 8 kousků za bezkonkurenční „friday deal“. Poslední sushi jsem měl v Christchurch po příletu z Austrálie, ale tahle varianta smoked salmon & avocado mi chutnala ještě víc. A když už jsem byl v tom hlavním městě, tak jsem musel i na pořádný kafe. Šálek black coffe jsem si vychutnal v podniku  Prefab Cafe a byla to dobrá investice.

Z Wellingtonu jsem vyrazil ještě před setměním do free kempu Waikawa Reserve. Měl jsem v plánu proběhnout jeden okruh v horách, s částí trailu Te Araroa. Abych to upřesnil, Te Araroa Trail vede od severního mysu Cape Reinga na Severním ostrově přes celý Nový Zéland až do městečka Bluff na jihu Jižního ostrova. Trail v celkové délce 3 000 Km byl oficiálně otevřen v prosinci 2011. A jak bych to tak nějak zhodnotil. Bahno trail, all the way. Byl to takový test odolnosti, zejména té morální. Ještě před chatou Waiopehu Hut (10 km) jsem několikrát zajel po kotníky do bahna a byl jsem rozhodnutý, že to na hutu otočím zpět. Trail byl podle očekávání samé blato, což mi potvrdil i lokál, kterého jsem potkal na parkovišti ještě před startem. Po krátké analýze výstupu a zbývající části loopu přes „open ridge“ jsem se nakonec během rychlé sváči na hutu rozhodl pokračovat dál a dokončit, co jsem začal. Bahna neubylo, spíše přibylo, zejména na otevřeném hřebeni s vysokou trávou. Nicméně jsem nelitoval a po 5 hodinách spíš rychlého hiku jsem byl zpět.

Pro noční stopover jsem si vybral kemp Mount Lees Reserve. Nebyl zadarmo, ale za pěkných 5 $ bylo spoustu muziky. Summer house s kuchyňkou, křesly, pitnou vodou a rychlovarnou konvicí za to rozhodně stál. Chybělo tomu jenom to léto. Majitel mi doporučil procházku hned za barákem, a tak jsem si proběhl ještě Bushwalking trail, kde bylo spousta parádních stromů.

#34 Měsíc květen 5/2018: Motueka
V Motuece jsem nakonec zůstal 5 týdnů a tím hlavním důvodem nebyla práce, ale dobrá parta lidí. Kromě dalšího českého gangu „Riwaka bros“ jsem v práci potkal týpky z Německa, Francie, Izraele, Uruguaye včetně jednoho kluka ze Somálska a pár rodilých kiwáků. Nicméně početně převažovali zas Češi. Poslední dva týdny jsem už zase bydlel a nemusel trávit chladné noci v autě. Ubytování jsem našel přímo v Motuece. Měl jsem svůj vlastní pokoj a zas to byla pohůdka, když si člověk mohl dát po práci teplou sprchu, v klidu si uvařit v kuchyni a natáhnout se na postel.

#33 Měsíc květen 5/2018: Motueka
Když nemakám, tak vařím, jím, běhám a stříhám videjka. Během cest po Jižním ostrově jsem proběhal a prochodil spoustu trailů a také vylezl na hodně kopců. Sentinel Peak byl jeden z těch náročnějších a zpětně jej považuji za jeden z top dobrodružných výstupů. Psal jsem o něm v příspěvku #19 Měsíc únor 2/2018: Masochistický Sentinel Peak a hitparádní Mt Armstrong.

#32 Měsíc květen 5/2018: Motueka
Makám a spím v autě. V Motuece jsem zůstal trochu déle, než jsem původně zamýšlel. V práci jsem začal svůj třetí týden a vypadá to, že tu ještě chvíli zůstanu, snad. Člověk ale nikdy neví. Zatím je to nejhorší práce, kterou jsem asi měl. Někdy mě to docela baví, když stroje fungují jak mají. Někdy mě to ale pěkně *ere. V hale je několik typů mašinek a každá je trochu jiná. Nejhorší je „jednička“ a „dvojka“. Dva týdny jsem se jim úspěšně vyhýbal a dělal jsem jen menší kiwi krabice. Dneska mě ale přesunuli na ty dvě nejhorší, snad jen dočasně. Kluci postupně odcházejí a přicházejí noví. Je asi otázka času, kdy se rozhodnu odejít i já 🙂

Podzim je v plném proudu a celkem se ochladilo. U kluků na baráku si pořád můžu uvařit, zasurfovat na netu a dát si teplou sprchu. Pokojík už ale nemám a spím zase v autě. Občas je to punk. Kousek od práce mám jedno „secret“ místo, kde spím pár nocí v týdnu. Když potřebuji vařit, jedu do Kaiteriteri.

#31 Měsíc duben 4/2018: Motueka
V Motuece jsem se opět potkal s Martinem a taky s Peťou. Večer jsme to vzali na pivko do Marahau. V místní kavárně Park Café, hned na začátku národního parku Abel Tasman National Park, se do konce dubna konaly hudební živé koncerty. Tenhle luxusní podnik vlastní borec z Česka. K dispozici byl open mike a každý si mohl zahrát. Hudba byla parádní.

Martin začal makat v Motuece ve fabrice na krabice a hned ráno jsem tam vyrazil s ním se poptat na místo. Přišel jsem, viděl jsem, zeptal se šéfa na místo a v osm ráno už jsem stál u stroje. Měl jsem prý štěstí, protože dva kluci nepřišli do práce. Tohle byla zatím nejrychlejší práce, kterou jsem na Zélandu našel. Momentálně mám za sebou něco přes týden a zatím to docela jde. Ve fabrice se vyrábí krabice na kiwi a na jablka. Je to pásová výroba, ale aspoň můžeme střídat několik variabilních činností. Ubytko jsem na přechodnou chvíli našel opět u kluků v Kaiteriteri, kde jsem bydlel v listopadu a prosinci, když jsem makal na stavbě. V Kaiteriteri jak kdybych se vrátil do starých kolejí. Zas jsem si začal vařit a vzrostla i spotřeba piv. Vlajka také zůstala, ale kluků tu ubylo. Zůstal jen Mates s Vencou a Lukášem. O víkendu se ukázal i Drobek, opět s rumíkem Krakenem.

#32 Měsíc duben 4/2018: Skyline Kitchen
Malá vzpomínka na kuchyň v Queenstown. Práce byla náročná, ale měl jsem se tam fajn. Jo a ten crazy boy z Austrálie je Matt :))

#31 Měsíc duben 4/2018: Avalanche Peak
Po promarněném slunečném dni a útrapách s autem jsem se pokusil o výstup na Avalanche Peak další den. Počasí už nebylo tak růžové a kromě sněhových úseků mě nahoře čekal pěkně silný vítr. A právě ten mi zabránil v závěrečném přechodu hřebínku k summitu. Co k tomu říct..

Booking.com


#30 Měsíc duben 4/2018: Zakletý Arthur‘s Pass
Ano, tak by se dalo nazvat místo, o kterém jsem už párkrát na svém blogu psal. Dvakrát mi nevyšlo počasí, když jsem tudy projížděl v prosinci na třešně a asi před 10 dny cestou na West Coast. Nyní se odehrálo něco úplně jiného. Ale pěkně postupně. Předpověď počasí slibovala jediný jeden opravdu slunečný den během chladného a deštivého týdne. A ono tomu opravdu tak bylo. Z Wanaky jsem to měl asi 500 km a cestu jsem si rozdělil na dva dny. Po jednodenním treku na Breast Hill jsem si dal pohodové 4 hodinky za volantem. Přespal jsem ve freečku na louce u cesty a ráno jsem to měl do cíle jen něco kolem 150 km, tzn pohodové dvě hodinky cesty. Po kafíčku ve Springfieldu jsem se cestou zastavil v Castle Hills, kde jsem koukl na impozantní vápencové balvany rozeseté po louce. Obloha byla téměř bez mraků, slunce svítilo a já už se viděl na Avalanch Peaku, jak tam sedím na vršku s proteinovou tyčinkou po svižném výstupu a užívám si výhledy na zasněžené vrcholky hor. Měl jsem to už jenom 21 km, když se to stalo. Kde se vzal, tu se vzal na silnici docela veliký kamen. Doteď ho vidím před sebou, jak tam pěkně ležel. Možná jsem mohl zastavit, možná jsem ho mohl objet, ale byla tam i naděje, že ho s trochu vyšším podvozkem, který má můj Chariot, zvládnu bez úhony přejet. Kamen jsem teda přejel, ale ozvala se rána. Když jsem koukl na podvozek, abych zkontroloval škody, olej už pěkně vytékal ven. V tu chvíli jsem věděl, že jsem asi v prd… Popojel jsem kousek dál a zaparkoval na odstavné ploše s krásným výhledem na zasněžené vrcholky hor. Mávl jsem na první projíždějící auto, aby mi týpci následně potvrdili, že se opravdu jedná o nádrž s olejem a že mám pravděpodobně smůlu. Pokusy o zastavení vytékajícího oleje lepící páskou také nevyšly a jedinou variantou bylo pobalit cenné věci, sednout k týpkům do auta a nechat se odvézt do Arthur‘s Passu, které bylo zároveň jediným místem se signálem na telefon. Tihle dva chlápci, mířící do stejného místa jako já, ale pracovně, mi opravdu moc pomohli. Obvoláváním pojišťovny a Road Assistance AA z kavárny jsme následně zjistili, že žádný Road Assistance od AA nemám a že moje pojištění odtah auta nepokrývá. Jedinou možností tak bylo obvolat nejbližší garáže v okolí, vyhledané přes „strýčka Googla“. V obou zvolených případech si řekli 500 za odtah. V tu chvíli jsem asi neměl na výběr a za dvě hodiny mě vezla odtahovka zpět do Springfieldu. Můj sen o Avalanch Peaku se rozplynul. V garáži mi to zvedli, prověřili škody a následně ihned opravili. Po dalších dvou hodinách smutného posedávání před servisem jsem byl o 650 dolarů chudší, ale opět s pojízdným vozidlem. Se západem slunce jsem dojel pod Avalanche Peak, kde jsem přečkal další chladnou noc.

 

#29 Měsíc duben 4/2018: Toulky
Po náročném víkendovém treku jsem zůstal v Glenorkách a přespal na krásném, odlehlém a tichém místě u řeky. Teplota spadla zas pod bod mrazu a byl jsem rád, že jsem měl po ruce jak spacák, tak peřinu. Těch posledních pár dní byla tady v horách hodně slušná zima a trochu jsem záviděl všem v Česku, kde o sobě dalo konečně vědět teplo a sluníčko. V Glenorkách jsem se chvíli poflakoval, vařil jídlo a relaxoval. Pak jsem vyrazil zpět do Queenstown navštívit kamarády ze Skyline. Naposled jsem si vyběhl po stezce Tiki k restauraci, kde jsem 6 týdnů pracoval, a jelikož tomu počasí přálo, dal jsem i vrchol Ben Lemonda. Cestou dolů jsem nemohl vynechat snad nejhezčí hřebenovku, kterou jsem v okolí Queenu našel. Byl jsem tam už po třetí a pokaždé to byl perfektní zážitek. Tenhle okruh bych doporučil snad úplně každému.

Další zastávkou byla Wanaka, kde jsem se konečně potkal s kámoškou Luckou. Od Srí Lanky uplynuly téměř tři roky, kdy jsme společně chillovali na surfhousu v Arugam Bay. Na doporučení kámoše Quentina jsem zamířil na Breast Hill u jezera Hawea. Ačkoli jsem původně zamýšlel dvoudenní trek s přespáním na chatě Pakituhi Hut, rozhodl jsem se pro jednodenní výstup s návratem zpět k autu. Opuštěné parkoviště kousek za Gladstone nevypadalo moc bezpečně a počasí také nevypadalo růžově. Co ale bylo hlavní, tak na další den mělo vyjít super nejlepší počasí v Arthur‘s Pass (500 km na sever), kde mi pořád chyběl již několikrát zmiňovaný Avalanche Peak. Zvažoval jsem postupný přesun zpět na sever a tohle byla prostě výzva. Moje cesta konečně nabrala nový směr. Po teplé sprše v kempu u jezera jsem si tedy pobalil pár svých švestek a vyrazil na dlouhou cestu zpět k Motuece.

Booking.com

#28 Měsíc duben 4/2018: Routeburn a Caples Track
Routeburn pro mě znamenal hodně. Byl to jeden z „Great Walks“, který jsem musel dát. No vlastně nemusel, ale chtěl jsem. V podstatě to byl taky první celý Great Walk na Jižním ostrově, který jsem doposud dal. Celý Routeburn je dlouhý 32 km a obvykle se chodí 2-3 dny. S převýšením kolem 1 300 m nejde o nic těžkého. Problémem může být akorát počasí a taky logistika přepravy. Nejedná se totiž o okruh, ale o trasu vedoucí přes pás hor. Vzdálenost mezi oběma konci je autem přes 300 km. Vzhledem k příznivé předpovědi počasí na 3 dny jsem zvolil kombinaci dvou treků s přespáním na horské chatě. Abych to upřesnil. Na první den jsem si naplánoval celý Routeburn s následným pokračováním po Caples treku na chatu Upper Caples Hut. Druhý den jsem chtěl dokončit Caples trek až k parkovišti Caples/Greenstone a stopnout si odvoz na začátek Routeburnu, kde jsem nechal auto. První den treku mi vyšel přesně na pátek 13. Nic zlého se mi ale nestalo, nebo o tom zatím nevím. Vyrazil jsem brzo ráno v 7:30 hod z parkoviště Routeburn Shelter (varianta trasy z Glenorek). V ranních teplotách kolem 0°C jsem svižným tempem došel na chatu Routeburn Falls, kde se objevily první náznaky sněhu. Celý další úsek vedoucí přes Harris Saddle až k chatě Lake Mackenzie Hut (cca 10 km) byl po zasněžené a ledové stezce. Pohyb byl obtížnější a trochu jsem tady ztratil čas. Batoh na zádech se spacákem, oblečením a jídlem mi taky zrovna nepřidal. Na chatě Howden Hut, která je cca 3,5 km před cílovým The Devide jsem nechal batoh a doběhl trek na lehko. S časem kolem 6 hod 15 min jsem byl nakonec spokojen, ale šlo by to i rychleji. Po návratu na Howden Hut jsem vyzvedl batoh a pokračoval po Caples treku až k chatě Upper Caples Hut. Tu jsem měl rezervovanou několik dní dopředu. V obchůdku Small Planet v Queenstown jsem si před odjezdem do hor vyzvedl klíče za 25 $. Oproti DOC chatám na trase Routeburnu, které byly zhruba 3x tak drahé a téměř plné, byla tahle skvělou volbou. Na chatu jsem došel až těsně před setměním, protože v závěrečném stoupání do sedla McKellar Saddle mi trochu došla šťáva. Celková vzdálenost dne byla 51 km. Na chajdě jsem se potkal se dvěma postaršími ozíky z Brisbane, kteří si zaletěli trempovat do hor na několik dní. Dorazili chvíli přede mnou a tak jsme společně rozdělali oheň a uvařili si večeři. Jelikož se jednalo o soukromou chatu, bylo tady úplně vše. Našli jsme tu i kafe, čaj a instantní ovesnou kaši. Pivko, víno ani ostrá nebyly a tak se šlo spát brzy.

Druhý den jsem vyrazil trochu později, ale opět svižným tempem k parkovišti Greenstone/Caples Track. Předpokládaný čas jsem zkrátil téměř na polovinu a po zhruba 3 hodinách a 18 km už jsem vyhlížel auta na prašné cestě směrem ke Glenorkám. K autu jsem to měl v tu chvíli ještě krásných 30 km. Moc silný provoz tady taky zrovna nebyl. První dvě auta mě ignorovaly. Neměl jsem jim to za zlé, ale radost mi neudělaly. Slunce po poledni dost pálilo a já se loudal po cestě asi dvě hodiny. Po cca 10 km mě konečně zastavil Ind, který byl testovat svého drona u jezera. Hodně svižnou jízdou mě přiblížil až na křižovatku, ze které jsem to měl už jen 7 km. Následně mi zastavil týpek, který shodou okolností založil první business na transport aut pod názvem „Track Hopper„. Tzn, že zajistí přesun vašeho auta z jednoho místa na druhé, když chcete dát např. trek jako Routeburn. Následně jsem se dozvěděl, že taky hodně běhá. Jeho rekord trasy Routeburnu byl něco kolem 4 hodin a pravidelně se účastní závodu Routeburn Classic. Ten je na programu 28. dubna a týpek běží zas.

#27 Měsíc duben 4/2018: Alex Knob.
Jen pro porovnání:))

#26 Měsíc duben 4/2018: West Coast & Alex Knob.
Po příletu do Christchurch v brzkých ranních hodinách mě přivítalo chladné a deštivé počasí. Teploty byly někde kolem 5°C, což mě trochu překvapilo. Své auto, zaparkované u kámoše na dvorku, jsem našel v dobrém stavu. Nastartovat se mi podařilo hned napoprvé, což mi udělalo velikou radost. V Christchurch jsem se rozhodl udělal i novou WOF (Warranthy of fitnes), v podstatě technická vozidla. Moje mi končila v půlce dubna. Jelikož mám starší kousek na čtyřech kolech, tak WOF byla jen na půl roku. Na netu jsem našel nejbližší tři místa a podle recenzí jsem zvolil Fitzgerald Motors. Zajel jsem tam osobně a nabídli mi jediný termín na čtvrtou hodinu odpolední, což jsem bral všemi deseti. Během dne jsem nakoupil zásoby jídla na několik dní a v Repku jsem koupil i nové lišty do stěračů, jelikož deště tady bude asi přibývat a ty moje původní už to moc nezvládaly. Repko je mimochodem skvělé místo na nákup všech možných věcí k autu. Sehnal jsem tady zatím vše, co jsem potřeboval, a vždy za dobrou cenu. Vynikající zkušenost mám i s příjemným a ochotným personálem. Za mě prostě dobrý. WOFkou jsem prošel na výbornou a bez žádných problémů za krásných 45$. Kousek vedle v nákupním centru jsem si dal sushi a vyrazil na západ.

Z Christchurch jsem zvolil cestu přes West Coast, jelikož mým stěžejním cílem byl trek na kopec Alex Knob. V cestě jsem měl zakletý Arthurs Pass, kde mi opět nevyšel trek na Avalanche Peak. Cestou z Nelsonu do Alexandry na třešně tu strašně fučelo a pršelo. Nyní pro změnu fučelo a sněžilo, s teplotami pod bodem mrazu. Tady byla prostě regulérní zima a já si připadal jak u nás na Vysočině v lednu. Na West Coast už bylo jasno a byly vidět i hvězdy. Spánek jsem dal ve freekempu Historic Monument u silnice kousek za městečkem Ross. Na středu hlásili hezké slunné počasí a mým cílem byl kopec Alex Knob u vyhlášeného ledovce Franz Josef Glacier. Tohle místo jsem poprvé zaznamenal na instagramovém profilu týpka moonmountainman a hned jsem věděl, že se tam podívám. Jeho fotka byla se stanem, moje bohužel bez, protože žádný stan jsem neměl. Počasí mi vyšlo na výbornou a vychutnal jsem si parádní výhled na majestátní ledovec. Dlouho jsem se nezdržel a mazal zpět dolů k autu. Celková vzdálenost 16 km s převýšením přes 1100 m byla dobrým tréninkem před plánovaným hikováním Routeburn a Caples treku.

#25 Měsíc duben 4/2018: Něco málo ze statistiky.
Studoval jsem ekonomku a asi to na mně zanechalo několik stop. Během svých cest dost často sleduji své výdaje a zaznamenávám si různé statistiky. Něco málo jsem si zaznamenal i během kolečka po Asii. Z Nového Zélandu jsem odletěl 1. března a na cestě jsem byl 40 dní.

• Navštívené země: Thajsko, Malajsie a Austrálie
• Celková doba na cestě: 40 dní
• Během cesty jsem absolvoval 9 letů
• Kompletní celkové výdaje včetně letenek: 36 tis. Kč
• Počet zážitků: hodně moc
• Malá perlička – týden v Kuala Lumpur mě stál neuvěřitelných 1.500 Kč.
• Články z jednotlivých zemí najdeš na cestujsvetem.cz nebo níže v příspěvcích #23 a #24.

 

#24 Měsíc duben 4/2018: Kolečko po Asii
Australský sen je u konce a něco málo o cestě jsem popsal v článku Australia trip, který najdeš na webu cestujsvetem.cz.

#23 Měsíc duben 4/2018: Kolečko po Asii
Chvilku o mě nebylo slyšet, protože jsem si dal výlet do Asie. Hodně jsem přemýšlel, jak naložit s cestováním mimo Zéland a rozhodl jsem se pro variantu v průběhu Working Holiday a na lehko. Nechtěl jsem cestovat s velkým a těžkým batohem, a proto jsem zvolil kolečko po Asii s návratem zpět na Zéland. Dalším důležitým faktorem byla i zamýšlená společná dovolená s Terez a potkat se někde na půli cesty v Asii znělo jako docela dobrý nápad. Z Queenstown jsem zamířil autem do Christchurch, kde jsem si pobalil pár věcí do svého travel batohu Osprey Talon 44. Měl jsem vyzkoušené, že rozměry batohu splňují parametry nestavené pro příruční zavazadla u většiny leteckých lowcostových společností. Kromě tří triček, dvou kraťasů, jedné mikiny, košile, tílka, plavek, ručníku, alumatky a spacího cocoonu jsem si vzal notebook, mobil, gopro kameru a základní hygienu. Z Christchurch jsem letěl do Aucklandu, kde jsem navštívil Robina, který mi poskytl azyl během mých prvních dvou týdnů na Novém Zélandu. Z Auckland jsem letěl přes Sydney do Thajského Bangkoku. Docela dobrá cenová nabídka letenky mě přesvědčila ke zvolení kombinace Quantas/Emirates a do Bangkoku jsem doletěl obřím letadlem A380. Byl to skvělý zážitek. V Thajsku jsem byl necelé tři týdny a celý článek o našem společném cestování s Terez jsem napsal zde.

Z Thajska jsem zamířil do Kuala Lumpur v Malajsii, kde jsem nakonec zůstal celý týden. KPČ neboli kulturně poznávací činnost po Kuala Lumpur jsem zaměřil zejména na street food a své dojmy jsem popsal v článku Taste of Kuala Lumpur.

Z Malajsie jsem pokračoval do Austrálie. Tentokrát už to nebylo s Emiráty a luxusní A380, ale lowcostovým letem s AirAsia. Lowcostovým znamená, že jsem během letu, trvajícího přes 8 hodin, opravdu nedostal zdarma žádné jídlo ba dokonce ani žádné pití. Vše bylo možné na palubě zakoupit, buď cashem nebo kreditkou. Tuhle maličkost jsem věděl dopředu a ještě v Kuala jsem si před odletem koupil u indů vaječnou placku, pár banánů a tyčinku Mars na chuť. Vodu jsem si doplnil na letišti. V Sydney jsem se potkal s Pavlem a Ivou a na velikonoční svátky jsme zamířili do Blue Mountains. Pochopitelně nechyběla ani KPČ po Sydney a významných surfařských spotech.

Před návratem na Nový Zéland mě čeká ještě pár dní v Melbourne. Článek „Australia trip“ najdeš zde.

#22 Měsíc únor 2/2018: Práce ve Skyline
Poslední dny v Queenstown byly trochu hektické. Kromě toho, že jsem se snažil využít ještě nějaké ty benefity jsem už zase spal na parkovišti ve svým autě. S klukama jsme si střihli o pracovní pauze Luge, což jsou takové motokáry v betonové dráze u horní stanice gondoly. Docela oblíbená atrakce, kterou by bylo škoda nezkusit. Ani bych nevěřil, jakou rychlostí se lze řítit v klopených zatáčkách dolů. Poslední den v práci byl trochu jiný než ostatní. Ačkoli jsem se docela už těšil pryč, někde uvnitř jsem cítil i smutek.  Nakonec jsem si stihl zajezdit i downhill na MTB. Jako zaměstnanec jsem získal sezónní pas a stačilo si jen půjčit kolo a chrániče. I za ten jeden jediný den jsem moc rád. Dal jsem šest jízd a úplně zničený, ale spokojený, že jsem to přežil ve zdraví, jsem naposledy vyjel gondolou do kuchyně, kde jsem vrátil svůj dresscode, podepsal papíry a rozloučit se se všemi fajn lidmi, které jsem tam stihl poznat. Těch 5 týdnů bylo opravdu náročných. V Queenstown jsem žil bussy život, týdně jsem pracoval zhruba 55-60 hodin a všechny volné dny jsem strávil cestováním, běháním a hikováním po horách. Naspal jsem toho asi nejméně za svůj dosavadní život, ale užil jsem si to, a všichni ti lidé kolem mi připravili nezapomenutelný zážitek jak na Queenstown, tak i  Skyline.

#21 Měsíc únor 2/2018: Milford Sound, Gertrude Saddle Route a Key Summit
Kromě vyhlídkových letů, raftingu a jiných parád jsme měli v nabídce i plavbu na Milford Sound, kterou jsem zkusil vyzvat hned další týden. Po dvanáctihodinové šichtě v kuchyni jsem toho moc nenaspal, možná tak dvě hoďky a před pátou hodinou ranní jsem už seděl za volantem a jel na Milford. Ačkoli už mám nové přední sklo, přes které je krásně vidět, stěrače jsou asi ještě původní a v občasném dešti za tmy jsem toho zpočátku moc neviděl. Cesta dlouhá asi 290 km mi trvala něco málo přes tři hodiny a před devátou už jsem stepoval v kiosku Mitre Peak Cruise a žadonil o volný palubní lístek. První plavby už byly sice zabookované, ale nabídli mi plavbu ve 12.20, kterou jsem bral všemi deseti. Na letišti hned vedle jsem ještě zkoušel domluvit vyhlídkový let, ale to mi už nevyšlo.

Cestu z Milfordu jsem hned za tunelem zastavil u treku Gertude Saddle Route, kde jsem chtěl obhlídnout možnosti k přespání. Trek jsem měl v plánu na ráno, ale jelikož bylo úplně čisté nebe bez mraků, přehodnotil jsem plány a vyrazil do sedla v pozdním odpoledni. Po hodině náročného stoupání jsem si užil krásný výhled do údolí a na Milford Sound, kde jsem v poledne plul na lodi. Tenhle trek byl absolutně top a zařadil bych ho k těm nejlepších, které jsem zatím na Jižním ostrově dal. Trek sám o sobě patří k těm náročnějším. V cestě do sedla je několik těžších a technických pasáží po kamenech, které mohou být za deštivého počasí opravdu zrádné. Sám jsem se o tom přesvědčil, když jsem při poskakování zpět dolů blbě došlápl a zapadl mezi balvany. Naštěstí jsem si odnesl jen pár škrábanců. Ve dvou místech jsou pak natažená ocelová lana. Výhled do údolí ze sedla je opravdu mocný. A to jsem ještě nezmínil, že jsem tady potkal Míšu slacklinerku, se kterou jsem byl na Highline festivalu v Christchurch. Svět je prostě malý.

Přespat jsem chtěl v kempu Smithy Creek Campside a ráno se vrátit k jezeru Miriam. Objevil se ale problém. V autě mi trochu spadla ručička benzínu do nepěkné polohy a já začal přemýšlet, kolik kilometrů bych ještě mohl dát a jestli vůbec dojedu zpět do Te Anau (cca 80 km). Představa řešit odtah někde pár km před Te Anau mě utvrdila k punkování v autě na Parkovišti The Devide, které je výchozím bodem pro Routeburn Track, jeden z novozélandských Great Walks. Jet 15 km do kempu a pak se vracet zpět na The Devide nebo až k jezeru Miriam jsem považoval za značně nerozumné. Kempování na The Devide je ale zakázané a trochu jsem riskoval. Zkusil jsem aplikovat metodu spát v autě, ale nebýt vidět. Ještě za světla jsem přeskládal trochu věci a po setmění se nasoukal do nejmenšího prostoru pod konstrukci své dřevěné postele. Pokuta nakonec nebyla, ale moc jsem se nevyspal. Prostor byl opravdu malý a podlaha v autě nebyla rovná. Nicméně, přežil jsem. Jezero Miriam jsem odložil na jindy a vyrazil na Key Summit, což s odstupem času hodnotím za dobrou volbu. Kolem poledne ustoupily mraky a nabídly se mi krásné výhledy na okolní hory. Jezero Miriam jsem viděl shora, stejně tak jako část Caples Tracku a Greenstown tracku. Ty mi zůstanou asi až na duben. Do Te Anau jsem nakonec dojel v pohodě a navečír jsem si ještě stihl vychutnat páteční fish and chips ve Skyline, jelikož se mi už nechtělo vařit.

#20 Měsíc únor 2/2018: Aoraki / Mt Cook National Park
Už jsem to jednou zmiňovat, ale ve Skyline jsme měli zajímavé benefity, ze kterých jsem toho zatím stihl využít jen minimum. Podepsala se na tom i hlavní sezóna a Nový čínský rok, který do Queenu přiláká každoročně nespočet asijských turistů. Významnou roli při plánování výletů sehrálo i počasí, jelikož jsem měl pevně stanovené volné dny dle týdenních rozpisů. Během výletu do národního parku Mount Cook jsem chtěl zkusit vyhlídkový Helicopter Line s přistáním na ledovci, ale neměl jsem štěstí. Z důvodu silného větru oba dny nelétali, tak jsem si dal alespoň trek a výstup na Mueller Hut. Potkal jsem tam Quentina z Francie a chvíli jsme tam popobíhali spolu. Pak mě taky během sestupu předběhl týpek v otrhaných botkách a solární nabíječkou přidělanou na krosně. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je něco špatně a že bych měl zas začít trochu makat. Skoro jsem ho doběhl, ale byl prostě rychlejší. Z výstupu na Mueller Hut mi zůstaly vzpomínky zejména na schody do nebe, které byly opravdu výživné. Ačkoli docela foukalo, dostali jsem se v menší skupince až na vrchol hory Mount Ollivier a Mount Cook jsem měli skoro na dosah.

#19 Měsíc únor 2/2018: Masochistický Sentinel Peak a hitparádní Mt Armstrong
Po pěti dnech práce jsem měl opět dva volné dny a spoustu plánů. Chtěl jsem dát Routeburn trek, ale nepodařilo se mi domluvit nějaký odvoz či spolujízdu na začátek treku. Routeburn je logisticky hodně složitá záležitost, jelikož začátek a konec treku jsou na dvou různých místech. Chtěl bych to přeběhnout za jeden den, na lehko a rychle. Otázkou ale je, co pak. V úvahu připadal i Kepler trek, jelikož předpověď slibovala docela pěkné slunné počasí. To bych ale nesměl brzo ráno zamáčknout budík. Nicméně, po 4 hodinách spánku, by asi nebylo rozumné jet 170 km do Te Anau a zkoušet 60 kilometrový Kepler Challange za jeden den. Tyhle dva významné „Great Walky“ mi opět zůstaly na waiting listu. U snídaně jsem si otevřel notebook a zkoušel vymyslet něco jiného. Nabízelo se hned několik možností. Už jsem byl rozhodnutý pro jednodenní trek Queen’s Drive v Remarkables hned nad městem. Pak jsem ale na mapě zabrousil do oblasti kolem Wanaky a palec padl na Sentinel Peak. Podle trailrunningového webu wildthingsnz mělo jít o docela dobrodružný trail s krásnými výhledy. Jelikož jsem měl k dispozici i gpx trasu do hodinek, nebylo co řešit. Naházel jsem již pobalené věci z předchozího večera do auta a vyrazil přes Cardronu do Wanaky a k jezeru Hawea. Auto jsem nechal v kempu hned u začátku treku a kolem půl třetí odpoledne jsem vyrazil na kopec. Tenhle masochistický trek začal pěkně z ostra a bylo mi jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Co jsem ale nečekal, že po cca 2 km v podstatě skončí vyšlapaná stezička a začne boj s hledáním té správné cesty k vrcholu. Několikrát jsem si myslel, že domnělý peak už vidím, ale pokaždé jsem byl vyveden z omylu, jelikož za obzorem se objevil další hřeben a další peak. Neustále jsem si kontroloval hodinky a správnou cestu. Došlo i na několik horších traversů přes suťová pole a bez gps bych rozhodně nenašel ten kuloár, kterým se vystoupalo na další hřeben. Když už jsem si myslel, že jsem skoro v cíli, vynořil se poslední hřeben a pravděpodobně i vysněný summit. Při pohledu na sestup do sedla a vzdálený štít jsem to chtěl otočit. Po chvilkovém rozhodování jsem to nevzdal a pokračoval dál. V závěru mě čekal už jen suťovitý kuloárek a exponovaný hřebínek až na vrchol. Zpětně to hodnotím jako zajímavou zkušenost, hlavně s orientací v otevřeném terénu. I cestou zpět jsem v jednom místě celkem snadno ztratil směr a musel se vracet do sedla, abych sestoupil tím správným kuloárem k obzvláště nepříjemnému traverzu. Tenhle trek si na soupisku těch nejlepších asi nedám, ale celkových 15 km na vrchol a zpět s výstupem 1.870 m se počítá.

Přes noc jsem zůstal v DOC kempu Kidds Bush u jezera Hawea a během příjemného posezení s Američanem u rýže s rajčatovou passatou jsem si naplánovat lahůdku na další den. Mým cílem byl Brewster trek na chatu Brewster Hut a případně i výstup na Mount Armstrong s nadmořskou výškou 2.170 m.n.m. Už jenom ty 3 km na Hut s převýšením přes 1000 m slibovaly další masakr. A ono to fakt tak bylo. U auta jsem promazal nohy kosmetickou vazelínou, kterou mi stejně hned smyla řeka. Zapomněl jsem na brod na začátku treku, asi 50 m od parkoviště. Pak začalo strmé stoupání buší po kořenech stromů až na hřeben. Na každém kilometru 330 výškových metrů až na Hut. Oproti předešlému dni a trápení na Sentinel Peak jsem si tento hike užíval. Pak se mi otevřel pohled na horské masivy a Brewster ledovec. Na hutu mi vyradil jeden ostřílený horal cestu na vrchol Mt Armstrong a já se pustil do finálního výstupu. Logický směr rovnou za nosem k obzoru mě dovedl až na exponovaný hřeben a summit. V euforii z dobře odvedené práce jsem si všiml obřího kamenného mužíka asi 50 metrů vzdušnou čarou ode mě. Nezdálo se mi, že by byl výš, než jsem stál já, a gps mi taky zrovna nepomohla. Nedalo mi to a přelezl jsem hřebínek až k onomu mužíkovi. Pohled do okolí nebyl o nic lepší, než z předchozího vrcholku, ale nadmořskou výšku mi hodinky ukázaly o několik metrů nižší. Po chvilkovém chilloutu jsem zavelel k sestupu zpět na Brewster Hut. Svižným poskakováním po kořenech jsem doskákal až dolů k řece, kde jsem musel zchladit nohy v ledové průzračné vodě. Mount Aspiring National Park má něco do sebe.

#18 Měsíc únor 2/2018: Mcintosh Loop Track
Po devíti dnech práce jsem měl konečně dva dny off. Jelikož mi práce začíná kolem jedné hodiny odpoledne, mám k dobru ještě půl dne navíc, což se dá docela dobře využít. Smolík je ten, když vám zrovna nevyjde počasí a začne pršet. Tropický cyklon a bouře přinesla silný déšť a docela slušné ochlazení. První odpočinkový den byl tedy ve znamení válení se v posteli, pospávání a hraní si s fotkami a videem na pc. Teplota spadla pod 10°C a vrcholky okolních hor pokryl bílý sníh. Odpočinek byl sice fajn, ale druhý volný den už jsem nechtěl proflákat. Po zvážení nabízených možností jsem zvolil Mcintosh Loop Track v Glenorkách. Z Queenstownu to bylo kousek, něco kolem 50 km autem podél jezera. Trek sám o sobě je hodnocený jako jeden z těch náročnějších, díky svému výškovému profilu a brodu řeky. Zejména ten brod řeky mě trochu strašil, díky silnému dešti z předchozího dne a postupnému tání sněhu na vrcholcích hor. Když se k tomu přidaly ještě výstražné cedule na začátku treku, rozhodně to ke klidné duši nic dobrého navíc nepřidalo. Měl jsem za to, že co napršelo včera, to už odteklo, a co postupně odtávalo, to se pomalu vsakovalo. Brod byl k tomu na programu až následující den, protože jsem se rozhodl na treku spát. Možnosti byly dvě, a to Mcintosh Hut nebo Mcintyre Hut. Něco málo po poledni jsem vyrazil na svůj první dvoudenní trek.

Už jsem zapomněl, jaké to je táhnout do kopce narvaný těžký batoh, jelikož jsem byl zvyklý v poslední době popobíhat spíš nalehko. Kromě spacáku, karimatky a nějakého oblečení na převlečení jsem táhl termosku s čajem, dva litry vody, pánvičku, vařič, plechovku fazolí, vajíčka a litrové pivo. Ani nevím proč, ale kdy jindy jsem si měl vychutnat darovaného Žateckého Guse, než právě někde v horách na chatě při západu slunce. Zvolil jsem variantu po směru hodinových ručiček, s náročným stoupáním na začátku treku. Trek jsem začal na parkovišti Whakaari Conservation Area carpark, kousek před městečkem Glenorchy. Šel jsem severní stranou údolí řeky Buckler Burn přímo na hřeben a do sedla Long Guly Saddle, ze kterého jsem pokračoval na Mcintosh Hut. Něco přes 1.000 výškových metrů na 7 km mluví za vše. Celkem jsem se v kopci zapotil a dost jsem funěl. Ve strmém výstupu na hřeben mi dost často pomáhal i natažený plot podél cesty.

Na chatě (Mcintosh Hut), která je free, jsem nechal většinu svých věcí a pokračoval na vrchol Black Peak (1.989 m). Závěrečný výstup byl trochu nepřehledný a hlavně kluzký, jelikož travní porost a kameny byly stále pokryty mokrým sněhem. Hřebínek na nejvyšší bod s kamenným mužíkem byl zas docela exponovaný a chvíli jsem váhal, jestli tam vůbec jít. Hlavou se mi hned promítly vzpomínky z francouzského dobrodružství ve známém Grand kuloáru, ale nebylo to tak hrozné. Moc jsem se tam nahoře nezdržoval a mazal zase zpět na hut, kde jsem se potkal s klukem z Izraele. Chvíli jsme pokecali u kalíšku čaje a byl jsem dost překvapený, že týpek cestuje bez telefonu, jen se svým batohem. Mohl jsem přespat už tady, ale mým cílem byla chata Mcintyre Hut, položená trochu níž, pod sedlem Long Gully Saddle.

Sestup mi netrval ani hodinu a udělal jsem dobře. Chatka byla luxusní a útulná, jen pro 4 lidi a byl jsem tam sám. Výhled do údolí a na protější hřebeny hor v kombinaci se zapadajícím sluncem byl naprosto úžasný. Žatecký Gus z Ruska mi taky přišel k chuti, stejně tak fazole s volským okem.

Brzy ráno jsem sestoupil do údolí k onomu překročení řeky Buckler Burn. Chvíli jsem stepoval kolem a přemýšlel kudy a jak, jestli s botami a nebo bez. Zvolil jsem variantu s botami a pak jsem toho trochu litoval. Nebylo to tak zlé a zvládl bych to i na boso. K autu už to pak bylo jen kousek po Mount Judah Road.

V plánování treku mi hodně pomohl popis s naskenovanou TOPO mapou z webu southernalpsphotography.com a informace z DOC. Originální Topo mapu lze zakoupit v info centru DOC v Queenstownu. Dle vlastních zkušeností si troufnu říci, že by to šlo pojmout i jako jednodenní trek, včetně výstupu na Black Peak (celková vzdálenost 27 km a cca 2.300 nastoupaných výškových metrů). Pak by jste ale byli ochuzeni a parádní noc v horách.

#17 Měsíc leden 1/2018: Queenstown
Už zase makám a nejsem ani na stavbě, ani na sadu. Moje, v pořadí již třetí, práce je nyní v oblasti „Hospitality a Tourism“. Během poflakování kolem Queenstownu jsem zkusil reagovat na několik nabídek práce. Vesměs šlo inzerce přes webový portál trademe.nz.com/jobs. Oslovila mě práce na farmě se zvířaty, zejména díky zajištěnému ubytování. Zajímavou nabídkou byla i práce v domově seniorů na pozici kitchenhand & cleaner. Jelikož mi čirou náhodou poskytla kamarádka azyl ve čtvrti Frankton, kde byla i nemocnice s domovem seniorů, zašel jsem tam osobně a vyplnil žádost rovnou na místě. Bylo skvělé si popovídat se zaměstnanci a byl jsem rozhodnutý, že pokud tu práci dostanu, tak ji i vezmu. Přes Trademe jsem zaslal ještě jednu žádost, a to na pozici Kitchen steward v korporátu Skyline, do vyhlášené a velmi vytížené restaurace v horní stanici lanovky nad Queenstownem. Zřejmě se potýkali s nedostatkem zaměstnanců, jelikož jsem rovnou postoupil do užšího výběru a ihned jsem byl pozván na job interview. Místo výběhu stezkou Tiki trail jsem tedy ladně obešel frontu čekajících asiatů a na pozvání vyjel lanovkou nahoru. Abych pravdu řekl, do kuchyně jsem se chtěl jednou podívat a tuto variantu jsem už delší dobu na Novém Zélandu zvažoval. Job interview v podstatě znamenalo představení této společnosti v těch nejkrásnějších větách samotným šéfem kuchyně, který mě poté provedl všemi pracovními prostory. Ještě před vyplněním všech vstupních formalit mě rovnou zapsal do rozpisu směn. Smlouvu a členskou kartu jsem si měl vyzvednout za pár dní. Cestou zpět k autu jsem si všiml dalších dvou nabídek práce v kuchyni a v obou restauracích jsem se na ně osobně poptal. A jak to nakonec vše dopadlo? Z domova seniorů se mi dodnes neozvali. Stejně tak ani z farmy se zvířaty. Z restaurace Prime v centru Queenstownu mi přišla nabídka na zkušební dobu. Ve Skyline na mě v pondělí čekala smlouva k podpisu, přesně tak, jak mi řekl Didier na pohovoru. Nebylo co řešit a já vyrazil do práce ve Skyline. Nafasoval jsem dress code, dvoje černé kalhoty, dvě trika, botky a rovnou se zapojil do pracovního procesu.

První pracovní den přinesl i spoustu nových pocitů. „Práce je výživná a zřejmě bude i každý následující den. Směny mi začínají v jednu/ve dvě odpoledne a končí se kolem dvanácté. Jsem ve skupince úklidové čety, která má na starost dvě vytížené kuchyně. Myjeme nádobí a myje taky myčka, do které vše posíláme na plastových podnosech, a pak myjeme tu myčku. Je to práce se špinavým nádobím, s vodou a spoustou lidí všude kolem. Nespornou výhodou je jídlo, které máme v několika chodech k dispozici po celý den. Stejně tak nápoje všeho druhu. To nejlepší přichází kolem desáté večer, kdy můžeme jíst i ostatní jídla z restaurace. Sushi, čerstvé ryby, steaky, kari, saláty, polévky, deserty, no prostě vše, co bylo v nabídce. To, co mi trhá srdce nejvíce, je následné vyhazování všeho do koše. Politika je ale taková, že to, co se nesní, se musí vyhodit. Benefitů je ale víc. Horská kola, MTB, motokáry, paraglide, bungee jumping, no prostě vše, co Skyline poskytuje, může poskytnout i nám. A ten výhled na Queenstown z práce je prostě k nezaplacení. Na celkové hodnocení je ale příliš brzy. Nejdřív ty všechny možnosti musím objevit.“
Jelikož jsem doposud neměl ubytování, přespával jsem na parkovišti pro zaměstnance hned za lanovkou ve svým autě. Byl jsem možná jeden z mála, kterému se to v Queenstownu dařilo praktikovat bez pokuty od policie několik dní. Jelikož jsem si ale nemusel už vařit a sprchu jsem měl v práci, bylo to celkem v pohodě. Veřejné záchody jsem měl u lanovky a také všude po městě a mnohdy v lepším stavu, než třeba v Backpackeru. Nebylo lehké najít ubytování a já se o to snažil více jak týden. Přespávání na parkovišti mi nevadilo, ale v kombinaci s prací, nutností častého praní dress codu a vzhledem k vlastním koníčkům by to  nešlo moc dlouho praktikovat. Alternativou byl sice kemp, nebo hostel, ale nastavené ceny mě vždy utvrdily v myšlence buď vlastního pokoje v domě, nebo punku v autě. Ubytování jsem nakonec našel, a to v domě kousek od centra s krásným výhledem na jezero Wakatipu.

#16 Měsíc leden 1/2018: Cromwell & Queenstown
Týden poflakování po třešních nepatřil k těm nejlepším dnům na Zélandu. Řešil jsem svoji následující budoucnost, práci a cestování. Zároveň jsem byl limitován prasklým čelním sklem u auta od malého kamínku. Hned po Novém roce jsem si domluvil výměnu v servisu Smith&Smith v Alexandře a vykomunikoval s pojišťovnou snad 100 % úhradu všech nákladů. Pojištění jsem měl a střední zvolená varianta u AA by měla pokrýt i výměnu čelního skla. Ačkoli měl být původní termín kolem 14. ledna, tzn hned po třešních, sjednali mi termín až na pondělí 22. ledna. Měl jsem tedy týden mezeru a cestování někam daleko s prasklým sklem jsem nepovažoval za rozumný nápad. Zkoušel jsem najít ještě nějakou další práci na sadech v okolí, ale bez větších úspěchů. Na sadu v Purepack, kde mi měl Martin domluvit pár dní, to také nevyšlo. Co mi naopak vyšlo bylo kempování u jejich packhousu. Mohl jsem tam využít teplou sprchu, skvěle vybavenou kuchyň apod a přespával jsem tam několik dní.  V Queenstownu jsem potkal kamarádku Ditu, kterou jsem poznal na Highline festivalu v Christchurch. No ona spíš poznala mě, když jsme oba seděli v Queenu v knihovně. Poskytla mi azyl na dvě noci v jejich domě, což mi taky dost pomohlo. Jednu noc jsem ještě společně s Martinem a jeho kamarády z třešní strávil ve Skippers kaňonu za Queenem. Byl to v podstatě i takový malý rozlučkový večírek. Martin odjel do Nelsonu a já zůstal v Queenstownu.

Po krásným trailu s výstupem na Ben Lemond jsem kempoval jednu noc u jezera Moke Lake. Skvělé místo s parádním koupáním. Kemp stál 13 $ na noc a k dispozici byla pitná voda, sprcha a záchody.

Výměna skla se nakonec nekonala ani 22. ledna, protože mi objednali špatné sklo.

#15 Měsíc leden 1/2018: Arrowtown
Po rozlučkovém obědě, kdy Lukáš s Pavlínkou uvařili skvělý guláš, jsem vyrazil do Cromwellu za Martinem. Pořád byla malá naděje, že bych mohl ještě chvíli pracovat pro Pure Pac. Vyplnil jsem vstupní elektronický formulář a ačkoli se mi nikdo neozval, vyrazil jsem tam. Nenápadně jsem zaparkoval auto vedle ostatních a šel obhlídnout zázemí. Tohle bylo jiné kafe. Luxusní jídelna vybavená několika vařiči, dřezy, mikrovlnnými troubami a obří lednicí se nedala s tím naším malým a věčně zaprášeným kutlochem vůbec srovnávat. Všude spousta asiatů, ale taky čistým záchodů a sprch. Zázemí luxusní pro dělníky z packhousu. Abych to uvedl na pravou míru, zůstal jsem tam přes noc a ráno se pokusil vyjednat job přímo s manažerkou Katie, kterou mi měl trochu zpracovat sám Martin. Věděla o mně, ale stejně tak hladce, jako jsem se já zabydlel v kempu, mi řekla, že práce už není a ani nebude. Čekal jsem trochu jiné závěry, ale se sklopeným ocáskem jsem si pobalil pár svých švestek a místo plánované teplé sprchy, oholení fousů a přípravy anglické snídaně jsem vyrazil na výlet do městečka Arrowtown. Měl jsem tam vybraný jeden trailový okruh a jelikož počasí slibovalo slunný den, nebylo co jiného řešit. Cestou jsem ještě zastavil u Suncrest Orchadu a nechal jsem jim tam vyplněnou pracovní poptávku, kdyby náhodou třeba potřebovali výpomoc.
V Arrowtown jsem vyběhl na zhruba sedmi kilometrový okruh a jelikož jsem neplánoval nic velkého, vzal jsem si jen mini batůžek s náhradním tričkem, doklady, gopro kamerou a mobilem. Na vodu už nezbylo místo, ale na hodinový běh si stejně nikdy vodu neberu. Po dvou kilometrech krásným kaňonem jsem se dostal k rozcestí s mapou a na chvíli se zastavil. Okruh byl sice doleva, ale zalíbila se mi myšlenka si to ještě protáhnout kaňonem až k rozcestí s Hayes Creek Walkway na kopec s příznačným názvem Big Hill. Neváhal jsem a pustil se rovnou za nosem. Trochu mě mrzelo, že jsem stále stoupal kaňonem nahoru a nepobíhal dole kolem řeky, když jsem tam shora pořád viděl cestu.

U rozcestí s trekem mě překvapila zarostlá buš a žádný trek. Chvíli jsem tam stepoval okolo a nakonec nezbývalo nic, než se zkusit prodrat buší tam, kam ukazovala šipka s nápisem Hayes Creek Walkway. Ani brod řekou mě nezastavil pokračovat dál, neboť drápat se buší a trním zpět na cestu jsem opravdu už nechtěl. Úzká vyšlapaná cestička za řekou mě vedla do kopce, bohužel opět zarostlého buší. Postupoval jsem pomalu, ale jistě. Jednou jsem podklouzl a byl jsem moc rád, že jsem zrovna nedržel v ruce phone a nehledal gps lokaci v mapě, protože pak už bych nemohl hledat nic a žádný telefon bych neměl. Dostal jsem se až ke staré chatě Shamrock Cottage, která byla bohužel zamčená. Čím výš jsem stoupal, tím více ubývalo houští a konečně se mi otevírala před očima i horská krajina. Nikde nikdo nebyl, jen já, kopce porostlé trávou a v ní jedna malá úzká stezička vinoucí se někam nahoru. Z vrcholu Big Hillu jsem měl parádní výhled do údolí, do kaňonu a na okolní horské masivy. Byla vidět část Queenstownu, jezera Hayes a myslím, že jsem viděl i druhou stranu Roys Peaku. Big Hill mi trochu připomněl Stoh na Malé Fatře, holý plochý kopec. Sedl jsem si na zem do trávy, koukal a chvíli odpočíval.

Pod Big Hillem jsem se napojil na trail vedoucí zpět do městečka Arrowtown a pravděpodobně to byla nejhezčí část úseku. Šlo o pozvolné klesání po exponovaném trailu s lesními pasážemi a horskými potůčky, kde jsem mohl několika doušky uhasit rostoucí žízeň. Výlet se mi protáhl z plánované jedné hodiny na tři.

#14 Měsíc leden 1/2018: Alexandra & Clyde
Jó třešně zrály, tak by se dala shrnout moje další pracovní zkušenost ze Zélandu. Sbíral jsem třešně na sadu El Pedregal u městečka Clyde, vzdáleného asi 10 km od Alexandy. Manažerem byl Tim a jeho pomocníkem Jordáno. Oba byli dost v pohodě a ačkoli to nebylo vždy úplně růžové, bylo fajn s nimi řešit třešně. Oni se nás snažili vést k dokonalé práci, tzn. trhat třešně tak, aby bylo co nejméně škody a nemuseli na nás doplácen ani nás přeplácet. V konfrontaci s našim pohledem na sběr, tzn. vydělat peníze a sbírat co nejvíce bucketů, občas došlo k rozporu, ale vždy jsme to vyřešili rozumnou domluvou. V podstatě šlo o malou farmu se skvělou přátelskou atmosférou. Zázemí bylo trochu punkové, ale po několika dnech jsem se otrkal a užil si třešňový tábor na sadu. Když už jsem mluvil o těch polních podmínkách, tak všude byl prach. Každé projetí traktorem, autem nebo čtyřkolkou znamenalo spoustu vířícího prachu, který byl prostě všude. Malá venkovní kuchyňská linka se dřezem, dvě ledničky s mrazákem, dva plynové barbecue vařiče, rychlovarná konvice a jedna velká prodlužovačka poskytovaly zázemí všem pickerům včetně mě. Toiku jsme měli mobilní a sprcha byla s plynovou karmou. Spali jsem v autech, někdo ve stanu a někdo prostě jinde, pokud chtěl. Vstávali jsme brzo a spát chodili taky brzo. První dva týdny jsme přejížděli mezi dvěma sady. Někdy jsme používali žebřík, někdy postačili jen plastové buckety. Někdy jsme sbírali bomby, někdy jsme nedali ani minimálku. Ale bylo to prostě fajn. Kdo nezažil, tak asi nedokáže pochopit, kdo zažil, tak ví. Měli jsme skvělou partu a skvělého šéfa. Dvakrát nám udělali snídani, někdy zas večeři. Někdy s námi sbírali, jindy s námi seděli u pivka a kecali. Lukáš, Petra a Domča odjeli dřív. Ani Martin tady nezůstal až do konce. Z vlastních důvodů změnil farmu a odjel hledat štěstí o kus dál do Cromwellu. Já jsem rád, že jsem zůstal a mohl tu být s bandičkou kiwáků, šíleným Belgičanem, pohodovýma frantíkama a jedním českým párem až do konce. Posledních pár dnů jsme o dost víc kecali na sadu nebo u pivka a já mohl konečně zas trochu víc speakovat.

Makali jsme od 22. prosince do 13. ledna a měli jen dva volné dny, Boží hod a Nový rok. Oba dny jsme využili k výletům, nejdříve do Queenstownu a na Nový rok do Wanaky. V Queenstownu nám z počátku nepřálo počasí, ale odpoledne se vyjasnilo a my mohli vyrazit do Skippers kaňonu, který nám představil sám guru dobrodružných výprav Martin. S neohroženým řidičem Lukášem, cestovatelkou a fotografkou Petrou a neustále překvapující Dominikou jsme projeli kaňonem až k řece, kde se točila scénka pána prstenů. Za vysokým mostem jsme obdivovali výhledy a chatu, která o týden později lehla popelem a v pokračujícím dobrodružství k vytoužené osamocené chatě nás zastavil až hluboký brod, jen necelých pár km před cílem.

Na Nový rok jsme zvolili Wanaku a já si vybral Roys Peak, který mimo frekventovaného chodníku od parkoviště až na vrchol nabídl absolutně fantastické výhledy na jezera a zasněžené vrcholky Jižních Alp s dominantním masivem Mount Aspiring. Zatímco jsem se drápal v parném slunci k summitu Roys Peaku, ostatní se váleli u jezera Hawea a relaxovali před dalším pracovním dnem. Po novoročním výběhu jsem dostopoval zpět do Wanaky, kde jsme se zas všichni potkali a okoukli ještě strom, osamoceně stojící u břehu jezera. Místo čočky jsme si dali burito a zmrzlinu. No prostě trochu jiný Nový rok, než jsem měl ve zvyku.

Hned u kempu byl kaňon, kterým se dalo dojít k jeskyni a dále brodit řekou až k vodopádu a přehradě. Já si víc užíval cestu vrchem s výstupy na okolní kopce. Několikrát jsem se vydal prozkoumávat hřebínky hor a vždycky jsem si to užil. Když jsem zrovna neválčil s ovčími stezkami, seděl jsem na vrcholcích a koukal, někdy jsem zas volal a naháněl signál a někdy jen vnímal přítomnost a dumal. S Martinem, Lukášem a Domčou jsme pak sjeli i část řeky Clutha River z Clydu do Alexandry. Stačilo k tomu jen koupit ve Warehousu nafukovací čluny. Když bylo parné sluníčko, jeli jsme po třešních k řece. Voda byla studená, ale dobrá. Někdo musí platit v bazénu za protiproud, my ho tady měli zadarmo.

#13 Měsíc prosinec 12/2017: Cesta na jih, třešně a PF 2018
Poslední den v letošním roce 2017 a poprvé v životě žádný sníh ani žádná zima. Naopak, do teď jsem si v Golden Bay užíval vesměs sluníčka a krásného počasí, které se neustále zlepšovalo. Poslední víkend na severu Jižního ostrova jsem si užil na baráku s přáteli a na profláklé Marahau Beach, kde jsem konečně vyzkoušel skimboard – malé lehké dřevěné prkno, podobné surfu, ale bez ploutviček, které se používá ke klouzání v mělké vodě na písečné pláži. Poprvé jsem to viděl ve Francii, ale možnost vyzkoušet ho jsem měl až teď. Skimboard mi tady nechal Kašpi a docela mě mrzí, že jsem toho nevyužil už dřív, protože to bylo fakt super. Kluci se tetelili v moři a já tam lítal na boardu z leva do prava, než jsem se úplně zničil.

Mám za sebou také první novozélandskou pracovní zkušenost. Celkem 8 týdnů jsem makal ve stavební firmě. Stavěli jsme Sportovní komunitní centrum ve Stoke, kousek od Nelsonu, a dle vedení firmy se jednalo o jednu z největších staveb za několik let v tomto regionu. Měli jsme dobrou partu, v podstatě takovou jednu velkou českou rodinku, ale byli mezi námi i Filipínci a Maoři. Přiučil jsem se spoustě novým věcem a když bych to měl zhodnotit, jsem za tuto příležitost a skvělou novou zkušenost moc rád. V ruce jsem měl spoustu různých tools, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Místo klávesnice a myši se mými nejzákladnějšími pracovními nástroji stalo kladívko a metr.

Od 22. prosince jsem měl domluvený pracovní kontrakt v Otagu na sadech, a to na třešních. Podle prognóz a vývoje počasí měla být opravdu povedená sezóna. Na stavbě jsme nakonec skončili o dva dny dříve a dokonce došlo i na společné firemní pivko a nějakou tu mlsku k tomu. Nebylo to sice jak na vánoční besídce HCS, ale byla to příjemná rozlučka. Odjezd o dva dny dříve mi tak trochu nahrával do karet. Cestou jsem chtěl udělat zastávku v Arthur‘s Pass, kde jsem měl vybraný Avalanche Peak. Počasí ale mému plánu moc nepřálo a po telefonu s Martinem, se kterým jsem se měl potkat na třešních, jsem zvolil variantu co nejrychlejšího přejezdu se společným nástupem do práce hned následující den. Svižnou autoturistikou mi cesta dlouhá 960 km zabrala celý den. Projel jsem část West Coast a část vyhlášené Rd SH 8 kolem jezer Pukaki a Tekapo. V dálce jsem zahlédl Mount Cook, nejvyšší horu Nového Zélandu. Přejel jsem několik sedel, pohoří a řek. Chvíli jsem jel s deštěm, chvíli se sluncem a kolem desáté večer jsem dorazil na farmu, která se stala mým následujícím domovem. Abych pravdu řekl, nechtěl jsem jít na sad. Okolnosti kolem ale nahrály tomu, že přede mnou najednou stál koš se žebříkem a já šel sbírat třešně, které jsem ještě neviděl. A to myslím jako vážně (občas se mi mezi prsty objeví fakt obří šťavnaté kousky a jestli si někdo myslí, že je posílám v bucketu někam dál, tak se opravdu mýlí, protože ty nejlepší jdou rovnou do mých úst).

Na farmě je nás spíš méně než více. Každý den v 6.30 vyrážíme do stromových řad plnit buckety třešněmi, se snahou nasbírat víc než denní minimum. Mně se to podařilo asi po čtyřech dnech. Když jsou dobré stromy a je nálada, dá se nasbírat víc a přímou úměrou roste i radost z výdělku. Jsem rád, že jsem se tady potkal se svým kamarádem Martinem. Je to punkáč a hlavně dobrodruh, což se kladně podepisuje na společném volném čase, který máme k dispozici po třešních. Když byly fakt teplé dny, jeli jsem jen k vodě, no spíš k řece, potrénovat třeba plavání v protiproudu. Když bylo víc času, šli jsem splavit řeku na dětských nafukovacích člunech za 20 dolarů. Když jsme jeli někam na delší výlet, prozkoumali jsme i ty nejzapadlejší a nejdivnější místa, kde by nás samotné ani nenapadlo zastavit. Vše ale pěkně popořádku a hlavně si musíte chvíli počkat.

Polní podmínky na sadu a minimální technické zázemí znamenají i méně času u pc. Ale brzy se zas ozvu.
Užívejte, cestujte a hodně štěstí do nového roku Vám všem!!

#12 Měsíc prosinec 12/2017: Kaiteriteri
Léto je v plném proudu a jelikož máme barák jen kousek od těch nejlepších pláží, byla by chyba toho nevyužít. Bazén na baráku už je takovým bonusem navíc 😛

#11 Měsíc prosinec 12/2017: Kahurangi National Park
V Kahurangi National Park jsem měl vytipované dva kopečky – Mt Arthur a Mt Owen. Na Arthura jsem vyrazil v sobotu ráno po páteční akci a nemohl jsem si vybrat lepší načasování. Opět jsem se pokoušel o rychlo výstup na lehko, po anglicku bych to označil termínem „fast and light“. Tak se mimo jiné jmenuje i náš budoucí projekt, na kterém už s Terez usilovně pracujeme. Abych to ještě upřesnil, k běhání používám aplikaci Strava, která má v sobě několik zajímavých vychytávek. Jednou z nich je i databáze segmentů, které vytvářejí sami běžci a kde jsou zaznamenávány hodnoty všech úspěšných pokusů, analýzy a výsledkové tabulky. No a já si vybral segment na summit i s návratem zpět dolů a ještě se při tom pokoušel o CR (course record). Počasí přálo a díky krátké vzdálenosti nad hranici lesa jsem si mohl užívat parádní výhledy na skalní útvary a horská pohoří. V horní části treku byl terén docela exponovaný a technický, prostě přesně tak, jak to mám rád. Jelikož jsem to hrnul co možná nejrychleji, moc jsem nefotil. O to víc jsem si to užíval sám. Jestli někdo váhá, tak tento trek rozhodně doporučuji. Trochu problém může být možná příjezdová cesta na parkoviště Flora Car Park, kde je doporučováno vozidlo 4WD, o čemž jsem ani nevěděl a dal jsem to i se svým Chariotem.

Mt Owen už nebyl tak veselý, jak bych si představoval. Stejně jako na Arthura, i na Owena jsem vyrazil v sobotu, po lehce prodlouženým pátečním večeru, tentokrát ale trochu později, než by se hodilo a počasí mi taky zrovna moc nepřálo. Dle předpovědi mělo být polojasno s občasnými přeháňkami a odpoledne snad bez deště. Příjezdová cesta se opět nesla v duchu „gravel road“ s občasnými přejezdy malých brodů. Jeden z nich může být za deště docela problémový, tak jsem doufal, že to klapne i teď. Tak ostrý nástup na trek, jako tady, jsem snad ještě nešel. Mt Owen je s výškou 1 875 m nejvyšším vrcholem Kahurangi National Parku. Na prvních 3 km jsem měl přes 600 nastoupaných výškových metrů a vzhledem k abnormální vlhkosti jsem byl zplavenej jak prase hned na začátku. Vrcholky hor byly v mracích a vypadalo to všelijak. Snad posledním problémkem byla voda, kterou jsem si šikovně nechal na kuchyňské lince v baráku. Měl jsem jen 500 ml lahvičku, která byla po hodině skoro prázdná. Po osmi km a hodině a půl pocení jsem na Granity Pass Hutu dal sváču a snažil se doplnit vodu z barelu, kterou jsem tam ale nenašel. Na summit Mt Owenu s návratek zpět na Hut to dle DOCU mělo být dalších cca 12 km a 7-8 hodin. Ochladilo se, přišel deštík a padlo rozhodnutí otočit se a jít zpět. Tenhle trek mi zůstal v hlavě a něco mě táhne zpět..

A závěrem něco k těm pátečním večerům. Občas prostě nastane situace, kdy se posedí a popije. Občas posedíme i my a lehce popijeme. Pivka se dají koupit buď v marketech, nebo ve speciálních „Liquer store“. Dá se koupit v podstatě vše. Pivka mají všeho druhu. Mají třetinky, což mi vyhovuje a asi nejvíc mi chutná japonské Asahi nebo pak různé Pale Ale.

#10 Měsíc listopad 11/2017: New Zealand Highline Festival – Christchurch
Koncem listopadu jsem měl tip na lajny. Kousek od Christchurch byla v plánu víkendová akce pod názvem New Zealand Highline Festival. Jestli zrovna netušíte, o co jde, tak se jedná o chození na slackline ve výšce, nejlépe mezi vysokými skalami pěkně v úvazku. Z Riwaky jsme to měli pěkných 470 km a kolem 5-6 hodin jízdy. Sám bych tam asi nejel, ale připojila se ke mně Míša a mohli jsme sharovat náklady na cestu společně. Vyjeli jsem už v pátek navečer a přespali, nebo spíš přenocovali, za Murchisonem, kde nás skoro sežrali silně obtěžující komáři. Highliny byly natažené v kopcích u Omahu Bush Reserve, kousek od silnice Summit Rd. Celkem jich bylo sedm, nejkratší měla cca 18 m, nejdelší asi 220 m. Ostatní byly kolem 40 – 60 m. Highliny jsem zkusil zatím jen dvakrát v Ádru a těšil jsem se na nějaké další pokusy. Počasí nám přálo a místo bylo naprosto skvělé. Potkal jsem zas Floriána a spousta dalších lidí ze všech koutů světa se postarala o pohodovou atmosféru. Zkusil jsem dvě lajny, poslal tam pár kotrmelců a konečně jsem zvedl čongo a balancoval ve vzduchoprázdnu asi 40 vteřin. Krok jsem sice nedal, ale byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Zas jsem se posunul dál a doufám, že příště už něco přejdu. Klokaní tanec najdeš pod tímto linkem.

Večer jsme poseděli u čecháčků v Christu a ráno jeli zas do kopců. Byli jsme tam první, ale zima, mlha a silný vítr nás na lajny nepustily. Jako alternativu jsem zvolil krátký výběh po stezce Crater Rim Walkway. Zpáteční cesta domů byla trochu zajímavější. Vyjeli jsme s časovou rezervou, aby jsme stihli ještě v Motuece nákup a večeři na baráku. Co se ale nestalo. Po přejezdu Lewis Passu jsem v zatáčkách trochu přehlídl zúžený pruh vozovky přes mostek a souběžně s vyslovením onoho sprostého slovíčka a stočením volantu doprava zazněla rána nárazu. Hlavou mi hned proběhly trochu černé myšlenky o totálně zničeném autě, ale naštěstí jsem prorazil jen zadní kolo a auto bylo v pohodě :D. Problémek tím ale nekončil. Po uklidnění, že to je opravdu jen kolo, jsme popojeli na odstavnou plochu o několik metrů níž a hned nám začaly zastavovat projíždějící auta s nabídkou pomoci. O rezervě a heveru jsem věděl, že je mám. Stejně tak jsem věděl, že klíč na povolení šroubů nemám. S postupem času a rostoucím počtem ochotně zastavujících posádek aut jsme začali zjišťovat, že normální klíč prostě fungovat nebude a je potřeba ořech z gola sady (moc úzký prostor kolem šroubů :/ a to nechceš). Když asi desáté auto mělo v kufru konečně tu ráčnu, nemělo zas ten správný ořech a to taky nechceš. Nakonec ale vše klaplo a po cca hodině a spoustě zastavených aut jsme našli to, co jsme hledali. Vyměnili jsme velké kolo za malé a já mohl dojet asi 220 km průměrnou rychlostí 70 km/hod zpět na barák.

#9 Měsíc listopad 11/2017: Nelson Lakes National Park
Sídlo naší company je v Christchurch a na pátek připadl pro tento distrikt svátek. Využil jsem den volna a vyrazil na prodloužený víkend konečně do hor. Národní park Nelson Lakes mám z Motueky asi 110 km, což je docela blízko. Cesta mi zabrala asi hodinu a půl a kolem poledne jsem vyrazil na první trail – St. Arnaud Ramge Track. Podle mojí oblíbené aplikace Stravy mělo jít o pěkně ostrý výstup s VK segmentem. Opřel jsem se do toho hned od začátku a za hodinku jsem byl nahoře na hřebeni. V podstatě jakoby můj první Vertical Kilometr, kdy do 5 km nastoupáš 1000 výškových metrů. Pak už to byla krásná hřebenovka až na peak, kterou jsem si užil úplně nejvíc moc. A co mě ještě dostalo? Tak určitě koupačka v dost břitké vodě v jezeru po doběhu, nespočet důchodců, nespočet důchodců na trailu a dotěrné sandflies, které mě skoro ani nenechaly dovařit večeři a vyhnaly mě pryč od jezera!

Odpoledne jsem si musel najít útočiště na přespání a jelikož jsem věděl jen o placených kempech (dva z nich silně okupovaly sandflies, ), hledal jsem v zapadlých uličkách malé vesničky. Popovídal jsem si s příjemnou babčou sekající trávu manuální sekačkou, stejnou, jakou jsme měli doma asi před 15 lety. Ukázala mi pozemky, ale přenocovat mě stejně nenechala. Místečko jsem nakonec našel ve slepé ulici, kde mimo prázdných holiday housů nebylo skoro vůbec nic. Pro mě ideál, ačkoli to bylo jen asi 300 m od centrály GOV.

Na druhý den jsem měl v plánu větší okruh, konkrétně z parkoviště Mt. Robert Car Park přes Pinchgut Track a Robert Ridge Route na Angelus Hut (12 km). Z Angelus Hutu zkusit výstup přes Sunset Saddle na Angelus Peak (2.075 m), vrátit se zpět na Hut (cca 7 km) a přes Speargrass Creek Route, Speargrass Hut a Speargrass Track doběhnout zpět k autu (12 km). Celková vzdálenost slibovala 31 km s převýšením kolem 2.300 m (odkaz na mapy.cz). Začátek byl pěkně z ostra, ale netrvalo dlouho a byl jsem nad peřinou mraků. Hory se mi ukázaly ve své plné kráse a já si mohl užívat absolutně boží trailrunning. Místy šlo o hodně technické pasáže po ostrých kamenech. Přes Julius Summit jsem doběhl na Angelus Hut, kde jsem dal sváču, nasadil návleky a pokračoval po neoficiální cestě značené jen kamennými mužíky do Sunset Saddle. Při pohledu na Angelus Peak, sněhová pole a sporadicky stavěné mužíky jsem zvažoval otočení zpět, ale sluníčko, fajnový čas a touha vrcholového výstupu mě nutily pokračovat dál. V sedle jsem potkal dva Čechy, kteří se taky chystali nahoru. Prohodili jsme pár slov a mazal jsem nahoru. Tady už nebylo cesty zpět a po chvíli jsem si mohl užít zasloužený pocit radosti z dokončeného výstupu. Výstupem ale cesta nekončí a po několika selfíčkách jsem mazal zpět dolů, po kamenech, po sněhu a rozvodněnými potůčky k jezerům na Hut. Speargrass Creek Routu už nebyla tak moc záživná, zato plná brodů řek a přebíhání z jednoho břehu na druhý. K autu jsem se dostal po šesti a půl hodinách, z toho čas pohybu ukazoval hodin pět. Národní park Nelson Lakes mě úplně dostal, konečně hory, parádní traily a docela blízko. Rozhodně jsem tu nebyl naposled. Stejně jako v ČR, kde se staly mojí srdcovkou Beskydy a Lysá, tak na Zéloši to bude nejspíš Nelson Lakes. I found my new playground.

Podrobné info o Nelson Lakes National Park najdeš na stránkách GOV.

#8 Měsíc listopad 11/2017: Běhání a lezení
O víkendu jsem vyrazil přes kopec do Takaky (55 km) a do severního cípu národního parku Abel Tasman. Chtěl jsem si oběhnout okruh kolem Gibbs Hill a trochu vylepšit žebříček na Stravě v segmentu o délce 22 km. Chtěl jsem jít pod 2 hodiny, ale neúspěšně. Trochu mě překvapil onen nejvyšší Gibbs Hill, ze kterého stejně kvuli buši nebylo skoro nic vidět. No prostě běžecký škodík, který mi trochu otrávil úmorné trápení v poledním sluníčku. Korunu tomu všemu nasadil rozbublaný žaludek. Ještě že mají na parkovištích DOC (Department of Conservation) skvěle vybavené kempy s čistými záchody, protože tohle bylo za pět minut dvanáct.

Po krátké siestě jsem vyrazil prozkoumat lezecké oblasti. Měly tady být dvě a našel jsem je obě. První skalky jsou mezi vesničkou Pohara a Ligar Bay. Potkal jsem tam několik lezčíků a prohodil s nimi pár slov. Nasměrovali mě do druhé a více frekventované oblasti Paynes Ford, kousek od Takaky a hned vedle lezeckého kempu Hangdog Camp. O této lokalitě jsem věděl už z internetu a vyrazil jsem hledat štěstí a parťáka tam. Prošel jsem první dvě skalky a hned jsem našel skupinku lezců, ke kterým jsem se na chvíli přidal. Dal jsem s nimi 3 cesty a konečně si užil lezení na skvělém kompaktním vápenci. S počtem kolem 250 cest se jedná pravděpodobně o nejpopulárnější lezeckou oblast Nového Zélandu. Průvodce, informace a lezecký materiál lze získat v Hangdog kempu, kde se schází i celá lezecká komunita. Trochu mě to atmosférou připomnělo Ádr a legendární kempík U Stránských. Ve skalách jsem se seznámil s Floriánem a dalšími, vesměs německými lezci. Večer jsme se přesunuli do „Hippies“ Takaky a přespali v autě u řeky. Kluci německý ví, co je po ránu nejlepší, a já si mohl pochutnat na skvělém coffe z moka konvičky, která mi tu jinak docela chybí. Před dopoledním lezením jsem ještě prolezl okolí řeky a měl možnost zkouknout jednoduché dřevěné a bambusové chýše, kde přežívají lidé prostým a jednoduchým životem. Opět jsem zamířil s klukama do Paynes Ford a vylezl dalších pár cest. Ačkoli mám s sebou jen sedák a lezky, neměl jsem problém sehnat někoho s matrošem a socknout se na lano. Už teď se těším na další lezecký trip.

A něco na závěr, ujíždím si tady na avokádu:P a když se zadaří, tak je fakt moc dobré, asi už mám závislost.

#7 Měsíc listopad 11/2017: Práce a Tasman Bay
Ano, je to tak, mám práci a musím si něco zase vydělat, abych mohl dál cestovat a poznávat. Kašpi mi pomohl sehnat práci na stavbě, kde už několik měsíců maká s bandičkou dalších čecháčků, kiwáků a maorů. Ačkoli jsem si občas přivydělával výškovými pracemi a mám nějakou zkušenost s manuální prací, posledních několik let jsem byl spíš kancelářský zaměstnanec a hlavním pracovním nástrojem mi byl notebook s myší. Tady na Zélandu jsem se ale nominoval do práce, kde hlavním nástrojem jsou tools na práci se dřevem. Makáme na Situ ve Stoke a stavíme Komunitní sportovní centrum. Docela slušná stavba a všude spousta dřeva. Jako začátečník jsem nafasoval základní toolbelt, vestu a helmu a něco mi tu nechali i kluci. Pracovní hadry a boty s ocelovou špicí jsem koupil ve Warehousu, kde člověk sežene spoustu užitečných a levných věcí. V pondělí 30.října jsem nastoupil do práce a mám za sebou první pracovní týden. Ubytování jsem našel u kluků na baráku v Riwaka-Kaiteriteri Rd. Abych byl přesnější, jedná se o severní část Jižního ostrova a region Tasman Bay, nejslunnější oblast Zélandu s krásnými plážemi a horami v okolí. Kousek od baráku máme jeden z nejznámějších parků Abel Tasman National Park a Kahurangi National Park. Přímo nad Nelsonem a Stoke je zase Mount Richmond Forest Park. Je toho dost a mám co dělat, abych to vše stihl proběhat:)

Během pracovního týdne toho člověk ale zas tak moc nestihne a zbývají zejména víkendy. Jelikož jsem na místo dorazil už v pátek, stihl jsem s Tomem zajet na ryby, okouknout místní pláže a nasbírat mušle v zálivu kousek od hippie vesničky Takaka, kde jsme konečně ochutnal Fish & Chips, docela oblíbené novozélandské fast food. No a mušle byly taky hitparádní, prostě luxus od šéfkuchaře Toma. Škoda že s Jiřím odjíždějí a na Zélandu končí. Bylo fajn pokecat s kámošem, kterého jsem několik let neviděl a který mi do začátku na Zélandu moc pomohl. Ještě jednou díky Kašpi. Jirka mi zas nechal nějaké pracovní věci, za což mu taky moc děkuji, prostě fajn kluci. První větší výlet jsem nasměroval do Abel Tasman parku, kde jsem proběhl krásný okruh s parádními výhledy na oceán, zálivy a žluté písečné pláže. Původně jsem si myslel, že Zéland bude hlavně o horách, sněhu, dešti, farmách a ovcích, ale zatím to vypadá na slunce, pláže a metr s vodováhou. Ale ty hory taky přijdou!

#6 Měsíc říjen 10/2017: Cesta z Aucklandu na Jižní ostrov.
Po dvou týdnech v Aucklandu nastal čas na přesun. Rozhodnutí padlo po telefonu s Tomášem, který už delší dobu pobývá v oblasti kolem Motueky a Nelsonu. S bandičkou kluků tam makají na stavbě a měla by tam být práce i pro mě. S Tomášem jsem se chtěl potkat a jelikož se mu už blíží konec na NZ, neváhal jsem a zabookoval trajekt na Jižní ostrov. Po návratu z Pihy jsme měl 5 dní na cestu do Wellingtonu. Naplánoval jsem si několik zastávek a přes aplikaci Wicky Camps dohledal několik free kempů a míst, kam se podívat a kde by se dalo přespat. Rozloučil jsem se s Robem a vyrazil na cestu v neděli odpoledne. První zastávkou byla vesnička Karangahake, kde jsem ještě před setměním stihl výběh po trailu Windows Walk Loop. Byla to taková veliká soutěska s několika tunely, vodou a bahnem po předchozích deštích, ale dalo se to. Přespal jsem na schovaném a klidném parkovišti kousek od hlavního vstupu a vše proběhlo v pohodě. Následovala zastávka ve městě Rotorua, známé díky gejzírům a vyvěrajícím horkým pramenům. V infocentu jsem nabral mapky a vyrazil do Redwoods, kde jsem za deště proběhl krátkou úvodní část ultráče Tarawera. O závodě jsem už něco četl a docela jsem se těšil na trasu v pralese. Ani mě už moc nepřekvapilo, že to bylo zase v morku a s bahnem.

Trochu vymrzlý jsem poté zamířil do Waiotapu, kde jsem měl vyhlídlé horké prameny. Zkusil jsem Twin Streams a Kerosene Creek. V obou případech se jednalo o tekoucí potok s teplou vodou a volným přístupem. Nejlepší koupačka ale byla v Butcher‘s Poolu, kam jsem se čistě náhodou přesunul poté, co mě místní správci parků vyhnali v noci z parkoviště v Kerosene Creek kvuli zákazu nocování. Rozespalý a lehce podrážděný jsem listoval aplikací Wicky Camps v mobilu a hledal nejvhodnější a nejbližší místo k přespání a volba padla právě na parkoviště u Butcher‘s Poolu. Kouzlo tohoto místa jsem objevil až ráno při úsvitu, kdy jsem se probudil u krásného, uměle vytvořeného bazénu s horkou průzračnou vodou. Tahle ranní koupačka po chladné noci byla k nezaplacení.

Po snídani jsem dojel až do Taupa, kde jsem neodolal vietnamské polévce v Noodle Canteen a kávě ve vyhlášené BodyFuel Cafe. Po dopoledním odpočinku jsem vyzval nedaleký kopec Tauhara s pěkným rozhledem na město a jezero. Nocoval jsem ve  freecampu Reids Farm Camping, kousek u Taupa. Večer jsem měl možnost posedět u táboráku se skupinkou dalších turistů, vesměs Evropanů, což bylo taky fajn.

Brzo ráno jsem vyrazil ke svému hlavnímu cíli, parku Tongariro, který je nejstarším národním parkem na Novém Zélandu. Měl jsem dva dny, středu a čtvrtek, a předpověď počasí zpočátku nevypadala příznivě ani na jeden z nich. První zastávku jsem udělal na severní straně parku, tzn na Ketehahi carpark, kde začíná, nebo spíš končí profláklý přechod Tongariro Alpine Crossing. Je označován za nejlepší jednodenní trek na Novém Zélandu, zatímco jiní říkají, že patří mezi deset nejlepších jednodenních treků na světě. Chtěl jsem jen vyběhnout nahoru k jezerům a zmapovat trochu terén a počasí vládnoucí ve vyšší nadmořské výšce. Jelikož to šlo dobře a počasí přálo, protáhl jsem to až k jezerům Emerald Lakes s finálním výstupem na Red Crater, který je nejvyšším bodem přechodu již zmíněného Tongariro Alpine Crossing. Tam už nebylo tak pěkně, zato slušně foukalo a pocitová teplota padala k bodu nula. Otočil jsem se a mazal zpět k autu. Kdybych to věděl dřív, protáhl bych to až do konce a stopem bych se zkusil dostat zpět k autu, nebo jsem mohl využít shuttle bus zpět na parkoviště k autu, ale za těžké prachy (to jsem zjistil až následně poté). Ve finále z toho byl krásný dopolední výběh. Následoval přesun do Whakapapa Village, kde jsem si předem domluvil povolení na přespání v autě na parkovišti, jelikož to trochu omezili a za normálních podmínek to nelze. Na info centru se paní trochu cukala, ale když jsem jí ukázal email, s úsměvem mi vypsala kartičku a nasměrovala na parkoviště, kde můžu v poklidu nocovat. V Holiday Parku jsem vyprosil heslo na wifi a začal plánovat pokus o přeběhnutí severního okruhu kolem Mt. Ngauruhoe – The Northern Circuit. Přes noc dost pršelo a trochu jsem zvažoval, jestli se do toho vůbec pouštět, ale šel jsem si za svým. S sebou jsem nabalil litr vody, tři tyčinky, jablko, dva sandwiche, nějaké oblečení navíc a vyběhl. Z počátku to bylo korýtkem s bahnem a zvažoval jsem otočení zpět, ale nevzdal jsem to a udělal jsem dobře. Po 9 km jsem se napojil na Tongariro Alpine Crossing a vystoupal na Red Crater z druhé strany. Počasí se vyjasnilo a konečně jsem měl možnost si užít krásné rozhledy do vulkanické krajiny. Úplně mi to připomnělo La Palmu a Transvulcanii. V podstatě šlo o aktivní vulkanickou krajinu, ledovcové údolí, sopečnou pouštní krajinu, alpské louky a smaragdově zbarvená jezera. Po šesti hodinách a 45 km v nohách jsem doběhl zpět do Whakapapa Village. Dva dny v horách mi daly celkem zabrat. Pobalil jsem věci a spokojený po výkonu vyrazil na 330 km cestu do Wellingtonu.

Za tmy jsem dojel na tiché a schované parkoviště The Dogpark Carpark, v kopcích asi 5 km od terminálu trajektu Bluebridge. Na osmou hodinu ranní jsem měl zabookovaný trajekt do Pictonu. Plavba trvala něco kolem 4 hodin a na lodi byl k dispozici veškerý servis jako wifi, kantýna, kino, dětský koutek, tichá odpočívárna a pochopitelně i paluba s krásnými výhledy. Z Pictonu jsem pokračoval rovnou do oblasti kolem Nelsonu a Stoke, kde bych měl od pondělí nastoupit do práce.

 

Video edit no.3

#5 Měsíc říjen 10/2017: Výlet na Piha beach a okolí
Piha leží západně od Aucklandu a rozhodně stojí za návštěvu. Cesta z Devonportu (Auckland) mi trvala asi hodinu a bylo to něco málo přes 50 km. Když chodí vlny, je to oblíbený spot surfařů, ale vlna patří spíše k těm těžším. Já jsem ale nepřijel surfovat, chtěl jsem trochu běhat a během dvou dnů zkusit prozkoumat co nejvíce z okolních trailů a treků. Výchozím bodem prvního trailu bylo parkoviště na konci ulice Glen Esk Rd, kde kromě volných parkovacích míst byly i free záchodky, piknikové stoly a informační tabule s přehlednou mapkou cest. Ačkoliv bylo značení celkem fajn, občas jsem byl nucen využít i GPS mapu v mobilu, protože ztratit se dalo opravdu lehce. Kromě parádního počasí, zajímavé flóry a krásných výhledů bylo na trailech i spoustu bahna, které značně znepříjemnilo rychlejší tempo.
Druhý den už nebylo tak pěkně, bylo pod mrakem a s občasným lehčím mrholením a pofukujícím větrem. Vyběhl jsem k letovisku Piha North a pokračoval Hillary Trailem po tzv Anawhata Coast Tracku na Fishermans Rock, The Waha Point Lookout, Whites Beach a Lion Rock. Hodně pěkný výlet s několika parádními vyhlídkami, prudkými výstupy, úzkými traily a písečnými plážemi.
Po odpolední siestě jsem zvolil Cliff And Coastal Lookouts s několika dalšími super vyhlídkami. Den jsem zakončil návštěvou vodopádů Kitekite Falls, kde bych se hned vykoupal, ale voda byla dost ledová.
Útočiště na nocleh jsem našel u Honzy Vítka, který na Piha už delší dobu pracuje. Parádní místo s trochou toho punku, díky moc!

Video edit no.2
Ačkoli jsem koupil auto včetně konstrukce na postel, nebylo to podle mých představ. Dřevo bylo hrubé, všude koukaly ostré hřebíky, konstrukce byla zbytečně vysoká a bylo vidět, že to byla narychlo ušitá věc. S Robinem jsme se pustili do práce. Cílem bylo vylepšit konstrukci, lehce odlehčit a hlavně pěkně upravit.

#4 Měsíc říjen 10/2017: Auckland a okolí
První dny byly ve znamení objevování okolí a zařizování nezbytných formalit apod. Robin, u kterého momentálně bydlím, mi ukázal spoustu zajímavých a užitečných míst. Začal bych asi volně přístupnou knihovnou, kde celkem spolehlivě frčí wifi. Chodí sem spousta lidí všech věkových kategorií, někdo si čte, někdo pospává, někdo studuje a já si řeším svoje úkoly. Hned vedle knihovny mám pobočku banky ANZ, kde jsem dořešil plnou aktivaci svého bankovního účtu, internetové bankovnictví, vyzvedl si platební kartu a dostal potvrzení o „fully functional bank account“, které je třeba doložit při žádosti o IRD number. O IRD neboli daňové identifikační číslo jsem si požádal online přes stránku Inland Revenue. Do 48 hodin jsem ho měl v emailu, což znamená, že můžu z vesela hledat práci a nechat se legálně zaměstnat. Na to ale zatím ještě není čas.
V okolí je spousta kaváren, restaurací a obchodů. První kafe jsem si dal v Cornellis cafe & baru a bylo opravdu boží. Příště zkusím na doporučení bankéře buď Manuku nebo Carram coffe. Nakupovat chodím do New World supermarketu, kde se dá koupit opravdu vše, včetně hotových teplých jídel za poloviční cenu oproti docela drahým restauracím. Asiatů je tady strašně moc, stejně tak jako čínských a jiných asijských restaurací.
Domy v okolí jsou dost podobné, většinou dřevěné a některé vypadají dost chatrně. Robin má starý dům, který se mu pomalu rozpadá před očima. Kdyby přišlo nějaké zemětřesení, pravděpodobně půjde k zemi. V blízkém okolí je snad jediný větší kopec Mount Victoria s parádním výhledem na Auckland, záliv a ostrov Rangitoto. Za zmínku pak určitě stojí Stanley Bay, Takapuna Beach, Milford Beach a Lake Pupuke.

Stěžejní náplní mých posledních dní bylo hledání auta. V podstatě celé tři dny jsem strávil projížděním facebookových skupin zaměřených na Nový Zéland a webových stránek jako Trademe a Backpackerboard. Výsledkem bylo několik schůzek s prohlídkou nabízených aut, tři výlety do centra a nespočet zpráv s různými backpackery, snažícími se prodat svého čtyřkolového miláčka. Ačkoli jsem měl vybrané modely jako Honda Odyssey, Mazda MPV nebo Toyota Estima, vítězem se stalo Mitsubishi Chariot. Nevím proč, ale něčím si mě to auto získalo a prostě si mě vybralo. Nákup jsem uskutečnil přes dealera Travel Cars Nz Ltd. Po úhradě depositu ve výši 300 NZD mi předali Customer Information Notice „CIN“, které shrnuje základní informace o autě a prodejci. Jelikož jsem se chtěl ještě ujistit o počtu předchozích vlastníků, nechal jsem si na webu Carjam vyjet report, ze kterého lze vyčíst další užitečné informace o vozidle. Po nákupu stačilo zajít na poštu, kde mi po vyplnění formuláře MR13B zapsali změnu vlastnictví vozidla. Pojištění jsem sjednal u společnosti AA, která je považována za jedničku tuzemského trhu. Díky Robinovi a jeho členství ve skupině AA jsem si odnesl i celou řadu map Traveller, které mi snad pomohou na budoucích cestách. Pěkný návod a podrobnější popis o nákupu vozidla najdeš na czechkiwis.cz.
Jediná věc, co mi chyběla, byly novozélandské dolary na úhradu kupní ceny vozidla. V podstatě jsem měl čtyři možnosti, jak peníze na nákup získat (podrobně viz níže – bankovní převody), ale světe div se, zvolil jsem tu nejrychlejší a pochopitelně nejméně výhodnou variantu, a to zaplacení českou VISA kartou. Odměnou je ale moje super kruté Mitsubishi, zaparkované na dvorku před domem, a to přesně týden po mém příjezdu na Zéland. Ačkoli mi tam už ztloukli konstrukci na postel, nebylo to podle mých představ a s Robinem jsme se konečně pustili do práce. Cílem bylo vylepšit konstrukci, lehce odlehčit a hlavně pěkně upravit. Robin pracoval se dřevem celý život v loďařském odvětví a byla to skvělá možnost, jak se přiučit novým věcem a využít potenciál zázemí, materiálů, nářadí a všeho kolem. Moje první backpackerské auto se pomalu chystá na svět.

Bankovní převody
Během nákupu auta jsem řešil, jakou metodou nejlépe zaplatit, nebo převést větší obnos peněz.
V podstatě sem zvažoval následující možnosti.
a) nejjednodušší a nejrychlejší variantou byl nákup platební kartou VISA z České banky, tzn platba českou debetní kartou. Ačkoli jsem si myslel, že nákup bude bez poplatku, byl jsem upozorněn obchodníkem a následně jsem si i na internetu ověřil, že k ceně bude připočten poplatek ve výši 3% z placené částky. Tady na Zélandu to tak funguje. 
b) převodem z českého BÚ na BÚ vedený u novozélandské banky, v mém případě ANZ. Dle ceníku a informací byl poplatek za převod ve výši 1 % z převáděné částky, maximálně však 1 500 Kč. K tomuto poplatku bylo třeba započítat i poplatek, který si vezme banka, kam peníze přijdou. Po návštěvě ANZ pobočky mi bylo sděleno, že příchozí zahraniční platba je za poplatek cca 18 – 20 NZD. I přes to se jednalo v mém případě o levnější variantu, bohužel ale s delší časovou prodlevou transakce. V obou uvedených variantách hrál roli i kurz, který měl být započítán ve výši deviza prodej.
c) Alternativou bylo využití služby Transferwise, kde lze získat podstatně lepší kurz i nižší poplatky. Pokud máte dobrý link, můžete získat i slevu na poplatek z první transakce do výše 500 GBP.
d) Poslední a dle mého názoru nejvýhodnější variantou bylo sehnat nějakého známého, který by byl ochotný ze svého novozélandského účtu přeposlat peníze na můj a já bych mu ekvivalentní částku přeposlal z českého běžného účtu na jeho český. Kurz by mohl být stanoven např. ČNB a mimo to by odpadly poplatky za transakce. Ačkoli jsem se snažil, domluva s českou holčinou nevyšla a této lákavé varianty jsem využít nemohl.
Vzhledem k výši částky, nezkušenosti se službou Transferwise, nadcházejícího víkendu a dlouhé čekací době z převodu peněz mezi bankami jsem nakonec zvolil asi tu nejméně výhodnou variantu a to platbu kartou. V důsledku toho jsem zaplatil zhruba o 40 – 60 NZD navíc. Transferwise určitě vyzkouším, ale nejdříve s menším obnosem peněz, např ve výši 1000 NZD.

 

Video edit no.1
Něco málo z cesty na Nový Zéland. Let s přestupem v Hong Kongu, rychlá prohlídka města, přelet do Aucklandu a přesun do Devonportu. Natural video without any music, just a few video shots together 🙂

#3 říjen 10/2017: Cesta do Prahe, let přes Hong Kong a první den v Aucklandu
Ani se mi to moc popisovat nechce, ale něco málo snad napsat musím. Do Prahy jsem zvolil cestu vlakem a to z Blanska. Loučení nebylo veselé, spíš naopak a tomu odpovídala i nálada ve vlaku. Seděl jsem a koukal dvě hodiny do prázdna dokud nás v Kolíně neodklonili z důvodu výjimečné situace směr Poděbrady. Jindy by mi to asi zas tak nevadilo, ale proč zrovna teď, když mám jen 3 hodiny do odletu a s sebou dva mega batohy. Airport Express jsem chtěl stihnout ve 12:30 a kolem 13:15 být na letišti, prostě dvě hodinky před odletem. Teď jsem se začal bát, jestli stihnu vůbec AE ve 13. hod. Pak už by to byl asi problém. Vlak měl nakonec zpoždění „jen“ asi 40 minut a mě to stálo spoustu nervů a pár šedivých vlasů navíc. Na letiště jsem doběhl kolem druhé hodiny. Odbavení proběhlo hladce a na dotaz ohledně přestupu v Hong Kongu jsem byl ujištěn, že mi batoh opravdu doletí až do Aucklandu. Pasová kontrola byla taky bez problémů a vše jsem nakonec stihl v pohodě, i s akademickou čtvrthodinkou na poslední mobilní telefony s nejbližšími.
To, s čím jsme letěli z Prahy do Vídně, jsem opravdu nečekal. Byl to takový drobek pro asi 85 lidí, s jedním nástupem a dvousedadlovou řadou po každé straně. Co mě trochu vyděsilo byl opravdu silný vítr a spousta lan, která držela letadlo na svém místě. Let byl svižný a rychlý, myslím něco kolem 40 minut, přistání bylo tvrdé. Hodinový transfer proběhl hladce a my se mohli nalodit do trochu většího stroje. Škoda jen, že jsem vyfasoval místo v prostřední čtyřsedadlové lajně. Spát se moc nedalo, a tak jsem koukal na akční film, nečekaně z prostředí Hong Kongu a z míst, která jsem chtěl během následujícího desetihodinového čekání navštívit. Jen doufám, že se nebudu účastnit obdobné hongkongské přestřelky v ulicích, kterou jsem s napětím sledoval u popíjení jablečného džusíku a pivečka. Po deseti hodinách a dvou chodech jídla jsme přistáli na ostrovním letišti. Cestou jsem se stihl seznámit s několika Čechy a s Filipem jsme vyrazili na krátkou prohlídku centra. Vyměnili jsme nějaké hongkongské dolary a metrem frčeli za 115 HKD do centra (zpáteční lupen). Cílem byla vyhlídka Victoria Peak, ale šílená masa lidí čekající na starou tramvajku nás úplně odradila. Asi bychom to ani nestihli a jelikož jsme měli jen pár hodin, zvolili jsme toulky centrem. Zapadli jsme do jedné restaurace hned vedle rušné křižovatky, ochutnaly jídlo a pozorovali okolní šrumec. Trochu mě zamrzelo, že jsem neměl delší stopover, protože večerní Hong Kong musí být opravdu hustý.

Po několika hodinách venku jsme zpět na letišti a čekáme na další let, který měl trvat 11 hodin a zase přes noc. Doufal jsem, že se už konečně trochu vyspím a kupodivu jsem se zase moc nevyspal. Letěli jsme s Air New Zealand, letadlo zhruba stejné jako s Austrian Arliness, ale tentokrát jsem měl trochu lepší místo, na trojce a do uličky. S jídlem a pitím to nebylo tak svižné jako s Rakušany, ale chuťově to šlo. Po 11 hodinách jsme dosedli na letiště v Aucklandu. Pasová kontrola proběhla rychle, ale při celní/imigrační prohlídce jsem musel vybalit celý batoh a ukázat všechny boty, jestli tam nemám nějaké známky nečistot. Neměl jsem a nic už nebránilo k úspěšnému vstupu do země. Podle instrukcí od Wayna a Roba jsem poslušně nasedl na Skybus mířící do centra. Ze zastávky č. 12 to bylo asi 150 metrů k přístavu, odkud jsem přejel záliv do Devonportu, kde mě vyzvedl Robin. Robin je postarší chlápek, Novozélanďan, žijící ve skromném baráku zarovnaném spoustou věcí. Hned první den mi ukázal několik zajímavých míst kolem Devonportu, včetně knihovny, kde frčí free wifi.

Plán na několik dalších dní je projezdit okolí, kouknout na trh s auty a případně pohledat nějakou práci, kam bych mohl hned nastoupit. Bydlení mám prozatím u Robina, musím si zvyknout na trochu jinou komfortní teplotu, chybějící wifi, deštivé počasí, trochu méně jídla a změnu životního stylu, protože Zéland je opravdu drahý 😀

#2 Měsíc říjen 10/2017: Necelý týden do odletu
Odhlásil jsem se z pracovního úřadu a jelikož plánuji zůstat v zahraničí více jak 6 měsíců, odhlašuji se i ze zdravotního pojištění a platit si budu v ČR jen sociální.

Díky využití několika služeb u czechkiwis.cz jsem získal i novozélandskou simkartu SKINNY s návodem k aktivaci. Přes webové stránky jsem před odletem provedl aktivaci čísla a za 16 NZD mám balíček včetně 1 GB dat. Po příletu budu mobilní 🙂

Bankovní účet
Pokud chceš legálně pracovat na NZ, potřebuješ IRD číslo a k tomu je nutný aktivní novozélandský bankovní účet. Bankovní účet jsem založil předem u společnosti ANZ. Dle doporučení z czechkiwis a jiných portálů připadaly v úvahu dvě banky, a to ANZ a Kiwi bank. U obou bank lze žádost řešit online z Česka předem, což lze považovat za drobnou výhodu. Po vyplnění dotazníku na stránkách banky mi poslali email se seznamem potřebných dokumentů k vyplnění a zaslání zpět. Mimo přiložené formuláře jsem doložil „proof of adress“ (konfirmaci/potvrzení o vedení bankovního účtu na moje jméno s adresou trvalého bydliště, kopii faktury za internet na moje jméno), kopii pasu a kopii víza. Ačkoli obě banky požadují úředně ověřenou kopii pasu, v ČR to legálně nelze. Dle informací z czechkiwis je pro Českou republiku vyjednaná s bankou ANZ výjimka a stačí jim obyčejná fotokopie. Pro větší jistotu a důvěryhodnost jsem našel i rady, že stačí na kopii napsat něco ve smyslu „potvrzuji správnost údajů“ a nechat si u toho ověřit svůj podpis za 30 Kč na checkpointu na poště. Nicméně na naší maloměstské poště mi to z jakéhosi důvodu taky neudělali. Všechny přílohy jsem vyplněné naskenoval a poslal do banky. Druhý den mi přišel email o úspěšném otevření účtu, na který již můžu posílat peníze. K úplné aktivaci účtu, tzn. možnost výběru peněz, vyzvednutí platební karty apod. je nutná osobní návštěva pobočky banky, kde po příjezdu doložím potvrzená víza, originální pas a originální dokument „proof of adress“ (buď ověřená konfirmace z banky s adresou trvalého bydliště, nebo nějaký originální doklad za energie s adresou ubytování na NZ.
O IRD číslo budu žádat až po příletu a návštěvě pobočky banky ANZ, kde dokončím aktivaci svého účtu a vyzvednu připravenou bankovní platební kartu. Opět pravděpodobně využiji návod na czechkiwis a přidám zde nějaký ten komentář.

#1 Měsíc září 09/2017: Něco málo přes týden do odletu
Je konec září a do odletu mám něco málo přes týden. Zařizuji věci jako:
– Foto kopie cestovních dokladů, které si můžu vytisknout, nebo které mi v případě nouze a ztráty originálů zašlou rodiče emailem. Nemám druhý pas, ale v případě komunikace s místními úřady by v případě ztráty měla stačit právě fotokopie. Oni už si zbytek dohledají v systému.
– Plná moc pro přijímání písemností a případnou komunikaci s úřady a jinými orgány.
– Finanční rezerva na účtu a potvrzení o finanční hotovosti, např. výpis z účtu v měně EUR. Banka by měla na požádání vydat potvrzení o zůstatku apod.
– Nákup notebooku, abych mohl být na cestě mobilní a život byl jednodušší. Trochu jsem si dal na čas.

Mimo to pomalu vyklízím byt a stěhuji své věci o 3 patra výš do svého bývalého dětského podkrovního pokoje, dnes již pokoje pro návštěvy. Když mám chvíli čas, snažím se o průzkum webů, které se problematikou Working Holiday na Novém Zélandu zabývají a ve většině případů zajistí podrobné a potřebné informace.

Měsíc září 09/2017: Před cestou 
Mám necelý měsíc do odletu a pokusím se trochu vysvětlit, co všechno jsem do této doby musel zařídit a co všechno mě před odletem na druhou polokouli ještě čeká.
Vycestovat do světa na delší dobu bylo už o vejšky mým malým skromným snem. Vždycky jsem chtěl do Austrálie a možná i z toho důvodu mi kamarádi říkají klokan. Zhruba kolem Vánoc roku 2016 jsem bilancoval svůj dosavadní život a uvědomil jsem si, že současná pracovní činnost mě nenaplňuje tak, jak bych chtěl, a že je na čase něco změnit. Byl jsem sám, bez závazků a do třicítky mi zbývalo něco málo přes rok. „Když to neudělám teď, tak už asi nikdy“, řekl jsem si a pomalu začal spřádat plány, kdy a kam vyrazit. V úvahu byly 3 možnosti. V Austrálii, kam jsem vždycky chtěl, bych si musel zaplatit školu a legálně mohl pracovat jen na půl úvazku. Alternativou byly Kanada a Nový Zéland, kde stačí získat „jen“ pracovní víza. Začal jsem tedy tím nejtěžším, a to žádostí o Working holiday visa na Nový Zéland. Termín otevření české kvóty (1 200 míst) pro VH je jednou ročně v předem stanoveném datu.
Podrobný návod, jak si zažádat o Working Holyday visa a další potřebné informace najdeš třeba na webu Czechkiwis.
V případě neúspěchu bylo v plánu zažádat o Working visa do Kanady, kde lze žádosti podávat v průběhu celého roku. Odpadávají tak nervové stavy a stresy s vyplňováním elektronických formulářů, kde hromadné přetížení serverů znamená zhruba 50 % šanci na úspěch. Mně se to nakonec povedlo a díky kámošovi s rychlým internetem a IT skills jsem svá pracovní víza získal. Od schválení žádosti plyne lhůta jeden rok na to vycestovat a následně od příletu na NZ mám možnost jeden rok legálně pracovat.

2 až 3 měsíce před plánovaným odletem jsem začal koukat po letenkách a využil jsem nabídky služeb Czechkiwis. Na základě poptávky s vlastními preferencemi mi nabídly několik variant letenek a já zvolil kombinaci leteckých společností Austrian airliness a AIR New Zealand. Jednosměrnou letenku jsem koupil na 5. října 2017 za zhruba 13 tis. Kč. O kvalitě služeb vybraných leteckých společností a průběhu cesty snad napíšu až doletím do cíle 🙂

Zhruba měsíc před odletem
U bankovních společností v ČR, kde mám vedené účty, jsem si zažádal o vydání nových platných karet (doporučuji v případě, že současná platnost Vaší karty je na období méně než jednoho roku).
Doporučuji ověřit i platnost cestovního pasu, ale to bych už řešil před žádostí o Working Holiday Visa.

Cestovní pojištění
Jednou z podmínek vstupu na working holiday na NZ je platné cestovní pojištění. Zvolil jsem cestovní pojištění od TRUE Traveller, a to základní variantu včetně příplatků za nulovou spoluúčast, krytí manuálních prací a širší nabídku pokrytých sportovních aktivit. Celková částka vyšla na 303 Liber, tzn cca 8 tis Kč. Nabídky a srovnání vybraných cestovních pojištěních najdeš třeba na czechkiwis, whs-zeland nebo u Oldřicha Théra.

Z dalších věcí, které se nabízejí při plánovaném dlouhodobém výjezdu, je prodej auta (pokud si ho nechcete nechat) a nájem bytu – náhrada za sebe. Auto jsem prodal, stejně tak kolo a z důvodu plánovaného přenechání bytu kámošovi jsem probral a vyhodil i spoustu nepotřebných věcí, které mi jen zabíraly místo.